Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Je to má žena a nikdo nemá právo míchat se do mých věcí!“ zvolal v odpověď Zurita a usilovně vesloval.

„Nikdo nemá právo takhle zacházet se ženou!“ zlostně křikl Salvátor. „Zastavte, nebo budu střílet!“

Ale Zurita vesloval dál.

Salvátor vystřelil z revolveru. Střela se zaryla do okraje člunu. Zurita zvedl Guttiere před sebe jako ochranný štít a zvolal: „Pokračujte!“ Guttiere se mu zmítala v rukou.

„Podařený ničema,“ poznamenal Salvátor a spustil ruku s revolverem.

Baltazar seskočil z můstku ponorky a rychle plaval, aby dohonil člun. Zurita však už byl u břehu. Nalehl na vesla a vzápětí vlna vynesla loďku na písčitý břeh. Pedro chytil Guttiere a skryl se za pobřežními balvany. Když Baltazar viděl, že Zuritu nedohoní, odplaval ke škuneru a vyšplhal se po kotevním řetězu na palubu. Sestoupil po schůdkách a hledal Ichtiandra.

Prošel celou loď až do podpalubí. Nikdo tam nebyl.

„Ichtiandr tu není!“ zvolal Baltazar na Salvátora.

„Ale je naživu a někde tam musí být! Guttiere řekla: Ichtiandr je v. Kdyby jí ten darebák nezacpal ústa, věděli bychom, kde ho máme hledat,“ řekl Kristo.

Rozhlížel se po hladině a zpozoroval, že z vody vyčnívají vrcholky stožárů. Zřejmě tu nedávno utonula loď. Není snad Ichtiandr na této potopené lodi?

„Možná že Zurita poslal Ichtiandra hledat poklady na potopenou loď?“ řekl Kristo.

Baltazar zvedl řetěz s obručí na konci, který ležel na palubě.

Zurita zřejmě spouštěl Ichtiandra do moře na tomto řetězu. Bez řetězu by mu Ichtiandr uplaval. Ne, nemůže být na potopené lodi.

„Ano,“ řekl zamyšleně Salvátor. „Zvítězili jsme nad Zuritou, ale Ichtiandra jsme nenašli.“

Zuritovi pronásledovatelé nevěděli, co se přihodilo na Medúze onoho rána.

Námořníci se celou noc domlouvali a k ránu pojali rozhodnutí, že při první vhodné příležitosti přepadnou Zuritu, zabijí ho a zmocní se Ichtiandra i škuneru.

Časně zrána stanul Zurita na kapitánském můstku. Vítr se utišil a Medúza plula zvolna kupředu rychlostí nejvýš tří uzlů za hodinu.

Zurita se zahleděl na jakýsi bod na hladině oceánu. Dalekohledem rozeznal vrcholky stožárů potopené lodi.

Brzy poté postřehl na hladině záchranný kruh. Rozhodl se spustit člun a vylovit kruh. Když mu kruh podali, přečetl si na něm nápis: Mafaldu.

Mafaldu utonul? podivil se Zurita. Znal onen veliký osobní a dopravní americký parník. Na takové lodi by mělo být nemálo cenností. Co kdyby mi je Ichtiandr odtamtud přinesl? Ale stačí délka řetězu? Sotva. Pustím-li Ichtiandra bez řetězu, nevrátí se.

Zurita se zamyslel. Zápasila v něm chtivost se strachem, že ztratí Ichtiandra.

Medúza se pomalu blížila ke stožárům vyčnívajícím z vody.

Námořníci se shlukli u zábradlí. Vítr se docela utišil. Medúza se zastavila.

„Sloužil jsem kdysi na Mafaldu,“ řekl jeden námořník. „Byla to dobrá, veliká loď. Hotové město. A cestovali na ní bohatí Američané.“

Mafaldu zřejmě utonul dřív, než mohl vyslat rádiovou depeši o své zkáze, uvažoval Zurita. Možná že se jim porouchala vysílačka. Jinak by sem ze všech okolních přístavů uháněly rychlé motorky, kluzáky, jachty a na nich představitelé vlády, novináři, fotografové, reportéři, dopisovatelé, námořníci z ponorek. Je třeba jednat rychle. Budu muset pustit Ichtiandra ze řetězu. Jiné východisko není. Ale jak ho donutit, aby se vrátil zpátky? A když už mám riskovat, neměl bych raději poslat Ichtiandra pro výkupné, pro jeho sbírku perel? A co když nemá tak velkou cenu? Co když Ichtiandr přehání?

Ostatně musí získat obojí: i perly, i poklady pohřbené na Mafaldu. Perly mu neutečou, bez Ichtiandra je nikdo nenajde, jen aby mu Ichtiandr do té doby neunikl. Avšak poklady na Mafaldu budou za několik dní a možná i za několik hodin již nedostupné.

