Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Dovolte, abych dal obžalovanému otázku,“ řekl prokurátor, obraceje se na předsedu. „Jak přišel Salvátor na myšlenku vytvořit člověka obojživelníka a jaký tím sledoval cíl?“ „Vedla mě k tomu myšlenka, že člověk je tvor nedokonalý. Ve svém evolučním vývoji nabyl postupně ve srovnání se svými živočišnými předky mnohých předností, ale zároveň pozbyl mnohých výhod, které měl v nižších stadiích svého vývoje. Například život ve vodě mu skýtal mnohé výhody. Proč bychom je neměli člověku vrátit? Z historie živočišného vývoje je nám známo, že všichni pozemští živočichové i ptáci vzešli z vodních tvorů, z oceánu. Víme rovněž, že někteří živočichové se do vody vrátili. Delfín byl původně rybou, usídlil se na zemi, stal se savcem, později se však vrátil do vody, přestože zůstal savcem, stejně jako velryba. Velryba i delfín dýchají plícemi. Delfínu bychom mohli pomoci, aby se stal dvojdyšným obojživelníkem. Ichtiandr mě o to žádal; pak by jeho přítel, delfín Leading, s ním mohl pobývat dlouho pod vodou. Hodlal jsem provést na delfínovi tuto operaci. První ryba mezi lidmi a první člověk mezi rybami. Ichtiandr se musel cítit osamělý. Ale kdyby po něm jiní lidé pronikli do oceánu, život by se podstatně změnil. Lidé by snadno zdolali mocný živel, vodu. Víte, že plocha oceánu zaujímá tři sta šedesát jeden milión padesát tisíc čtverečních kilometrů. Přes sedm desetin zemského povrchu zabírá vodní hladina. Ale tento prostor by se svými nevyčerpatelnými zásobami potravin a výrobních surovin mohl pojmout milióny, ba miliardy lidí. Přes tři sta šedesát miliónů čtverečních kilometrů, a to je jen povrch. Lidé by se mohli rozmístit v několika podmořských poschodích. V oceánu by se mohly pohodlně umístit miliardy lidí.

A jeho výkonnost! Víte, že vody oceánu pohlcují energii slunečního tepla rovnající se výkonností devětasedmdesáti miliardám koňských sil? Nebýt tepelných ztrát, jako například unikání tepla do vzduchu, oceán by už dávno vřel. Prakticky to znamená nevyčerpatelnou zásobu energie. Jak ji využívá lidstvo žijící na souši? Téměř nijak.

A kapacita mořských proudů! Jen Golfský proud s Floridským proudem pohánějí devadesát jednu miliardu tun vody za hodinu. Je to třítisíckrát víc, než dokáže velká řeka. A to jen jeden z mořských proudů! Jak jich využívá lidstvo na zemi? Téměř nijak. A síla vln a přílivů! Víte, že síla úderů mořských vln se rovná až osmatřiceti tisícům kilogramů, osmatřiceti tunám na jeden čtvereční metr hladiny, výška přesmyků vln dosahuje třiačtyřiceti metrů a přitom může vlna uzvednout až milión kilogramů — dejme tomu úlomků skal — a že přílivy dosahují přes šestnáct metrů výšky rovnající se čtyřpatrovému domu. Jak využívá lidstvo této síly? Téměř nijak.

Živé pozemské bytosti se nemohou vznést vysoko nad zemský povrch ani proniknout hluboko do nitra země. V oceáně je všude život — od rovníku až k pólům, od hladiny až do hloubky téměř deseti kilometrů.

Jak využíváme bezmezného bohatství oceánů? Lovíme ryby, vlastně spíš sbíráme úlovek jen z horních vrstev oceánu a necháváme bez povšimnutí hlubiny. Sbíráme houby, koraly, perly, vodní rostliny, a to je vše.

Provedli jsme několik podmořských prací: postavili jsme piloty pro mosty a přehrady, vytáhli jsme na hladinu potopené lodě, a to je vše. Ale i to provádíme s velkou námahou, s velkým rizikem, někdy i s nasazením lidských životů. Ubohý pozemšťan, který už po dvou minutách hyne pod vodou! Jakápak je to práce? Něco jiného by bylo, kdyby mohl člověk bez skafandru, bez kyslíkových přístrojů žít a pracovat pod vodou.

Kolik by nalezl pokladů! Třebas Ichtiandr. Vyprávěl mi. Ale bojím se dráždit démona lidské lačnosti. Ichtiandr mi nosil z mořského dna vzorky vzácných hornin a kovů, jejichž ložiska v oceánu mohou být obrovská.

