Alexandr Běljajev - Ostrov ztracených lodí

Ženská část ostrova přijala miss Kingmanovou s nejvřelejší účastí. Jestliže mezi Maggií Floresovou a Vivianou zavládly vztahy vrstevnic, pak stará, na pohled přísná, ale dobrá Daudetova žena Ida zaujala k dívce od začátku postoj starostlivé matky. Žen bylo na ostrově tak málo! Přitom paní Daudetova důvodně předpokládala, že Viviana bude její záštitu potřebovat. A rozhodla se o dívku pečovat. Maggie hned první den vyprávěla Vivianě svůj smutný příběh. Když ji osud uvrhl na ostrov, musela se podřídit zdejším „zákonům“ a provdat se za gubernátora Ferguse Sleytona. Z manželství se jí narodilo dítě, které je v současné době jediným představitelem nového pokolení na Ostrově. Fergus byl na ni hrubý a surový, ale ona trpěla. Za první světové války zanesl proud k ostrovu německou ponorku, a na ní kapitána, námořníka a mladou Francouzku z osobního parníku, který ponorka potopila.

Když se Francouzka objevila, Sleyton zatoužil se s ní oženit. Mezi Fergusem a kapitánem německé ponorky došlo k souboji; Němec byl zabit a Francouzka se stala Sleytonovou ženou. Maggie dosáhla rozvodu, a zakrátko se stala manželkou Floresovou. Je také hrubý, ale miluje ji, je silný a nenechá ji od nikoho urážet. Potom. Francouzka umřela. Sleyton říkal, že se náhodou otrávila rybím jedem. Ale na ostrově se povídalo, že si sama vzala život, protože milovala německého kapitána, kterého Fergus zabil. Ovdovělý Sleyton žádal Maggii nazpět. Avšak Flores mu oznámil, že ji dostane jen přes jeho mrtvolu.

Pro Sleytona je stejně lehké překročit mrtvolu jako kus dřeva. Nezastavil by se ani před tím. Ale na Floresovu stranu se přidali všichni obyvatelé ostrova. Gubernátor pochopil, že s tím nelze žertovat, a ustoupil. „Zůstala jsem tedy Floresovou ženou,“ skončila Maggie své vyprávění. „A v takové chvíli jste se, drahá Viviano, objevila vy. Chápete celou obtížnost své situace? Jestli se vám Fergus líbí, všechno je v pořádku. Jestli však ne, nebo milujete-li jiného —“ a pohlédla významně na Vivianu — „pak buďte opatrná. Dejte si na Sleytona dobrý pozor!“ Miss Kingmanová se zarděla.

„Jsem volná,“ odpověděla, „ale nehodlám se stát Sleytonovou ženou.“

Rozmluva se přenesla na jiné téma. Paní Daudetova vyprávěla Vivianě, jak se jim na ostrově daří.

„Máme dost velké zásoby potravin, hlavně konzerv. Ale protože nevíme, budou-li se zásoby doplňovat, vydávají se jen v nejnutnějším případě, zvláště mouka. Chleba, víno, masové i ovocné konzervy dostávají jenom nemocní. Naší obvyklou potravou jsou ryby ulovené v moři. Z jednostranné výživy lidé často stůňou na kurděje. Ti pak dostávají příděly ze skladu.“

„Ale povězte mi, nemohou se všechny tyhle lodi potopit?“

„Náš profesor Luders říká, že tu není velká hloubka. Koráby tu prý tonuly několik staletí, dno se zvedalo. A dneska skutečně žijeme na opravdovém ostrově ze ztroskotaných lodí. Máme tu oblíbená místa procházek, máme své ulice i náměstí, a na palubách velkých lodí jsou „hory’ a „údolí“. Žije s námi šest opic, několik psů a ochočených ptáků, které jsme chytili, když odpočívali na ostrově v době přeletu.“ Stařena povzdechla. „Co říci? Člověk přivykne všemu. Ale přece jen bych ještě ráda viděla zemi a složila své staré kosti do hlíny.“ Maggiiny obavy se potvrdily. Viviana se měla brzy střetnout se Sleytonem.

Pozval ji k sobě večer na čaj. A když přišla, skoro bez úvodu jí nabídl, aby se stala jeho ženou. Dívka rozhodně odmítla. Sleyton ji začal prosit, potom vyhrožovat.

„Pochopte, že je to nezbytné. A ve vašem vlastním zájmu. Se mnou budete v bezpečí, získáte všechno, co potřebujete, dostane se vám skvělé obsluhy a péče.

