Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Utopíš se, mizero, plav ke mně!“

Vida, to je nápad, pomyslel si Ichtiandr a najednou se dal do křiku:

„Pomoc! Topím se!“ a spustil se ke dnu.

Z vody pozoroval četníka, jak se potápí a hledá ho. Nakonec tlouštík zřejmě ztratil naději na úspěch a plaval ke břehu.

Teď odejde, pomyslil si Ichtiandr. Ale četník neodešel. Rozhodl se, že setrvá u mrtvoly, dokud se nedostaví vyšetřující orgány. To, že utopenec ležel na dně rybníka, na věci nic neměnilo.

V tu chvíli projížděl po mostě vesničan na mezku naloženém pytli. Četník přikázal vesničanovi, aby shodil pytle a zajel na nejbližší četnickou stanici s dopisem. Věc se pro Ichtiandra nepěkně zamotávala. Krom toho byly v rybníku pijavky. Vpíjely se Ich-tiandrovi do těla a on je nestačil odtrhávat. Musel to dělat opatrně, aby nezčeřil stojatou vodu a nevzbudil tím strážníkovu pozornost.

Vesničan se za půl hodiny vrátil, ukázal na silnici, naložil své pytle na mezka a spěšně odjel. Asi za pět minut přišli ke břehu rybníka tři četníci. Dva z nich nesli na hlavě lehkou loďku a třetí bidlo s hákem a veslo.

Spustili loďku na vodu a začali pátrat po utopenci. Ichtiandr se pátrání nebál. Pro něho to byla téměř hra. Přecházel jen z místa na místo. Pečlivě prohledali bidlem celé dno rybníka kolem mostu, ale utopence nenašli. Četník, který Ichtiandra zatkl, s údivem rozhodil ruce. Ichtiandrovi to dokonce působilo zábavu. Ale brzo se mu udělalo špatně. Četníci zvířili bidlem na dně rybníka hromady bahna. Voda se zkalila.

Ichtiandr neviděl už ani na vzdálenost vztažené ruky a to začínalo být nebezpečné. Ale hlavně se mu špatně dýchalo žábrami ve vodě chudé na kyslík. A ještě k tomu ty hromady bahna. Začal se dusit a cítil v žábrách stále silnější pálení. Už to nemohl vydržet. Bezděčně zasténal a z úst mu vyletělo několik bublinek. Co teď? Musí vyjít z vody, jiné východisko není. Stůj co stůj musí z vody ven. Jistě ho hned chytí, možná i spráskají a posadí do vězení. Ale to už je jedno. Tápavě se potácel k mělčině a zvedl hlavu nad vodu.

„A-a-a!“ vykřikl četník nesvým hlasem a vrhl se přes okraj loďky do vody, aby se co nejrychleji dostal na břeh.

„Panenko Maria! O-o,“ vykřikl druhý a padl na dno člunu.

Dva četníci, kteří byli na břehu, se šeptem modlili. Bledí, třesoucí se strachem, schovávali se jeden za druhého.

Ichtiandr nic takového nečekal a zprvu nechápal příčinu jejich leknutí. Potom si vzpomněl, že Španělé jsou velmi zbožní a pověrčiví. Četníci si asi mysleli, že vidí před sebou hosta z onoho světa. Ichtiandr se rozhodl, že je ještě víc postraší; vycenil zuby, vyvalil oči a děsně zavyl, kráčeje pomalu ke břehu. Vyšel na silnici schválně hodně pomalu a odměřeným krokem se vzdaloval.

Ani jeden z četníků se nepohnul, aby Ichtiandra zadržel. Pověrčivá hrůza a strach z přízraku jim bránily konat služební povinnost.

Matka Pedra Zurity byla tlustá stařena s nosem jako zobák a s nápadně velkým podbradkem. Hustý knír dodával její tváři zvláštní, nepříjemný výraz. Pro tuto ozdobu, u žen vzácnou, jí přezdívali v celém okolí vousatá Dolores.

Když si její syn přivedl na haciendu mladou ženu, stařena si Guttiere bez okolků zevrubně prohlédla. Především hledala vždycky na lidech chyby. Dívčina krása ji omráčila, ale stařena to nedala najevo. Taková už byla vousatá Dolores; chvilku v kuchyni o samotě přemýšlela a došla k názoru, že dívčina krása je vlastně nedostatek.