A co potopené lodi? Vzpomeňte si třebas na zaoceánský parník Luisitanii. Němci ho na jaře roku 1916 potopili u irských břehů. Kromě vzácných šperků, které byly osobním majetkem půldruhá tisíce utonulých cestujících, byly na Luisitanii zlaté mince za sto padesát miliónů dolarů a pruty zlata za padesát miliónů dolarů. (V sále se ozvaly výkřiky.) Krom toho tam byly pečlivě střeženy dvě krabičky s brilianty, které měly být dopraveny do Amsterodamu. Mezi nimi byl i jeden z nejkrásnějších briliantů na světě, Kalif, který měl cenu několika miliónů. Ovšem ani člověk jako Ichtiandr by se nemohl spustit do takové hloubky, za tím účelem bychom museli stvořit člověka (tu prokurátor pohoršeně vykřikl), který by snášel vysoký tlak asi jako hlubinné ryby. Ostatně ani to mi nepřipadá absolutně nemožné. Ale všechno nejde najednou.“

„Zdá se, že si připadáte všemohoucí jako božstvo?“ podotkl prokurátor. Salvátor nechal jeho poznámku bez povšimnutí a pokračoval:

„Kdyby člověk mohl žít ve vodě, pokračovalo by ovládnutí oceánu, ovládnutí jeho hlubin mílovými kroky. Moře by přestalo být pro nás hrozným živlem, vyžadujícím lidské životy. Pak už bychom nemuseli oplakávat utonulé.“

Všechno obecenstvo v sále jako by už vidělo podmořský svět ovládnutý lidstvem. Jaký obrovský užitek slibovalo pokoření oceánu! Ani předseda se nezdržel a otázal se: „Ale proč jste tedy neuveřejnil výsledky svých výzkumů?“

„Nepospíchal jsem na lavici obžalovaných,“ odpověděl Salvátor s úsměvem, „a také jsem se obával, že můj vynález by v našem společenském zřízení přinesl víc škody než užitku. Kolem Ichtiandra už byl rozpoután boj. Kdo mě udal ze msty? Zurita, který mi ukradl Ichtiandra. A Zuritovi, než by se nadál, by sebrali Ichtiandra generálové a admirálové, aby člověka obojživelníka donutili potápět vojenské lodi. Ne, nemohl jsem Ichtiandra, ani Ichtiandry odevzdat veřejnosti v zemi, kde boj o moc a ziskuchtivost obrátí i ten nejušlechtilejší objev v zločin a zvýší lidské utrpení. Napadlo mi.“ Salvátor se zarazil a jiným tónem pokračoval: „Ostatně nechci o tom mluvit. Jinak mě prohlásíte za šílence,“ řekl a podíval se s úsměvem na znalce. „Ne, odmítám čest být šílencem, třebas i geniálním. Nejsem blázen, nejsem maniak. Cožpak jsem neuskutečnil to, co jsem chtěl? Všechny moje práce jste viděli na vlastní oči. Pokládáte-li mé činy za nezákonné, suďte mne se vší přísností. Nežádám o shovívavost.“

Znalci, kteří prohlíželi Ichtiandra, museli kromě jeho fyzického stavu zkoumat i jeho rozumové schopnosti.

„Jaký máme rok? Který měsíc? Kolikátého je dnes? Který den?“ dotazovali se znalci. Ale Ichtiandr odpovídal:

„Nevím.“

Dělalo mu potíže odpovídat i na nejprostší otázky. Ovšem nedalo se říct, že je nenormální. Vzhledem ke svému svéráznému životu a výchově neznal mnoho věcí. Působil dojmem velikého dítěte. Znalci došli k názoru: „Ichtiandr je nezpůsobilý k právním úkonům.“ To ho zprošťovalo soudní odpovědnosti. Soud zrušil obžalobu a prohlásil ho nesvéprávným. Dva lidé projevili přání stát se Ichtiandrovým poručníkem: Zurite a Baltazar. Salvátorovo tvrzení, že ho Zurita udal ze msty, bylo správné. Ale Zurita se nechtěl Salvátorovi pouze mstít za ztrátu Ichtiandra. Sledoval ještě jiný cíl; chtěl se Ichtiandra opět zmocnit, a proto usiloval stát se jeho poručníkem. Obětoval desítky drahocenných perel a podplatil členy soudu a poručnické komise. Byl již blízko svému cíli. Baltazar se odvolával na své otcovství a žádal, aby poručnické právo bylo svěřeno jemu. Měl však smůlu. Přestože Larra vyvíjel horlivou činnost, znalci prohlásili, že nemohou uznat Ichtiandrovu totožnost s Baltazarovým synem narozeným před dvaceti lety na podkladě jediného svědectví, pocházejícího od Krista, který byl ke všemu Baltazarovým bratrem a nebyl proto z hlediska soudu nezaujatý.