Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Ale čím víc stoupal v zálivu, tím silnější byl vstřícný proud. Plavalo se mu špatně. V oceánu jsou také proudy, ale tam mu pomáhaly, dobře se v nich vyznal. Tady byl jen jeden vstřícný proud. Ichtiandr byl zkušený plavec a zlobilo ho, že se tak pomalu dostává kupředu. Najednou prolétlo cosi velmi blízko kolem něho, div ho to nezasáhlo. To z kterési lodi shodili kotvu. Tady plavat není zrovna bezpečné, pomyslil si Ichtiandr a ohlédl se. Viděl, že ho dohání velký parník.

Spustil se ještě níž, a když dno parníku proplouvalo nad ním, chytil se kýlu. Polypi oblepili železo drsnou hmotou, za kterou se mohl držet. Nebylo zrovna pohodlné ležet ve vodě v této poloze, ale zato byl teď chráněn a plul rychle, unášen parníkem.

Delto končila a parník plul teď po řece Paraně. Řeka s sebou nesla ohromné množství jílu. V jejích sladkých vodách se Ichtiandrovi těžce dýchalo. Ruce měl strnulé, ale nechtěl se rozloučit s parníkem. Škoda že jsem se nemohl vydat na cestu s Leadingem, vzpomněl si na delfína. Ale delfína by mohli v řece zabít. Leading by celou cestu nevydržel pod vodou a Ichtiandr se bál objevit se na hladině řeky, neboť tam byl příliš velký ruch. Ruce mu stále více umdlévaly. Kromě toho měl velký hlad, vždyť celý den nic nejedl. Bude muset udělat zastávku. Pustil kýl parníku a plaval ke dnu.

Tma houstla. Ichtiandr si prohlédl bahnité dno. Ale nenašel tu ani rozpláclé kambaly, ani ústřicové škeble. Kolem něho brouzdaly sladkovodní ryby, neznal však jejich zvyky a připadaly mu mnohem chytřejší než ryby v oceánu. Daly se těžko chytit. Teprve když nastala noc a ryby usnuly, podařilo se Ichtiandrovi polapit velkou štiku. Její maso bylo tvrdé a zavánělo bahnem, ale vyhladovělý mládenec ji snědl s velkou chutí, hltaje celé kusy i s kostmi.

Teď si musí odpočinout. V řece se aspoň může klidně vyspat, nemusí se bát žraloků ani chobotnic. Musí se však postarat o to, aby ho ve spánku nezanesl proud dolů. Ichtiandr vyhledal na dně několik balvanů, položil je do řady, ulehl a zachytil se jednoho kamene rukou.

Ale nespal dlouho. Brzy poznal, že se blíží nějaký parník. Otevřel oči a uviděl signální světla. Parník plul zdola. Ichtiandr se rychle zvedl a chystal se, že se ho zachytí. Byl to však motorový člun s docela hladkým dnem. Po marných pokusech zachytit se Ichtiandr div nespadl pod šroub.

Několik lodí plulo dolů po proudu, až se nakonec Ichtiandr zachytil jedné, která plula vzhůru po řece.

Tak se dostal do města Parany. První část cesty měl za sebou. Ale zbývala ještě nejobtížnější část — putování po zemi.

Časně zrána odplaval Ichtiandr z hlučného městského přístavu do tiché neobydlené končiny, opatrně se rozhlédl a vylezl na břeh. Sundal brýle a rukavice, zahrabal je v pobřežním písku, usušil si na slunci své šaty a oblékl je. Ve zmačkaném obleku vypadal jako tulák. To mu však nedělalo starosti.

Dal se po pravém břehu, jak mu poradil Olsen, a vyptával se cestou rybářů, nevědí-li, jak se dostane do haciendy Dolores, která patří Pedrovi Zuritovi.

Rybáři si ho podezřívavě prohlíželi a záporně vrtěli hlavou.Míjela hodina za hodinou, vedro bylo stále únavnější a hledání marné. Ichtiandr se na zemi nedovedl vůbec orientovat. Žhavé parno ho vysilovalo, točila se mu hlava a myšlenky se mu pletly. Cestou se pro osvěžení několikrát svlékl a ponořil se do vody.

Nakonec asi kolem čtvrté hodiny potkal šťastně vesničana, podle vzhledu nádeníka. Stařec Ichtiandra vyslechl, přikývl a řekl:

„Jdi pořád touhle cestou mezi poli. Až přijdeš k velkému rybníku, přejdeš most, vystoupíš na malý kopeček a tam najdeš vousatou donu Dolores.“ „Proč vousatou? Dolores je přece hacienda.“

„To se ví, hacienda, Ale její stará majitelka se také jmenuje Dolores. Je to matka Pedra Zurity. Taková tlustá, vousatá bába. Ať tě ani nenapadne, abys k ní šel sloužit. Ta by z tebe stáhla kůži. Je to učiněná čarodějnice. Ten Zurita si prý přivedl mladou ženu. Nebude mít, chuděra, s tchyní žádný med,“ rozkládal povídavý vesničan. To myslí Guttiere, řekl si v duchu Ichtiandr. „Je to daleko?“ zeptal se.