Vím, že váš otec je bohatý. Ale celé jeho bohatství je nic ve srovnání s tím, co mám já. Ukážu vám plné sudy zlata, hromady briliantů a perly. Můžete si plnýma rukama brát drahokamy z mých pokladů. Všechno bude vaše.“

„Nejsem dítě, abych si hrála s kamínky. A zde se všechny poklady hodí jen k tomu, aby je člověk přesypával z dlaně do dlaně.“

„Svolte! Souhlaste po dobrém, jinak.“ a pevně jí sevřel ruku nad loktem. „Nezapomněla jsem tu podnos?“ zeptala se náhle paní Daudetová a vstoupila do kajuty. Sleyton se mimoděk zamračil, odstoupil od Viviany a mlčky vyčkával.

Stařena dál pobíhala po místnosti. Ztratil trpělivost: „Brzy už odtud vypadnete?“

Paní Daudetová si založila ruce v bok a zaujala bojovnou pózu. Změřila si Sleytona od paty k hlavě, a náhle na něho zaútočila jako kvočna, bránící své kuře:

„Ne, nevypadnu. Nikam odtud nepůjdu, dokud mi nezodpovíte všechny moje otázky. Jste gubernátor ostrova?“

„Jsem gubernátor. Dál!“

„Vydáváte zákony?“

„Vydávám zákony.“

„Kdopak se bude řídit vašimi zákony, když vy první je neplníte?“

„Oč jde, ženská bláznivá?“

„Vy jste bláznivý, ne já. Vydal jste zákon, že každá žena, která přibude na ostrov, se musí provdat. Tak, správně. Ale ženě je ponecháno právo, aby si svobodně vybrala muže. A co vy děláte?“

„Poslouchala jste za dveřmi?“

„Ano, ano, poslouchala, a velmi dobře jsem udělala! Copak takhle u nás probíhá volba muže? Chtěl jste podvést ji i všechny, kteří by mohli s její volbou počítat. Chtěl jste obejít zákon, ale to se vám nepodaří. Roznesu to po celém ostrově a všichni budou proti vám. Zapomněl jste na historii s Maggií a Floresem? A teď poslední otázku: chcete dodržet zákon a vyhlásit volby, aby si Viviana vybrala muže podle platných zásad?“ Fergus byl vzteklý, ale cítil, že se bude musit podřídit. „Dobře! Splním tu formalitu, když vám na tom tak záleží. Ale uvidíte, že výsledek bude stejný. Přece se miss Kingmanová nechce provdat za negra, či za některého z mých otrhanců.“

„To se uvidí. Ale teď, drahoušku, pojďme ke mně,“ a odvedla Vivianu s vítězným pohledem.

Slunce zacházelo za obzor a ozařovalo rudými paprsky jasně zelený povrch Sargasového moře i Ostrov ztracených lodí s jeho lesem stěžňů. Tento bouřemi zničený a zubem času ohlodaný les, ráhna jako zlámané větve a cáry plachet jako poslední řídké listí, to všechno muselo přivést k zoufalství i největšího optimistu.

Profesor Luders však se tu cítil skvěle, jako učený archeolog v milovaném muzeu starobylostí.

Usadil se na palubě holandské karavely, širokými gesty ukazoval kolem dokola a přímo zaníceně vykládal Gatlingovi:

„Zde, před vašima očima, je celá historie lodního stavitelství. Neumíte si představit, jaké jsou tu historické vzácnosti. Třeba tamhle, u toho kolového parníku z minulého století, je vidět koráb z předkolumbovské epochy. S takovým kormidlem se plavili oceánem! A tam, za třípalubovou brigou, chovám perlu svého muzea, skandinávskou jednostěžňovou desítiveslici z desátého století od západních břehů Grónska. V dávné minulosti ji bouře vyvrhla na zbytky ztroskotaných korábů, a proto se výborně uchovala. Podívejte se na její nádherně protáhlý tvar s ostrou, poněkud zvednutou zádí a s ještě vyšší přídí, zdobenou vyřezávanou hlavou, zpola ptačí, zpola dračí. Jaký osud ji sem zavál? Jak šíleně odvážní lidé se vydali v tom útlém člunu na dalekou plavbu! Tam dole, v nehybné chladné hloubce, leží určitě vraky fénických i egyptských korábů, a kdoví, možná že zde, pod našima nohama je pohřbeno loďstvo veliké Atlantidy, uprostřed lesa z vodních řas a sloupů zaniklé civilizace.“