Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Larra nevěděl, že se do věci vložili i prokurátor s biskupem. Soudu se hodil Baltazar jako postižený, jako otec, kterému ukradli a zmrzačili syna, jen v době procesu. Ale uznat jeho otcovství a svěřit mu Ichtiandra, to už se ani soudu, ani církvi nehodilo. Naprosto nutně se museli Ichtiandra nadobro zbavit.

Kristo, který se k bratrovi přestěhoval, začal mít o něho starost. Baltazar vysedával celé hodiny v hlubokém zadumání, zapomínal na spánek i na jídlo, pak znenadání vyskočil, běhal po krámku a křičel: „Můj syn, můj syn!“ V takových okamžicích spílal Španělům ve všech jazycích nadávkami, na jaké si jen vzpomněl. Po jednom takovém záchvatu znenadání Kristovi oznámil:

„Víš co, bratře, já půjdu do žaláře. Dám hlídačům své nejpěknější perly, aby mi dovolili navštívit Ichtiandra. A promluvím si s ním. Jistě sám uzná, že jsem jeho otec. Syn musí poznat svého otce. Musí se v něm ozvat má krev.“

Kristo se snažil bratrovi jeho úmysl rozmluvit, ale marně. Baltazar byl neoblomný. Vydal se do žaláře. Zoufale prosil hlídače, válel se jim u nohou, naléhal, a když vyznačil cestu od vězeňské brány až do vnitřních místností perlami, dostal se nakonec do Ichtiandrovy cely. V nevelké cele, skoupě osvětlené úzkým zamřížovaným oknem, bylo dusno a nepěkně tam páchlo; žalářní hlídači zřídka měnili vodu v nádrži a nenamáhali se s odklízením ryb hnijících na podlaze, kterými krmili neobyčejného vězně. U zdi proti oknu stála plechová káď.

Baltazar přistoupil blíž a zadíval se na tmavou vodní hladinu, pod níž se skrýval Ichtiandr. „Ichtiandře,“ řekl tiše. „Ichtiandře…,“ opakoval. Hladina vody se lehce zčeřila, ale chlapec se neukázal.

Baltazar počkal ještě okamžik, pak vztáhl třesoucí se ruku a ponořil ji do teplé vody. Nahmatal rameno.

Z kádi se náhle zvedla mokrá hlava Ichtiandrova. Vynořil se po ramena a zeptal se: „Kdo jste? Co chcete?“

Baltazar klesl na kolena, vztáhl ruce a rychle spustil:

„Ichtiandře! Přišel k tobě tvůj otec. Tvůj pravý otec. Salvátor není tvůj otec. Je to zlý člověk. Zmrzačil tě. Ichtiandře! Ichtiandře! Jen se na mě pořádně podívej. Cožpak nepoznáváš svého otce?“

Voda pomalu stékala z chlapcových hustých vlasů na jeho tvář a odkapávala mu z brady. Díval se smutně a trochu udiveně na starého Indiána. „Neznám vás,“ odpověděl.

„Ichtiandře,“ zvolal Baltazar, „dobře se na mě podívej!“ Starý Indián najednou chytil chlapcovu hlavu, přitáhl ji k sobě a začal ji pokrývat polibky, prolévaje horské slzy. Ichtiandr se bránil nečekanému laskání, házel sebou v kádi a voda stékala přes okraj na kamennou podlahu.

Čísi ruka chytila Baltazara za límec, zvedla ho do vzduchu a odhodila do kouta. Baltazar dopadl na podlahu a bolestně se uhodil do hlavy o kamennou stěnu. Když otevřel oči, uviděl, že nad ním stojí Zurita. Pravou ruku měl pevně sevřenou v pěst, v levé držel jakýsi papír a vítězně jím mával.

„Vidíš? To je písemný příkaz, že jsem se stal Ichtiandrovým poručníkem. Musíš si hledat bohatého synka jinde. A tady toho chlapce si zítra odvedu k sobě. Rozumíš?“

Baltazar ležící na zemi jen tiše, výhružně zabručel.

Ale v následujícím okamžiku vyskočil a s divokým výkřikem se vrhl na svého nepřítele a srazil ho k zemi.

Indián vytrhl Zuritovi z ruky papír, vsoukal ho do úst a pokračoval ve výprasku. Rozpoutala se zuřivá rvačka.

Žalářník, který stál u dveří s klíči v rukou, měl za svou povinnost zachovávat nejpřísnější neutralitu. Dostal tučné úplatky od obou zápasících a nechtěl jim překážet. Teprve když Zurita začal starce rdousit, řekl znepokojeně: „Abyste ho neuškrtil!“

Rozlícený Zurita však nedbal na žalářníkovo upozornění a Baltazarovi by se bylo zle vedlo, kdyby se v cele nebyl objevil nový návštěvník.

