Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Mlč, bratře, mlč a poslouchej. Ano, myslím si to. Myslím, že Salvátor tehdy lhal. Tvůj syn nezemřel a Salvátor z něho udělal mořského ďábla.“

„Ó, ó.,“ vykřikl Baltazar celý bez sebe. „Jak se mohl opovážit! Zabiju ho těmahle rukama!“ „Mlč. Salvátor je silnější než ty. A potom, možná že se mýlím. Dvacet let je dlouhá doba. Mateřské znamínko na krku může mít víc lidí. Ichtiandr může být tvůj syn a nemusí. Musíme být opatrní. Půjdeš k Salvátorovi a řekneš, že Ichtiandr je tvůj syn. Já ti to dosvědčím. Budeš žádat, aby ti syna vydal. A když se bude zdráhat, pohrozíš mu, že ho udáš pro mrzačení dětí. Toho se zalekne. A když to nepomůže, půjdeš k soudu. Kdyby se nám u soudu podařilo dokázat, že Ichtiandr je tvůj syn, oženíme ho s Guttiere; Guttiere je přece tvá schovanka. Tenkrát se ti stýskalo po ženě a po synovi a našel jsi tu sirotu Guttiere.“ Baltazar vyskočil ze židle. Přecházel po krámku vrážeje do krabů a mušlí. „Můj syn! Můj syn! Ach, to je neštěstí!“ „Proč neštěstí?“ podivil se Kristo.

„Nepřerušoval jsem tě a pozorně tě vyslechl, teď poslouchej ty mě. Zatím cos stonal, Guttiere si vzala Pedra Zuritu.“ Novinka Krista omráčila.

„A Ichtiandr, můj ubohý syn.,“ Baltazar svěsil hlavu, „Ichtiandr je v Zuritových rukách!“ „To není možné,“ namítl Kristo.

„Ale ano, Ichtiandr je na Medúze. Dnes ráno ke mně přišel Zurita. Dobíral si nás, vysmíval se nám a nadával. Říkal, že jsme ho zklamali. Představ si, že se sám bez nás zmocnil Ichtiandra! Teď už nám nedá ani groš. Ale já bych od něho stejně nic nevzal. Copak můžu prodat vlastního syna?“

Baltazar byl dočista zoufalý. Kristo vrhal na bratra nespokojené pohledy. Teď by se mělo postupovat rázně. Ale Baltazar by mohl věci spíš uškodit než prospět. Kristo sám příbuzenství Ichtiandra s Baltazarem moc nevěřil. Viděl sice u novorozeněte mateřské znamínko. Ale copak je to důkaz? Když spatřil stejné znamínko na krku Ichtiandra, rozhodl se, že té podobnosti využije a bude z ní těžit. Mohl však předpokládat, že bratr přijme jeho zprávu takovým způsobem? Zato Baltazarovy zprávy Krista polekaly.

„Teď není čas k pláči. Musíme jednat. Salvátor přijede zítra časně ráno. Vzmuž se. Čekej mě při východu slunce na molu. Musíme Ichtiandra zachránit. Kam měl Zurita namířeno?“ „Neřekl, ale myslím že na sever. Už dávno se chystal k břehům Panamy.“ Kristo přikývl.

„Tak nezapomeň: zítra před východem slunce musíš být na pobřeží. Seď tam, nikam se nevzdaluj, i kdybys měl čekat do večera.“

Kristo pospíšil domů. Celou noc myslel na zítřejší setkání se Salvátorem. Musí se před ním ospravedlnit.

Salvátor přijel na úsvitu. Kristo se zkroušeným a oddaným výrazem řekl, když doktora pozdravil:

„Stalo se neštěstí. Kolikrát jsem Ichtiandra varoval, aby neplaval do zálivu.“ „Co je s ním?“ netrpělivě ho přerušil Salvátor. „Ukradli ho a odvezli na škuneru. Já.“

Salvátor pevně stiskl Kristovi ramena a podíval se mu do očí. Trvalo to jen okamžik, ale Kristo pod tím zkoumavým pohledem bezděčně zbledl. Salvátor se zamračil, uvolnil sevřené prsty na Kristových ramenou a rychle řekl: „Podrobnosti mi řekneš později.“

Zavolal černocha, řekl mu několik slov řečí, které Kristo nerozuměl, obrátil se k Indiánovi a velitelsky zvolal: „Pojď se mnou!“

Salvátor si po cestě ani neodpočinul, ani se nepřevlékl a rychle kráčel do zahrady. Kristo mu sotva stačil. U třetí zdi je dohonili dva černoši.

„Hlídal jsem Ichtiandra jako věrný pes,“ řekl Kristo udýchán rychlou chůzí. „Ani jsem se od něho nehnul.“ Ale Salvátor ho neposlouchal. Stál už vedle bazénu a netrpělivě podupával, dokud voda vytékala do stavidel, která se v bazénu otevřela.

