Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Ichtiandr si nasadil brýle, ozbrojil se dlouhým, poněkud zahnutým nožem a směle plaval k jeskyni. Vejít do jeskyně bylo nebezpečné, a proto se rozhodl vylákat nepřítele ven. Dávno si již všiml, že u potopeného škuneru leží dlouhá harpuna. Chopil se jí a začal s ní mávat před vchodem do jeskyně. Chobotnice znepokojené vpádem neznámého se daly do pohybu. Při krajích jeskyně se objevila dlouhá svíjející se chapadla. Opatrně se blížila k harpuně. Ichtiandr pokaždé trhl harpunou dřív, než ji chapadla chobotnic zachytila. Tato hra trvala několik minut. U kraje jeskyně se již ježily desítky chapadel jako vlasy Medúzy Gorgony. Nakonec stará obrovská chobotnice ztratila trpělivost a rozhodla se, že se s drzým vetřelcem vypořádá. Vylezla z rozsedliny a výhružně pohybovala chapadly. Pomalu plavala k nepříteli a měnila barvu, aby Ichtiandra zastrašila. Ichtiandr odplaval stranou, zahodil harpunu a připravil se k boji. Věděl, jak těžko člověk se svýma dvěma rukama zápolí s nepřítelem, který má osm dlouhých nohou. Než uřízneš chobotnici jednu nohu, už se ti kolem ruky ovine sedm dalších a zkroutí ti ji.

Mladík se snažil namířit nůž tak, aby chobotnici bodl do těla. Když se obluda natolik přiblížila, že se ho konci chapadel dotýkala, vrhl se náhle kupředu přímo do klubka zmítajících se chapadel, k hlavě chobotnice.

Tento nečekaný pohyb ji vždycky zmate. Trvalo nejméně čtyři vteřiny, než živočich dokázal srovnat konce chapadel a ovinout jimi nepřítele. Ale to již Ichtiandr rychlým a přesným zásahem rozsekl chobotnici tělo, probodl jí srdce a přeťal pohybové nervy. A obrovská chapadla, která se už ovíjela kolem něho, náhle bez vlády odpadla a ochable klesala dolů. Jedna je vyřízená!

Ichtiandr se znova chopil harpuny. Tentokrát proti němu vyrazily dvě chobotnice najednou. Jedna plavala přímo proti němu a druhá se ho snažila napadnout obchvatem zezadu. Vypadalo to nebezpečně.

Ichtiandr se odvážně vrhl na chobotnici, kterou měl před sebou, ale než ji mohl zabít, ovinula se mu druhá zezadu kolem krku. Mladík rychle odřízl její nohu, uťal ji nožem přímo u svého hrdla. Potom se k ní obrátil tváří a usekl jí chapadla. Zmrzačená chobotnice se pomalu zakolébala a klesala ke dnu. Potom se Ichtiandr vypořádal i s tou, co ho napadla zpředu. Tři, počítal.

Teď však musel na chvíli ustát v boji. Z jeskyně vyplul celý šik chobotnic, které mohly nepřítele najít hmatem, zatím co Ichtiandr na ně neviděl. Odplaval dál od místa boje, tam kde voda byla čistá, a skolil chobotnici, jež se vynořila z krvavého mračna. Boj trval s přestávkami několik hodin.

Když byla konečně zdolána i poslední chobotnice a voda se vyčistila, uviděl Ichtiandr, že na dně leží mrtvá těla a zmítají se uřezaná chapadla. Vstoupil do jeskyně. Bylo tu ještě několik malých chobotnic, velkých jako pěst, s chapadly jako prst. Ichtiandr je chtěl zprvu zabít, ale najednou mu jich bylo líto. Měl bych si je zkusit ochočit. Nebylo by to špatné, mít takové hlídače.

Když vyčistil jeskyni od velikých chobotnic, rozhodl se Ichtiandr, že si svůj podmořský příbytek pěkně zařídí. Přitáhl z domova stůl na železných nožkách s mramorovou deskou a dvě čínské vázy. Stůl umístil uprostřed jeskyně, na něj postavil vázy, nasypal do nich hlínu a vložil tam mořské květiny. Hlína vymývaná vodou nějakou dobu vířila nad vázami jako dým, ale pak se voda vyčistila. Květiny kolébané lehkým vlněním se tiše pohybovaly jako ve větru. U stěny jeskyně byl výstupek podobný přirozené kamenné lavičce. Nový hospodář s potěšením ulehl na této lavici. Přestože byla kamenná, tělo ji ve vodě téměř necítilo. Byl to podivný podmořský pokoj s čínskými vázami na stole. Mnoho zvědavých ryb se přišlo podívat na nevídaný příbytek. Brouzdaly mezi nožkami stolu, připlouvaly ke květům ve vázách, jako by k nim čichaly, míhaly se Ichtiandrovi opřenému o ruku pod hlavou. Mramorový hlaváč nahlédl do jeskyně, zamával ocasem a odplaval. Po bílém písku se připlazil veliký krab, zvedl a spustil klepeto, jako by vítal hospodáře, a usadil se pod stolem. Ichtiandr se radoval ze svého nápadu. Čím bych měl ještě okrášlit své sídlo? uvažoval. Zasadím před vchodem nejkrásnější mořské květiny, podlahu posypu perlami a u stěn ji obložím lasturami. Kdyby tak viděla můj podmořský pokoj Guttiere. Ale ona mě klame. A možná že mě ani neklame. Neměla už kdy vyprávět mi o Olsenovi. Ichtiandr se zachmuřil. Sotva byl hotov se svou prací, už se cítil osamělý, jiný než ostatní lidé. Proč nikdo nemůže žít pod vodou? Jen já. Kdyby už tak přijel otec! Zeptám se ho.