Když zůstala se synem o samotě, nespokojeně vrtěla hlavou a povídala:

„Je hezká! Dokonce až moc hezká!“ a dodala s povzdechem: „S takovou krasavicí budeš mít velké trápení. Ano. Raděj sis měl vzít Španělku.“ Po chvilce pak pokračovala: „A je to hrdopyška. Ruce má hebké, jemné, asi není zvyklá pracovat.“

„Však ji zkrotíme,“ odpověděl Zurita a pohroužil se do domácích účtů.

Dolores zívla, a aby syna nevyrušovala, vyšla do zahrady nadýchat se večerního chládku. Ráda snila při měsíčku.

Mimózy vydechovaly v zahradě příjemnou vůni. Bílé lilie se třpytily v měsíčním světle. Listí vavřínů a fíkusů lehounce ševelilo.

Dolores usedla na lavičku mezi myrtami a oddala se svému snění: přikoupí tamhleten sousední pozemek, bude pěstovat jemnovlnné ovce, postaví nový dům. „Čert aby vás vzal!“ zlostně vykřikla stařena a pleskla se po tváři. „Tihle moskyti nenechají člověka chvilku posedět.“

Obloha se nepozorovaně zatáhla mraky a celá zahrada se pohřížila do soumraku. Na obzoru vyvstal výrazný světle modrý pruh, odraz světel města Parany.

Vtom Dolores spatřila nad nízkou kamennou zídkou lidskou hlavu. Kdosi zvedl ruce spoutané okovy a opatrně přeskočil zeď.

Stařena se polekala. Do zahrady vlezl trestanec, usoudila. Chtěla vykřiknout, ale nemohla, pokusila se vstát a utíkat, ale nohy jí vypověděly službu. Seděla na lavičce a pozorovala neznámého.

Muž v poutech se opatrně kradl mezi keři, přiblížil se k domu a nahlížel do oken.

A najednou — jistě se nepřeslechla — trestanec tiše zavolal:

„Guttiere!“

Podívejme, krasotinku! Ta má známosti! Nakonec mě ještě zabije i se synem, vyloupí haciendu a uteče s trestancem, uvažovala Dolores.

Stařena pocítila náhle prudkou nenávist k snaše i hořkou škodolibost. To jí dodalo síly. Vyskočila a pospíšila do domu.

„Rychle!“ řekla šeptem synovi. „Do sadu vlezl trestanec. Volal Guttiere.“

Pedro vyběhl s takovým spěchem, jako by mu hořela střecha nad hlavou, zvedl lopatu, která ležela na pěšince, a utíkal kolem domu.

U zdi stál neznámý ve špinavých, zmačkaných šatech se spoutanýma rukama a díval se do okna.

„Proklatě!“ zabručel Zurita a lopatou uhodil mladíka do hlavy. Mládenec se beze slova svezl k zemi. „Mrtev,“ řekl tiše Zurita.

„Mrtev,“ potvrdila Dolores, která stála za ním, takovým tónem, jako by syn zašlápl jedovatého štíra.

Zurita se tázavě podíval na matku. „Kam s ním?“

„Do rybníka,“ radila stařena, „je tam hluboko.“ „Vyplave.“

„Přivážeme k němu kámen. Počkej.“

Dolores vběhla do domu a chvatně hledala pytel, do kterého by mohli vložit tělo neznámého. Ale ráno poslala všechny pytle s pšenicí do mlýna. Vyhledala tedy povlak a dlouhý motouz. „Pytle nemám,“ řekla synovi. „Nalož tuhle do toho povlaku kamení a přivaž ho motouzem k poutům.. “

Zurita přikývl, přehodil si tělo neznámého přes rameno a vlekl ho na konec zahrady k rybníčku.

„Dej pozor, ať se nezamažeš,“ šeptala synovi stařena, která se za ním belhala s povlakem a motouzem.

„To se umyje,“ odpověděl Pedro, ale přece sklonil mladíkovu hlavu níž, aby krev stékala na zem.

U rybníka Zurita rychle nacpal povlak kamením, pevně ho přivázal mladíkovi k rukám a hodil tělo do vody.

„Teď se musím převléknout.“ Pedro pohleděl na oblohu. „Bude pršet. Déšť smyje do rána všechny stopy krve na zahradě.“

„A v rybníce. nezčervená voda od krve?“ zeptala se vousatá Dolores. „Ne. Rybníkem protéká proud. Ó, proklatě!“ zachraptěl Zurita, když vcházel do domu, a zahrozil pěstí do jednoho okna. „Vida naši krasotinku!“ zabručela stařena, která šla za synem. Guttiere měla pokoj v podkroví. Tu noc nemohla usnout. Bylo dusno a moskyti dotírali. Hlavou mladé ženy táhly neveselé myšlenky.