„Pojď se mnou,“ přikázal znovu a sestupoval po podzemních schodech. Kristo a oba černoši následovali Salvátora v úplné tmě. Salvátor přeskakoval několik stupňů najednou, jako člověk, který se dobře vyzná v podzemním bludišti.

Když sestoupili na spodní plošinku, neotočil Salvátor jako poprvé vypínačem, ale hmatal rukou potmě, otevřel dveře na pravé straně zdi a kráčel temnou chodbou. Nebyly tu schody a Salvátor zrychlil krok, aniž rozsvítil.

Co když spadnu do nějaké pasti a utopím se ve studni? přemýšlel Kristo a snažil se udržet krok se Salvátorem. Šli dlouho a nakonec Kristo pocítil, že se podlaha příkře svažuje. Chvílemi se zdálo, že slyší slabé šplouchání vody. Ale to už jejich cesta skončila. Salvátor, který šel vpředu, se zastavil a otočil vypínačem. Kristo viděl, že se octli ve velké dlouhé jeskyni s oválným stropem, zaplavené vodou. Klenba se v dálce povlovně snižovala k vodě. Na konci kamenné podlahy, kde právě stáli, spatřil Kristo nevelkou ponorku. Salvátor, Kristo a oba černoši do ní nastoupili. Salvátor rozsvítil v kajutě světlo, jeden z černochů uzavřel horní otvor a druhý již spustil stroj. Kristo pocítil, že ponorka sebou trhla, pomalu se obrátila a stejně pomalu vyplula kupředu. Ani ne za dvě minuty vypluli na hladinu. Salvátor a Kristo vyšli na můstek. Kristo byl poprvé v životě na ponorce. Ale tento člun, který teď klouzal po hladině oceánu, mohl vzbudit údiv leckterého loďaře. Měl neobvyklou konstrukci a jeho motor byl neobyčejně výkonný. Neplul ještě na plné obrátky, a přece dosahoval velké rychlosti.

„Kam mají namířeno lidé, kteří se zmocnili Ichtiandra?“

„Podél břehu na sever,“ odpověděl Kristo. „Dovoluju si vám navrhnout, abyste vzal s sebou mého bratra. Upozornil jsem ho, čeká na břehu.“

„Proč?“

„Ichtiandra ukradl lovec perel Zurita.“ „Jak to víš?“ podezřívavě se zeptal Salvátor.

„Popsal jsem bratrovi škuner, který se Ichtiandra zmocnil v zálivu, a bratr v něm poznal Medúzu Pedra Zurity. Zurita pravděpodobně ukradl Ichtiandra, aby mu lovil perly. A můj bratr Baltazar zná dobře místa lovu. Bude nám k užitku.“

Salvátor chvíli uvažoval.

„Dobrá, vezmu s sebou tvého bratra.“

Baltazar čekal na molu. Ponorka zamířila ke břehu. Baltazar ze svého místa zamračeně hleděl na Salvátora, který mu vzal syna a zmrzačil ho. Přesto však se Indián Salvátorovi zdvořile uklonil a připlaval k ponorce. „Plný chod!“ zavelel Salvátor.

Stál na kapitánském můstku a bystře pozoroval hladinu oceánu.

Zurita upiloval pouta, která měl Ichtiandr na rukou, dal mu nový oblek a dovolil, aby si vzal s sebou rukavice a brýle, schované v písku. Sotva však Ichtiandr vstoupil na palubu Medúzy, chopili se ho na Zuritův příkaz Indiáni a uvěznili ho v podpalubí.

V Buenos Aires udělal Zurita krátkou zastávku, aby se zásobil potravinami. Navštívil Baltazara, pochlubil se svým úspěchem a plul dál podle pobřeží směrem k Rio de Janeiru. Zamýšlel objet východní břeh Jižní Ameriky a zahájit lov perel v Karibském moři. Guttiere ubytoval v kapitánské kajutě. Ujistil ji, že Ichtiandra pustil na svobodu v zálivu Rio de La Plata. Pravda však vyšla brzy najevo. Večer zaslechla Guttiere výkřiky a steny z podpalubí. Poznala Ichtiandrův hlas. Zurita byl tou dobou na horní palubě. Guttiere chtěla vyjít z kajuty, ale dveře byly zamčené. Bušila do nich pěstmi, jenže na její volání nikdo neodpovídal.

Když Zurita uslyšel Ichtiandrovy výkřiky, jadrně zaklel, opustil kapitánský můstek a sestoupil s indiánským námořníkem do podpalubí. Bylo tam neobyčejně dusno a tma. „Proč křičíš?“ zeptal se hrubě Zurita.