Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

„Pane! Kapitán Fergus Sleyton prosí, abyste ho ráčil navštívit.“ Gatling uviděl poloobnaženého černocha, jehož temné tělo dostalo v paprscích zapadajícího slunce odstín starého bronzu. „Co chce?“

„Prosí, abyste ho ráčil navštívit,“ opakoval černoch.

Gatling se neochotně zvedl a vydal se po rozviklaných můstcích do gubernátorovy rezidence.

Sleyton ho přijal stoje, ve své obvyklé póze.

„Gatlingu, musím si s vámi promluvit. Milujete slečnu Kingmanovou?“

položil inženýru nečekanou otázku.

„Nepokládám za nutné vám odpovídat! To se týká jen mne!“

„Mýlíte se! Týká se to i mne!“

„Takhle tedy! Pak vám mohu sdělit, že já osobně, tak říkajíc, žádné nároky na ni nemám. Jsme přátelé a hluboce si jí vážím. Ale právě naše přátelství mi ukládá jisté povinnosti…“

„V čem spočívají?“

„V tom, že nikomu nedovolím, aby rozhodoval o osudu slečny Kingmanové proti její vůli.“

„Nezapomínejte, Gatlingu, že právo cokoli dovolovat nebo zakazovat mám zde já. Jenom já!“ Odmlčel se a dodal: „Tak co, Gatlingu! Měl bych možnost dopravit vás na břehy Azorských ostrovů. Mohu vás celkem solidně zabezpečit na cestu.“ Gatling zrudl rozhořčením a zaťal pěsti.

„Mlčte!“ vykřikl. „Vy se opovažujete nabízet mi úplatek? Myslíte, že jsem za peníze schopen zradit člověka?“ Po těch slovech se na Sleytona vrhl. Sleyton úder odrazil a zapískal. Dveře se rozletěly a na Gatlinga se vyřítilo deset různorodých otrhanců, Sleytonova tělesná stráž. Gatling je odhazoval na všechny strany, ale byl to nerovný boj. Za několik minut ho pevně svázali.

„Hoďte ho do temné cely! Mimochodem, dejte pod zámek i Simpkinse!“ A když Gatlinga odvedli, zeptal se Sleyton sluhy, je-li všechno připraveno k volbě ženicha.

„Výborně! Tak tedy dnes, v devět večer!“

Velký sál společenské kajuty byl slavnostně okrášlen. Na střechách hýřily barvami vlajky všech národností, sebrané ze ztroskotaných lodí, i kusy květované látky. Napříč i podél celé místnosti se táhly girlandy z vodních řas. Rasy na vzduchu sice rychle hnědly a vypadaly dost žalostně, ale co dělat, jiná zeleň nebyla. Zato na stolech se pyšnilo několik kytic velkých bílých květů, podobných leknínům. Různobarevné lampy, zavěšené u stropu, doplňovaly výzdobu. Stůl pokrývala studená jídla, víno, a objevily se dokonce i láhve šampaňského.

Obyvatelé ostrůvku od samého rána doslova nevěděli, kde jim hlava stojí.

K večeři by v nich nikdo nepoznal ubohé trhany. Každý z nich měl někde v tajné truhle schovaný slušný oblek. Ještě nikdy se tak pozorně neholili a nečesali s takovou péčí vlasy, odvyklé už kartáči a hřebenu; dosud nikdy nespotřebovali tolik mýdla a nikdy se tak dlouho nepozorovali ve střepech zrcadel.

Střípky odrážely lesknoucí se tvář černocha, úzké oči žlutého Číňana, prosolenou a vichry ošlehanou tvář starého mořského vlka i jasně rudý obličej Indiána, s důmyslnými ozdobami v uších. Ale všichni — staří, mladí, bílí i černí uvažovali stejně: — Opravdu, nevypadám tak špatně! Třeba se mi to podaří! Kdo se vyzná v rozmarném ženském srdci?

Prostě každý z nich, ať měl sebemenší vyhlídky, choval v nitru naději, že se stane ženichem.

Uprostřed sálu se zdvihala tribuna. Sem přesně v devět večer, v bílých šatech, jak se sluší na nevěstu, uvedli miss Kingmanovou v doprovodu Idy Daudetové a Maggie Floresové.

