Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Ale proč s vámi, a ne se mnou? S vámi se radila, s vámi se chystala k útěku!“ „Známe se déle než rok a vás.“ „Mluvte, mluvte, nevšímejte si mých slov.“

„Tak tedy. Všechno bylo připraveno,“ pokračoval Olsen. „Ale pak jste se vrhl do moře před očima Guttiere a Zurita ji náhodou viděl ve vaší společnosti. Brzy ráno, předtím než jsem šel do závodu, zašel jsem za Guttiere. Dělával jsem to často i dřív. Baltazar se ke mně choval dost vlídně. Snad se bál mých pěstí nebo snad ve mně viděl druhého ženicha, kdyby Zuritu omrzela Guttieřina umíněnost. Prostě Baltazar nebránil našim stykům, jen nás žádal, abychom spolu nechodili Zuritovi na oči. Starý Indián neměl ovšem tušení o našich plánech. Toho rána jsem chtěl Guttiere oznámit, že jsem koupil lístky na parník a že do deseti večer musí být připravená. Přivítal mě Baltazar, byl velmi rozčilený. „Guttiere není doma. Ona. tu vůbec není,“ řekl mi. „Před půl hodinou přijel před náš dům Zurita v zbrusu novém lesklém automobilu. Automobil je v naší ulici vzácnost, a tady zastavil rovnou před domem. Vyběhli jsme s Guttiere na ulici. Zurita už stál venku vedle otevřených dvířek a nabídl Guttiere, že ji sveze na tržiště a zpátky. Věděl, že Guttiere tou dobou chodívá nakupovat. Guttiere si prohlížela lesklý vůz. Jistě chápete, jaké je to lákadlo pro mladou dívku. Ale Guttiere je chytrá a nedůvěřivá. Zdvořile odmítla. „Viděl jste už někdy tak umíněné děvče!“ zlostně vykřikl Baltazar, ale vzápětí se rozesmál. Jenže Zurita neztratil hlavu. „Vidím, že se ostýcháte,“ řekl, „dovolte, pomůžu vám.“ Chytil ji a posadil do vozu. Guttiere zvolala ještě: Otče! a už se po nich jen zaprášilo. Myslím, že se už nevrátí. Zurita ji odvezl k sobě, skončil své vyprávění Baltazar, a bylo vidět, že je velmi spokojen tím, co se stalo. „Před očima vám unesou dceru, a vy o tom vyprávíte tak klidně, div ne s radostí!“ řekl jsem pobouřeně Baltazarovi.

,Proč bych se strachoval?“ divil se Baltazar. „Kdyby šlo o někoho jiného, prosím, ale Zurita je můj starý známý. Když on, taková držgrešle, nelitoval peněz na auto, znamená to, že je do Guttiere celý pryč. Odvezl ji a ožení se s ní. A ona ať si z toho vezme poučení a nestaví si hlavu. Bohatí nápadníci nerostou jako vrby u cesty. Naříkat nemá proč. Zurita má haciendu Dolores poblíž města Parany. Žije tam jeho matka. Jistě tam odvezl i moji Guttiere.'“ „A vy jste Baltazara nezabil?“ zeptal se Ichtiandr.

„Podle vás by se člověk musel věčně s někým rvát,“ odpověděl Olsen. „Přiznávám, že jsem měl chuť Baltazarovi natlouct. Ale pak jsem si řekl, že bych tím celou věc ještě víc pokazil. Předpokládal jsem, že ještě není všechno ztraceno. Nebudu vám vysvětlovat podrobnosti. Už jsem vám řekl, podařilo se mi mluvit s Guttiere.“ „V haciendě Dolores?“ „Ano.“

„A vy jste toho ničemu Zuritu nezabil a neosvobodil Guttiere?“ „Už zase! Kdo by do vás řekl, že jste tak krvežíznivý?“

„Nejsem krvežíznivý,“ vykřikl se slzami v očích Ichtiandr. „Ale je to přece hanebnost!“ Olsenovi se Ichtiandra zželelo.

„Máte pravdu,“ řekl. „Zurita a Baltazar jsou darebáci, zasluhují hněv a opovržení. Patřil by jim výprask. Ale život je mnohem složitější, než si myslíte. Guttiere sama odmítla utéct od Zurity.“

„Sama?“ zeptal se Ichtiandr nedůvěřivě.

