Ale Ichtiandr se znovu přiblížil k bárce a oslovil Olsena španělsky: „Poslyšte, Olsene, musím s vámi mluvit o Guttiere.“
To oslovení překvapilo Olsena neméně než setkání pod vodou. Olsen byl statečný muž s jasnou myslí. Jestliže neznámý zná jeho jméno a jméno Guttiere, je tedy člověk, a ne strašidlo.
„Mluvte,“ odpověděl Olsen.
Ichtiandr vylezl na bárku, usedl na přídi, skrčil nohy pod sebe a zkřížil tlapy na prsou.
Brýle, napadlo Olsena, když si pozorně prohlížel vypouklé, zářivé oči neznámého.
„Jmenuju se Ichtiandr. Jednou jsem vám přinesl z mořského dna perly.“
„Ale tenkrát jste měl lidské oči a ruce.“
Ichtiandr se usmál a potřásl svými žabími tlapami.
„Sundávají se,“ vysvětlil stručně.
„Myslel jsem si to.“
Indiáni, skrytí za pobřežními skalisky, zvědavě pozorovali tuto zvláštní rozmluvu, přestože z ní nemohli slyšet ani slovo.
„Máte rád Guttiere?“ zeptal se Ichtiandr po chvíli mlčení.
„Ano,“ prostě odpověděl Olsen.
Ichtiandr těžce vzdychl.
„Ona vás taky?“
„Ano.“
„Ale vždyť má ráda mě.“
„To je její věc,“ Olsen pokrčil rameny.
„Jak to její věc? Je přece vaše nevěsta.“
Olsen se zatvářil udiveně a odpověděl stejně klidně jako dřív:
„Ne, není má nevěsta.“
„Lžete!“ vzplanul Ichtiandr. „Sám jsem slyšel, jak snědý muž na koni povídal, že je nevěsta.“ „Moje?“
Ichtiandr zrozpačitěl. Ne, snědý muž neříkal, že Guttiere je nevěstou Olsena. Ale přece nemůže být mladičké děvče nevěstou snědého muže, takového starého a nepříjemného? Bylo by to možné? Snědý muž je asi její příbuzný. Ichtiandr se rozhodl zaměřit své otázky jiným směrem.
„Co tu děláte? Hledáte perlu?“
„Musím se přiznat, že se mi vaše vyptávání nelíbí,“ zamračeně odpověděl Olsen. „A kdybych vás tak trochu neznal z vyprávění Guttiere, shodil bych vás z bárky a bylo by po rozmluvě.
Nesahejte po noži. Mohl bych vám rozbít hlavu veslem, než byste se stačil pohnout. Ale nevím, proč bych před vámi měl tajit, že jsem opravdu hledal perlu.“
„Velikou perlu, kterou jsem hodil do moře? Guttiere vám o tom vyprávěla?“
Olsen přikývl.
Ichtiandr triumfoval.
„Tak vidíte, říkal jsem jí, že vy tu perlu neodmítnete. Navrhoval jsem jí, aby si perlu vzala a dala ji vám. Nechtěla a vy ji teď sám hledáte.“
„Ano, protože teď nepatří vám, ale oceánu. A kdybych ji našel, bude to jen a jen moje zásluha.“
„To máte tak rád perly?“
„Nejsem žena, abych si potrpěl na tretky,“ namítl Olsen.
„Ale mohl byste perlu. jak se to říká? Ano! Prodat,“ vzpomněl si Ichtiandr na málo srozumitelné slovo, „a dostal byste za ni mnoho peněz.“ Olsen znovu souhlasně přikývl. „Máte tedy rád peníze?“
„Co vlastně ode mě chcete?“ již podrážděně se zeptal Olsen.
„Chci vědět, proč vám Guttiere dává perly. Chtěl jste si ji přece vzít?“
„Ne, nechtěl jsem si ji vzít,“ řekl Olsen. „Ale i kdybych chtěl, teď by bylo pozdě o tom uvažovat, Guttiere je už ženou druhého.“
Ichtiandr zbledl a chytil Olsena za ruku.
„Snad ne toho snědého muže?“ zeptal se polekaně.
„Ano, vzala si Pedra Zuritu.“
„Ale ona přece. Myslel jsem, že mne miluje,“ tiše řekl Ichtiandr.
