Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Když nechce, nemusí. Už nemám chuť čekat. V tomto týdnu zamýšlím provést dvě věci najednou. Salvátor se ještě nevrátil?“ „Čekáme ho každý den.“

„Musím si tedy pospíšit. Očekávejte návštěvu. Najal jsem vhodné lidi. Ty nám otevřeš, Kristo, a o další se postarám sám. Řeknu Baltazarovi, až to vypukne.“ Obrátil se k Baltazarovi a řekl: „S tebou si ještě zítra promluvím. A pamatuj si, že to bude náš poslední rozhovor.“ Bratři se mlčky uklonili. Když se k nim Zurita obrátil zády, zmizely z tváří obou Indiánů sladké úsměvy. Baltazar tiše zanadával. Kristo jako by o čemsi uvažoval. V krámku se Zurita tiše o něčem domlouval s Guttiere.

„Ne!“ zaslechli bratři dívčinu odpověď. Baltazar zkormouceně zakýval hlavou. „Kristo!“ zavolal Zurita. „Přijď za mnou, budu tě dnes potřebovat.“

Ichtiandrovi bylo velmi zle. Rána na krku ho bolela. Měl horečku. Na vzduchu se mu špatně dýchalo.

Ale zrána se přes svou nevolnost vypravil na břeh ke skále a čekal tam na Guttiere. Přišla v poledne. Vedro bylo nesnesitelné. Ichtiandr se v rozžhaveném vzduchu a drobném bílém prachu začal dusit. Chtěl zůstat na pobřeží, ale Guttiere spěchala, musela se vrátit do města. „Otec si jde vyřizovat své věci a já musím být v krámě.“

„Tak vás vyprovodím,“ řekl mladík a vydali se po svažité, zaprášené silnici k městu. Proti nim šel s hluboko svěšenou hlavou Olsen. Byl čímsi ustarán a prošel kolem nich, aniž zpozoroval Guttiere. Ale dívka na něho zavolala.

„Musím mu říct jen dvě slova,“ řekl Ichtiandrovi, obrátila se a přistoupila k Olsenovi. Tiše a rychle o čemsi rozmlouvali. Zdálo se, že ho dívka prosebně přemlouvá. Ichtiandr šel několik kroků za nimi.

„Dobrá, dnes po půlnoci,“ zaslechl Olsenův hlas. Obr stiskl dívce ruku, kývl hlavou a rychle odcházel.

Když Guttiere přistoupila k Ichtiandrovi, hořely mu uši a tváře. Rád by si už konečně s dívkou promluvil o Olsenovi, ale nenacházel slov.

„Nemůžu,“ začal přerývaně, „musíte mi říct. Olsen. něco přede mnou tajíte. Setkáte se s ním dnes v noci. Milujete ho?“

Guttiere vzala Ichtiandra za ruku, laskavě se na něho podívala a zeptala se s úsměvem: „Věříte mi?“

„Věřím. víte, já vás mám rád,“ Ichtiandr už znal to slovo, „ale já. ale je mi tak těžko.“ Byla to pravda. Trpěl nejistotou, zároveň však pociťoval ostrou, rezavou bolest v bocích. Dusil se. Ruměnec mu sešel z tváří, byl teď velmi bledý.

„Jste nemocný,“ řekla dívka znepokojeně. „Uklidněte se, orosím vás, můj milý. Nechtěla jsem vám říct všechno, I ale teď vám to povím, abyste se uklidnil. Poslouchejte.“

Kolem nich se mihl nějaký jezdec, ale když viděl Guttiere, prudce stočil koně a přijel k mladým lidem. Ichtiandr spatřil snědého, již nemladého člověka, s hebkými kníry nakroucenými vzhůru, s malou španělkou. Kdesi už ho viděl. Ve městě? Ne. Ano, tam. na břehu.

Jezdec si poklepal bičíkem po botě, podezřívavě a nepřátelsky pohlédl na Ichtiandra a podal ruku Guttiere.

Když uchopil její ruku, zvedl ji nečekaně k sedlu, políbil jí zápěstí a rozesmál se.

„Už vás mám!“ pustil ruku Guttiere, která se začala mračit, a pokračoval posměšně a zároveň podrážděně: „Kdo to kdy viděl, aby se nevěsta v předvečer svatby procházela s cizím mládencem?“

Guttiere se rozzlobila, ale on ji nepustil k slovu:

„Otec na vás už dávno čeká. Já přijdu do krámu za hodinu.“ Ichtiandr poslední slova už neslyšel. Pocítil najednou, že se mu v očích zatmělo, nějaký chuchvalec se mu valil k hrdlu, dech se zarazil. Nemohl už déle zůstat na vzduchu.