„Ano, sama.“

„Proč?“

„Předně je přesvědčena, že jste si vzal život, že jste se kvůli ní utopil. Vaše smrt ji moc trápí. Zřejmě vás chudinka velmi milovala. „Teď je se mnou konec, Olsene,“ řekla mi. „Teď už nic nechci. Všechno je mi jedno. Když nás kněz, kterého Zurita pozval, oddával, vůbec jsem to nevnímala. — Nic se neděje bez vůle boží, řekl kněz, když mi navlékal na prst snubní prsten. Co bůh spojí, člověk nerozlučuj. Budu se Zuritou nešťastná, ale bojím se uvalit na sebe boží hněv, a proto ho neopustím.'“

„Ale vždyť to jsou hlouposti! Jaký bůh? Otec říká, že bůh je pohádka pro malé děti!“ zvolal ohnivě Ichtiandr. „Copak jste ji nemohl o tom přesvědčit?“

„Guttiere bohužel té pohádce věří. Misionáři z ní dokázali udělat fanatickou katoličku. Dávno jsem se o to snažil, ale nepodařilo se mi otevřít jí oči. Dokonce vyhrožovala, že budu-li s ní mluvit o církvi a bohu, přestane se se mnou přátelit. Musel jsem čekat. A v haciendě jsem neměl čas dlouho ji o něčem přesvědčovat. Podařilo se mi promluvit s ní jen několik slov. Poslyšte, co ještě řekla. Když bylo po svatebním obřadu, zvolal Zurita se smíchem: „Tak jedna věc by byla hotova. Ptáčka jsme chytili a posadili do klece, teď nám zbývá ještě chytit rybičku!“ Vysvětlil Guttiere a ona mně, o jakou rybku jde. Zurita jede do Buenos Aires, aby chytil mořského ďábla, a pak bude z Guttiere milionářka. Nejste to snad vy? Můžete bez úhony pobývat pod vodou, strašíte lovce perel.“

Opatrnost bránila Ichtiandrovi, aby Olsenovi prozradil své tajemství. Stejně by mu nemohl všechno vysvětlit. A tak neodpovídaje na otázku zeptal se sám: „K čemu potřebuje Zurita mořského ďábla?“

„Chce ho donutit, aby mu lovil perly. A jestliže jste mořský ďábel, mějte se na pozoru!“ „Děkuju za výstrahu,“ řekl Ichtiandr.

Netušil, že jeho kousky zná celé pobřeží, že se o něm mnoho psalo v novinách a časopisech.

„Já za to nemůžu,“ řekl najednou Ichtiandr, „ale musím ji vidět. Musím s ní aspoň ještě jednou v životě promluvit. Město Páraná? Ano, vím. Cesta tam vede vzhůru po řece Paraně.

Ale jak se z Parany dostanu do haciendy Dolores?“

Olsen mu to vysvětlil.

Ichtiandr pevně stiskl Olsenovi ruku.

„Odpusťte, pokládal jsem vás za nepřítele, ale najednou jsem našel přítele. Sbohem. Jdu hledat Guttiere.“

„Hned?“ zeptal se Olsen s úsměvem.

„Ano, nesmím ztratit ani okamžik,“ odpověděl Ichtiandr, skočil do vody a plaval ke břehu. Olsen jen pokýval hlavou.

Ichtiandr se bez otálení vydal na cestu. Vzal šaty a střevíce, které měl schované na břehu, a přivázal si je na záda řemenem, na němž visel nůž. Nasadil si brýle, navlékl rukavice a vyrazil.

V zálivu Rio de La Plata kotvilo mnoho zámořských lodí a parníků, škunerů a bárek. Mezi nimi pojížděly malé pobřežní parní čluny. Z vody se jejich dna podobala potápníkům, kteří běhají po hladině všemi směry. Kotevní řetězy a lana se zvedaly ze dna jako štíhlé kmeny podmořského lesa. Dno zálivu bylo zavaleno všelijakými odpadky, starým železem, kupami kamenného uhlí a vyhozenou struskou, úlomky starých hadic, útržky plachet, konvemi na benzín, cihlami, rozbitými lahvemi, plechovkami od konzerv a poblíž břehu mrtvolami psů a koček.

Hladina byla pokryta tenkou vrstvou nafty. Slunce ještě nezapadlo, ale tady panovalo šedozelené příšeří. Řeka Páraná přinášela písek a jíl, které kalily vodu zálivu. Ichtiandr byl mohl lehce zbloudit v tom bludišti lodí, ale řídil se lehkým proudem řeky ústící do zálivu. Je to zvláštní, jak jsou lidé málo čistotní, říkal si v duchu štítivě a prohlížel si dno připomínající smetiště. Plaval středem zálivu, pod vodními kýly. Ve špinavé vodě zálivu se mu špatně dýchalo, jako člověku v dusném pokoji.Tu a tam spatřil na dně lidské mrtvoly a kostry zvířat. Jedna mrtvola měla rozťatou lebku a na krku provaz s kamenem. Byl tu pohřben čísi zločin. Ichtiandr spěchal, aby se dostal z těchto ponurých míst.