Když se objevila, zahřměl sbor. Nebyl to harmonický zpěv, muzikálnímu uchu Vivianině zněl dokonce příšerně, ale zato se zpěvákům nedal vyčítat nedostatek nadšení. Lampy se houpaly a vlajky se vlnily, když několik desítek ochraptělých a silných hlasů burácelo: „Sláva, sláva, sláva…!“

Bledá, rozčilená a zachmuřená „nevěsta“ vystoupila na pódium. Sleyton se k ní obrátil s příslušným proslovem. Poukázal na nezvratnost zákona, který ukládá každé nové ženě na Ostrově ztracených lodí, aby si vybrala muže.

„Možná, slečno, že se vám zákon bude zdát krutý. Ale je nutný, a koneckonců spravedlivý. Před jeho vyhlášením se otázka řešila právem silnějšího, o nápadníku rozhodovaly rvačky a nože. A obyvatelstvo ostrova hynulo jako při epidemii.“

Ano, snad to všechno bylo i rozumné, ale Vivianě proto nebylo lehčeji. Očima bezděky hledala oporu. Gatlinga ani Simpkinse mezi přítomnými neviděla. Sleyton zpozoroval její pohled a usmál se. Každý nápadník musil s poklonou přistoupit k nevěstě a čekat na odpověď. Dívka pokynem hlavy odpovídala „ne“ či „ano“. Jeden za druhým přicházeli ženichové. Celá dlouhá řada vzbuzovala v dívce jen strach, opovržení, odpor, někdy i bezděčný úsměv — když na příklad před ní s holí v ruce, ve své nejlepší podobě předstoupil nejstarší osídlenec ostrova, Ital Giulio Bocco.

Třeba říci, že Sleyton se tohoto Methusaléma v duchu bál jako možného soupeře. Opravdu, Bocco měl šance. Viviana při pohledu na něho váhala s odpovědí, jako by si něco rozmýšlela; pak ale záporně potřásla hlavou, a tím, aniž to sama věděla, zachránila Boccovi život, neboť v krátké době zaváhání se Fergus pevně rozhodl odstranit Giulia, usměje-li se na něho štěstí. Všichni nápadníci se vystřídali. Poslední předstoupil Sleyton. Avšak dívka sklouzla pohledem po jeho postavě a rozhodně zavrtěla hlavou: „Ne!“

„Oho! Tu to máš! Co teď budeme dělat?“ ozývaly se hlasy.

Sleyton zuřil, ale snažil se ovládnout.

„Slečna Kingmanová se nerozhodla pro žádného z nás,“ řekl s předstíraným klidem. „To ale nemůže změnit naše zákony. Změní se jen způsob volby. Navrhuji, aby se slečna Kingmanová stala mou ženou.

Upírá-li mi někdo na ni právo, ať vystoupí, a změříme své síly. Kdo zvítězí, ten ji dostane!“

Sleyton si rychle vysoukal rukávy a postavil se do bojovné pózy. Uplynula chvíle mlčenlivého vyčkávání. A vtom za všeobecného smíchu stařík Bocco odhodil kabát, ani si ne-vyhrnul rukávy u košile a směle se vyřítil na Sleytona. Obklopil je zástup lidí. Bylo vidět, že Bocco býval kdysi dobrým boxerem. Podařilo se mu hbitě odrazit několik úderů. Jednou, při třetím výpadu, sám citelně zasáhl Sleytonovu dolní čelist, ale okamžitě se svalil na zem pod silnou ranou do hrudi. Byl poražen. Po něm vystoupil nový nápadník, Ir O’Hara. Byl to statný, širokoramenný mladík, s pověstí výtečného boxera.

Boj se rozpoutal s novou silou. Ale Sleyton, silný, klidný a metodický, brzy překonal i druhého protivníka. Třetí soupeř se nepřihlásil.

Vítězství zůstalo Sleytonovi. Přistoupil k dívce a podával jí ruku. Viviana zavrávorala a křečovitě se zachytila paže stařeny Daudetové.

Gatling seděl v tmavé kobce a promýšlel svou situaci. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Pane Gatlingu! To jsem já, Aristide Daudet. Jak se cítíte?“

„Děkuji vám, Řípo. Můžete mi říci, je-li noc či den?“

„Je večer, pane Gatlingu. A dá se říci, velice slavnostní večer. Slečna Kingmanová si vybírá muže. Ceremonie se účastní všechno mužské osazenstvo s výjimkou mne a Florese, kteří jsme ženatí. Proto mi nařídili držet stráž. Já hlídám u vašeho vězení a Flores u Simpkinsova.“

„Poslyšte, pane Daudete, otevřte mi dveře.“

„Udělal bych to s největší radostí, ale nemohu. Bojím se. Znáte Sleytona. Rozplácne mě jako vdolek a hodí krabům k snídani.“