Olsen se na něho soucitně podíval, pomalu si zapálil kratičkou dýmku a řekl:
„Ano, také si myslím, že vás milovala. Ale vrhl jste se před jejíma očima do moře a utonul, alespoň ona si to myslela.“
Ichtiandr s údivem pohlédl na Olsena. Nikdy neřekl Guttiere, že může žít pod vodou. A vůbec ho nenapadlo, že by si dívka jeho skok ze skály do moře mohla vysvětlit jako sebevraždu. „Minulou noc jsem mluvil s Guttiere,“ pokračoval Olsen. „Vaše smrt ji velmi rozrušila. Zabila jsem Ichtiandra, říkala.“
„Ale proč si tak rychle vzala jiného? Ona přece. Vždyť jsem jí zachránil život. Ano, ano! Už dávno se mi zdálo, že je podobná dívce, která se topila v oceánu. Vynesl jsem ji na břeh a schoval se za skaliskem. Potom přišel ten snědý muž, toho jsem hned poznal, a namluvil jí, že on ji zachránil.“
„Guttiere mi o tom vyprávěla,“ řekl Olsen. „Stejně nevěděla, kdo ji vlastně zachránil, zda to byl Zurita, nebo ta zvláštní bytost, kterou letmo zahlédla, když se probírala z mdloby. Proč jste jí neřekl, že jste ji zachránil?“
„Bylo mi trapné o tom mluvit. A také jsem si nebyl úplně jist, že jsem zachránil právě Guttiere, dokud jsem neuviděl Zuritu. Ale jak mohla svolit k tomu sňatku?“ „Sám nechápu, jak se to mohlo stát,“ řekl Olsen pomalu. „Povězte mi všechno, co víte,“ požádal ho Ichtiandr.
„Pracuju v továrně na knoflíky jako přejímač lastur. Tam jsem se s Guttiere seznámil. Nosila k nám lastury, otec ji posílal, když neměl čas. Seznámili jsme se a spřátelili. Někdy jsme se scházeli v přístavu a chodili na procházku po pobřeží. Vyprávěla mi o svém trápení, že se o ni uchází bohatý Španěl.“ „To byl on. Zurita?“
„Ano. Zurita. Otec Guttiere, Indián Baltazar, velmi přál tomu sňatku a všemožně dceru přemlouval, aby takového záviděníhodného ženicha neodmítla.“
„Co je na něm k závidění? Je starý, odporný, ošklivě páchne,“ nemohl se zdržet Ichtiandr. „Pro Baltazara byl Zurita skvělý zeť. Tím spíš, že Zuritovi dlužil hodně peněz. Zurita mohl Baltazara zničit, kdyby si ho Guttiere nebyla vzala. Představte si, jaký měla život. Z jedné strany se jí dotěrně vnucoval ženich a z druhé — věčné výčitky, domlouvání, otcovy výhrůžky.“
„Ale proč Guttiere Zuritu nevyhnala? Proč vy, takový veliký a silný, jste ho nezabil?“ Olsen se udiveně usmál. Ichtiandr není zřejmě hloupý, ale přesto dává takové otázky. „Není to tak jednoduché, jak se vám zdá,“ odpověděl. „Zuritu a Baltazara by chránil zákon, policie, soud.“ Ichtiandr to stále nechápal. „Zkrátka to nešlo.“ „Tak proč tedy neutekla?“
„To už bylo snadnější. Však se taky rozhodla utéct od otce a já jí slíbil svou pomoc. Dávno jsem se chystal odjet z Buenos Aires do Severní Ameriky a nabídl jsem Guttiere, aby jela se mnou.“
„Chtěl jste si ji vzít? zeptal se Ichtiandr.
„Vy jste ale,“ pousmál se opět Olsen. „Řekl jsem vám přece, že jsme byli přátelé. Co se z toho mohlo vyvinout, těžko říct.“ „Proč jste neodjeli?“
„Protože jsme neměli dost peněz na cestu.“ „Cožpak je cesta na Horroksu tak drahá?“
„Na Horroksu? Na Horroksu mohou cestovat jen milionáři. Copak jste, Ichtiandře, spadl z měsíce?“
Ichtiandr zrozpačitěl, začervenal se a umínil si, že už nesmí dávat takové otázky, které by Olsenovi prozradily, že se nevyzná v nejprostších věcech.
„Neměli jsme peníze ani na cestu v podpalubí. A po příjezdu na místo nás přece také čekaly výdaje. Práce neleží na ulici.“
Ichtiandr se zase chtěl něco zeptat, ale ovládl se.
„A tehdy se Guttiere rozhodla, že prodá svůj perlový náhrdelník.“
„Kdybych to byl věděl!“ zvolal Ichtiandr, když si vzpomněl na své podmořské poklady.
„Co?“
„Nic, jen tak. Pokračujte, Olsene.“ „Byli jsme už připraveni k útěku.“
„A co já? Jak to? Promiňte. Ona tedy chtěla opustit i mě?“
„Všechno to začalo, když jste se ještě neznali. A potom, pokud vím, vám to chtěla říct. Možná že vám chtěla navrhnout, abyste jel s ní. Konečně vám mohla napsat i z cesty, kdyby se jí nebylo podařilo promluvit s vámi o útěku.“
Читать дальше