Tak rád by ukázal svůj nový podmořský příbytek alespoň jedné živé bytosti. Leading, vzpomněl si na delfína. Vzal stočenou lasturu, vyplaval na hladinu a zatroubil. Brzy se ozvalo známé odfrkávání; delfín se pořád zdržoval v blízkosti zálivu. Když delfín připlaval, Ichtiandr ho přátelsky objal a řekl:

„Pojďme ke mně, Leadingu, ukážu ti svůj nový pokoj. Ještě nikdy jsi neviděl stůl a čínské vázy.“

Potopil se a přikázal delfínovi, aby ho následoval.

Delfín byl však velmi neklidný host. Veliký a nemotorný, zvířil v jeskyni takové vlny, že se vázy na stole zakymácely. Nádavkem měl chytrý nápad narazit tlamou na nožku stolu a převrhnout ho. Vázy spadly, a kdyby to bylo na zemi, rozbily by se. Tady však všechno dobře dopadlo, jenom krab se polekal a s nezvyklou čilostí odběhl ke skále. Ty jsi ale nešika! pomyslel si Ichtiandr o svém příteli, když stavěl stůl do kouta místnosti a zvedal vázy.

Objal delfína a dál s ním rozmlouval: „Zůstaň tu se mnou, Leadingu.“

Ale delfín brzo začal potřásat hlavou a dával najevo neklid. Nemohl být dlouho pod vodou. Nutně potřeboval vzduch. Rozmáchl se ploutvemi, vyplaval z jeskyně a zamířil k hladině. Ani Leading se mnou nemůže žít pod vodou, smutně si pomyslil Ichtiandr, když zůstal sám. Jenom ryby. Ale ty jsou hloupé a bázlivé.

Ulehl na své kamenné lože. Slunce zašlo. V jeskyni se setmělo. Lehký pohyb vln Ichtiandra uspával.

Unavený rušným dnem a prací začal dřímat.

Olsen seděl na velké bárce a díval se přes okraj do vody. Za obzorem se právě vyhouplo slunce a osvětlovalo svými paprsky průzračnou vodu v nevelké zátoce až na dno. Po písčitém bílém dnu lezlo několik Indiánů. Chvílemi vyplouvali na hladinu, aby se nadechli vzduchu, a zas se potápěli. Olsen bystře pozoroval lovce. Ačkoli bylo časně zrána, slunce již připalovalo. Což abych se taky trochu osvěžil a jednou dvakrát se ponořil ke dnu? pomyslil si Olsen, rychle se svlékl a skočil do vody. Ještě nikdy se nepotápěl, ale teď se mu to zalíbilo a zjistil, že vydrží pod vodou déle než Indiáni, kteří tomu byli zvyklí. Připojil se k lovcům a brzy ho nová práce upoutala.

Když se potopil potřetí, všiml si, že dva Indiáni, kteří klečeli na dně, náhle vyskočili a vyplavali na hladinu s takovým chvatem, jako by je pronásledoval žralok nebo piloun. Ohlédl se. Blížila se k němu rychle podivná bytost, zpola člověk a zpola žába, se stříbrnými šupinami, obrovskýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Stvoření odhazovalo nohy jako žába a silnými nárazy plavalo kupředu.

Dříve než se Olsen dokázal zvednout z pokleku, byla už obluda u něho a chytila ho za ruku svou žabí tlapou. Polekaný Olsen si přesto všiml, že bytost měla krásnou lidskou tvář, kterou hyzdily jen vypouklé, svítící oči. Strašidelné stvoření zapomnělo, že je pod vodou, a začalo něco povídat. Olsen je nemohl slyšet. Viděl jen pohyb rtů. Neznámá bytost mu oběma tlapami pevně svírala ruku. Olsen se s pomocí pravé ruky silně odrazil ode dna a rychle vyplaval na hladinu. Obluda se táhla za ním a nepustila ho. Když Olsen vyplaval na hladinu, chytil se okraje loďky, přehodil nohu, vyskočil na loďku a odhodil od sebe to napůl lidské stvoření se žabíma nohama, takže hlučně plesklo do vody. Indiáni, kteří seděli v bárce, skočili do vody a se spěchem plavali ke břehu.