„Výborně! Pan poručník se cvičí ve vykonávání svých poručnických práv!“ ozval se hlas Salvátorův. „Nač čekáte? Neznáte snad své povinnosti?“ křikl Salvátor na žalářníka takovým tónem, jako by byl velitelem věznice. Jeho napomenutí účinkovalo. Žalářník se vrhl mezi zápasící.

Hluk přivolal další hlídače a brzy odtáhli Zuritu i Baltazara od sebe.

Zurita se mohl pokládat za vítěze. Ale poražený Salvátor byl stále ještě silnější než jeho soupeř. Dokonce i zde, v této cele, jako vězeň, nepřestával ovládat situaci i lidi.

„Vyveďte ty kohouty,“ rozkázal hlídačům. „Musím zůstat s Ichtiandrem o samotě.“

Hlídači poslechli. Odvedli Zuritu i Baltazara přes jejich protesty a nadávky. Dveře cely se zavřely.

Když v chodbě zmlkly vzdalující se hlasy, přistoupil Salvátor k nádrži a řekl Ichtiandrovi, který vyhlédl z vody:

„Vstaň, Ichtiandře. Postav se doprostřed cely, musím si tě prohlédnout.“ Chlapec poslechl.

„No tak,“ pokračoval Salvátor, „pojď blíž ke světlu.Dýchej. Zhluboka. Ještě.Nedýchej. Tak.“

Salvátor poklepal Ichtiandra na prsou a naslouchal jeho přerývanému dechu.

„Špatně se ti dýchá?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ichtiandr.

„Sám sis to zavinil,“ odpověděl Salvátor, „nesmíš zůstávat tak dlouho na vzduchu.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom náhle hlavu zvedl, podíval se Salvátorovi přímo do očí a zeptal se:

„Otče, ale proč nesmím? Proč všichni můžou a já ne?“

Vydržet tento pohled plný skryté výčitky bylo pro Salvátora mnohem těžší než vypovídat u soudu. Přece však vydržel.

„Protože máš schopnost, jakou nemá žádný jiný člověk: schopnost žít pod vodou. Kdybys měl na vybranou, Ichtiandře, být jako ostatní a žít na zemi, nebo žít pouze pod vodou, co by sis zvolil?“

„Nevím.,“ odpověděl Ichtiandr po chvíli.

Podmořský svět mu byl stejně drahý jako země, jako Guttiere. Ale Guttiere je pro něho ztracena.

„Teď bych si vybral oceán,“ řekl.

„Rozhodl ses pro něj už dřív, Ichtiandře, když jsi svou neposlušností porušil rovnováhu svého organismu. Teď už můžeš žít pouze pod vodou.“

„Ale ne v téhle hrozné špinavé vodě, otče. Tady zemřu. Chci na volné moře!“ Salvátor potlačil vzdech.

„Udělám všechno, abych tě co nejdřív vysvobodil ze žaláře, Ichtiandře! Hlavu vzhůru!“ Poklepal chlapci povzbudivě na rameno a odešel do své cely. Usedl na nízkou stoličku k úzkému stolu a zamyslel se.

Jako všichni chirurgové i on zakusil nezdary. Nemálo lidských životů zaniklo pod jeho nožem vinou jeho vlastních omylů, než nabyl dokonalých zkušeností. Nikdy se však nad svými oběťmi nezamýšlel. Desítky lidí zahynuly, tisíce byly zachráněny. Tento jednoduchý výpočet ho plně uspokojoval.

Pokládal se však za odpovědného za osud Ichtiandrův. Ichtiandr byl jeho pýcha. Miloval ho jako svůj nejlepší výtvor. A mimoto k němu přilnul a měl ho rád jako vlastního syna. A teď ho Ichtiandrova nemoc a jeho další osud znepokojovaly, působily mu starost. Na dveře cely kdosi zaklepal. „Vstupte!“ řekl Salvátor.

„Nevyrušuju vás, pane profesore?“ zeptal se tiše vězeňský dozorce. „Ani trochu,“ odpověděl Salvátor a povstal. „Jak se daří vaší ženě a dítěti?“ „Děkuju, dobře. Poslal jsem je k tchyni, daleko odtud, do And.“ „Ano, horské podnebí jim prospěje,“ odpověděl Salvátor.

Dozorce chvíli otálel, pak se ohlédl na dveře, přistoupil k Salvátorovi a tiše ho oslovil: „Profesore! Jsem vám velice vděčný, že jste mi zachránil ženu. Mám ji moc rád.“ „Neděkujte mi, byla to má povinnost.“