Napřed tedy Mafaldu, rozhodl se v duchu Zurita. Poručil spustit kotvu. Potom sestoupil do své kajuty, napsal na lístek několik slov a vypravil se s papírkem k Ichtiandrovi. „Umíš číst, Ichtiandře? Guttiere ti posílá dopis.“

Ichtiandr vzal chvatně papírek a četl:

„Ichtiandře. Splň mou prosbu. V blízkosti Medúzy je potopená loď. Spusť se do moře a přines z té lodi všechno, co tam najdeš cenného. Zurita tě pustí bez řetězu, ale musíš se vrátit na Medúzu. Udělej mi to kvůli, Ichtiandře, a brzy budeš propuštěn na svobodu. Guttiere.“ Ichtiandr ještě nikdy nedostal od Guttiere dopis a neznal její písmo. Když dopis přečetl, velmi se zaradoval, ale vzápětí zamyslel. Co když je to Zuritova lest? „Proč mne Guttiere nepožádá osobně?“ zeptal se Zurity. „Není jí docela dobře,“ odpověděl Zurita, „ale uvidíš ji, jakmile se vrátíš.“ „Nač potřebuje Guttiere ty cennosti?“ stále ještě pochybovačně se zeptal Ichtiandr. „Kdybys byl opravdu člověk, nenapadlo by tě dávat takové otázky. Která žena se nechce krásně oblékat a nosit drahé šperky? A k tomu je zapotřebí peněz. Hodně peněz leží v potopené lodi. Teď nepatří nikomu, proč bys je neměl dobýt pro Guttiere? Hlavně musíš pátrat po zlatých mincích. Musí tam být kožené poštovní brašny. A kromě toho cestující mají jistě na sobě různé zlaté předměty, prsteny.“

„Snad si nemyslíte, že budu prohledávat mrtvoly?“ pobouřeně se zeptal Ichtiandr. „A vůbec vám nevěřím. Guttiere není lačná peněz, nemohla by mě poslat s takovým úkolem.“ „Proklatě!“ zvolal Zurita. Viděl, že jeho plán ztroskotá, nepodaří-li se mu ihned přesvědčit Ichtiandra.

Ovládl se, dobrácky se rozesmál a řekl:

„Vidím, že se nedáš oklamat. Musím s tebou jednat otevřeně. Tak poslouchej. Máš pravdu, Guttiere netouží po zlatě z Mafaldu. Ale já ano. Už mi věříš?“ Ichtiandr se bezděčně usmál. „Naprosto!“

„Výborně! Když už mi začínáš věřit, znamená to, že se domluvíme. Ano, já potřebuju zlato. A bude-li ho na palubě Mafaldu tolik, aby se jeho cena vyrovnala ceně tvých ukrytých perel, pustím tě, jen co mi je přineseš, do oceánu. Ale je tu jeden háček: ty mi docela nevěříš a já tobě také ne. Obávám se tě pustit bez řetězu, vklouzneš pod vodu a.“ „Dám-li vám čestné slovo, vrátím se.“

„Ještě jsem neměl příležitost se o tom přesvědčit. Nemáš mě v lásce a vůbec bych se ti nedivil, kdybys svému slovu nedostál. Ale máš rád Guttiere a splníš, oč tě požádá. Je to tak? Proto jsem se s ní domluvil. Chce samozřejmě, abych tě pustil na svobodu. Jen proto napsala dopis a dala mi ho, aby ti usnadnila cestu ke svobodě. Teď tomu rozumíš?“ Všechno, co Zurita říkal, připadalo Ichtiandrovi pravděpodobné. Ale nevšiml si, že mu Zurita slibuje svobodu teprve potom, až se přesvědčí, že zlato na Mafaldu se svou cenou vyrovná perlám v jeskyni.

Abychom mohli provést srovnání, říkal si Zurita v duchu, musí Ichtiandr, a já mu to neodpustím, přinést svou sbírku perel. A pak budu mít všechno: zlato z Mafaldu, sbírku perel i Ichtiandra.

Ichtiandr však nemohl tušit Zuritovy myšlenky. Jeho otevřenost ho přesvědčila a Ichtiandr svolil.

Zurita si úlevně vzdychl. Můžu mu věřit, pomyslil si. „Pojďme, rychle.“

Ichtiandr kvapně vystoupil na palubu a vrhl se do moře.

Námořníci viděli, že Ichtiandr skočil do moře bez řetězu. Rázem se dovtípili, že se vydal za poklady na Mafaldu. Má se Zurita zmocnit celého bohatství? Museli neprodleně přistoupit k činu, vrhli se tedy na Zuritu.