„Tak přece. přece jste mne oklamala.,“ vyslovily jeho zmodralé rty. Chtělo se mu mluvit, vypovědět svou lítost anebo se všechno dovědět, ale bolest v bocích byla již nesnesitelná, ztrácel téměř vědomí. Nakonec se rozběhl k pobřeží a vrhl se z příkré skály do moře. Guttiere vykřikla a zavrávorala. Potom se vrhla k Pedrovi Zuritovi. „Rychle. Zachraňte ho!“ Ale Zurita se nehýbal.

„Nemám ve zvyku bránit druhým, aby se utopili, mají-li chuť,“ řekl.

Guttiere se rozběhla ke břehu, aby se vrhla do vody. Zurita pobídl koně, dohonil dívku, zvedl ji za ramena, posadil na koně a ujížděl po silnici.

„Nemám ve zvyku omezovat druhé, jestliže druzí neomezují mne. Tak je to nejlepší! Ale vzpamatujte se přece, Guttiere!“

Guttiere neodpovídala. Omdlela. Teprve před otcovým krámkem se vzpamatovala.

„Kdo byl ten mládenec?“ zeptal se Pedro.

Guttiere se podívala na Zuritu s neskrývanou zlostí a řekla:

„Pusťte mne!“

Zurita se zamračil. To jsou hlouposti, řekl si v duchu. Hrdina jejího románu se vrhl do moře. Tím líp. Obrátil se ke krámku a zvolal: „Otče! Baltazare! Hej!“ Baltazar vyběhl.

„Tady máš svou dceru. A poděkuj mi. Vděčíš mi za její život; chtěla se vrhnout do moře za mladíkem příjemného zevnějšku. Už podruhé jsem zachránil tvoji dceru. A ona se mě pořád straní. Ale brzy s její umíněností skoncuju.“ Hlasitě se rozesmál. „Přijedu za hodinu. Pamatuj na naši úmluvu!“

Baltazar s poníženou poklonou převzal od Pedra dceru. Jezdec pobídl koně a odcválal. Otec s dcerou vešli do krámku. Guttiere vyčerpaně klesla na židli a zakryla si tvář rukama.

Baltazar přivřel dveře, začal přecházet po krámku a vzrušeně a ohnivě cosi vykládal. Ale nikdo ho neposlouchal. Se stejným úspěchem by mohl kázat sušeným krabům a mořským ježdíkům na policích.

Skočil do vody, přemýšlela dívka a představovala si Ichtiandrovu tvář. Chudák! Napřed Olsen, potom to ošklivé setkání se Zuritou. Jak se mohl odvážit nazvat mně svou nevěstou. Teď je po všem.

Guttiere plakala. Bylo jí líto Ichtiandra. Byl tak prostý, ostýchavý — cožpak se s ním mohou rovnat prázdní a nadutí mládenci z Buenos Aires?

Co si mám teď počít, uvažovala. Mám skočit do moře jako Ichtiandr? Mám se zabít?

A Baltazar vykládal dál: „Rozumíš, Guttiere? To je přece úplný krach. Všechno, co vidíš v našem krámku, je Zuritův majetek. Mně z toho nepatří ani desetina. Všechny perly nám dává Zurita do komise. A když ho ještě jednou odmítneš, vezme si všechno své zboží a nebude už se mnou pracovat. Tak buď přece rozumná a slituj se nad svým starým otcem.“ „Jen dokonči: A provdej se za něho. Ne,“ ostře odpověděla Guttiere. „Zatraceně!“ vykřikl zuřivě Baltazar. „Když je to tak, pak už. už. ne, pak si to s tebou vyřídí Zurita sám!“ Starý Indián odešel do laboratoře a hlučně za sebou práskl dveřmi.

Když se Ichtiandr vrhl do moře, zapomněl na chvíli na své nezdary na zemi. Po horkém a suchém vzduchu ho chladná voda uklidnila a osvěžila. Bodavá bolest ustala. Dýchal zhluboka a stejnoměrně. Potřeboval naprostý klid a snažil se nemyslet na to, co se stalo na zemi. Měl chuť se něčím zabývat, pohybovat se. Do čeho se má pustit? Za temných nocí se rád vrhal z vysoké skály do vody tak, aby se rázem dostal ke dnu. Ale teď bylo poledne a na moři se míhala černá dna rybářských loděk. Vím, co udělám. Uklidím si jeskyni, pomyslel si Ichtiandr.

Pod příkrou skálou v zálivu byla jeskyně s velkým obloukovým vchodem, z kterého byla překrásná vyhlídka na mořskou hladinu povlovně se svažující do hlubin moře. Ichtiandr si tuto jeskyni už dávno oblíbil. Ale než se v ní usadí, musí vystěhovat staré obyvatele jeskyně, početné rodiny chobotnic.