„Do večera tam dojdeš,“ řekl vesničan a podíval se na slunce.

Ichtiandr starci poděkoval a rychle vykročil po cestě mezi pšeničnými a kukuřičnými poli. Rázná chůze ho brzy unavila. Cesta se vlekla jako nekonečná bílá stuha. Pšeničné pole bylo vystřídáno loukami s hustou zelenou travou, na nichž se pásla stáda ovcí. Ichtiandr umdléval únavou, rezavá bolest v bocích se stále stupňovala. Trápila ho žízeň. Kolem ani kapka vody. Kdyby už tu byl ten rybník, zatoužil. Tváře a oči mu zapadly, těžce dýchal. Měl hlad. Co však mohl najít k snědku? Daleko na louce se páslo stádo beranů pod ochranou honáka a psů. Přes kamennou zídku visely větve broskvoní a meruněk a na nich zralé plody. Tady to není jako v oceánu, všechno je tu cizí, všechno někomu patří, všechno je ohrazeno, všechno hlídáno. Jenom ptáci jsou svobodní, nepatří nikomu, létají a zpívají podél cesty. Ale nedají se chytit. A je vůbec dovoleno lovit ptáky? Taky snad někomu patří. Tady by člověk snadno umřel hlady a žízní mezi nádržemi, zahradami a stády. Proti Ichtiandrovi kráčel s rukama za zády tlustý muž v bílém plášti s lesklými knoflíky, v bílé čepici a s pouzdrem na opasku.

„Prosím vás, je ještě daleko do haciendy Dolores?“ zeptal se ho Ichtiandr.

Tlustý muž si ho podezřívavě prohlédl.

„A co tu pohledáváš? Odkud jdeš?“

„Z Buenos Aires.“

Muž v bílém plášti zbystřil pozornost.

„Mám se tam s někým sejít,“ dodal Ichtiandr.

„Natáhni ruce,“ řekl tlustý muž.

Ichtiandra to překvapilo, ale netuše nic zlého, natáhl ruce. Tlouštík vytáhl z kapsy náramky a rychle spoutal Ichtiandrovi ruce.

„A mám tě,“ zabručel muž s lesklými knoflíky, šťouchl Ichtiandra do boku a křikl: „Jdi! Zavedu tě na Dolores!“

„Proč jste mě spoutal?“ zaraženě se zeptal Ichtiandr, zvedl ruce a prohlížel si náramky. „Žádné řeči!“ přísně ho okřikl tlouštík. „Hajdy!“

Ichtiandr sklonil hlavu a vlekl se dál. Ještě dobře, že nemusel jít zpátky. Nevěděl, co si o tom myslet. Netušil, že minulou noc byla v sousední farmě spáchána loupežná vražda a policie teď pátrá po zločincích. Také mu nenapadlo, že ve svých zmačkaných šatech vypadá podezřele. Jeho neurčitá odpověď o cíli cesty nadobro zpečetila jeho osud.

Četník Ichtiandra zatkl a teď ho vedl do nejbližší osady, aby ho odtud poslal do Parany do vězení.

Ichtiandr pochopil pouze to, že jeho svoboda je omezena a že v jeho cestě nastalo mrzuté zdržení. Rozhodl se, že při první příležitosti musí stůj co stůj získat svobodu. Tlustý četník si z radosti nad svým úspěchem zapálil dlouhý doutník. Šel za Ichtiandrem a pouštěl na něho kotouče kouře. Ichtiandr se dusil.

„Nemohl byste přestat pouštět kouř, špatně se mi dýchá,“ řekl obrácen ke svému průvodci. „Co-o? Že nemám kouřit? Chachacha!“ Četník se zasmál a jeho tvář byla samá vráska. „Tys mi nějaká citlivka!“ vyfoukl jinochovi do tváře kotouč dýmu a křikl: „Plav!“ Ichtiandr poslechl.

Konečně uviděl rybník překlenutý úzkým mostem a bezděčně zrychlil krok. „Nespěchej tak k té své Dolores!“ křikl tlouštík.

Vyšli na most. Uprostřed mostu se Ichtiandr najednou překlonil přes zábradlí a vrhl se do vody.

Takový skutek od člověka se spoutanýma rukama četník vůbec nečekal. A Ichtiandr zase nečekal to, co tlouštík udělal v následujícím okamžiku. Četník se vrhl do vody za Ichtiandrem, bál se, aby zločinec neutonul. Chtěl ho přivést živého; zatčený, jenž utonul s pouty na rukou, by mu mohl způsobit velké nepříjemnosti. Četník následoval Ichtiandra tak rychle, že ho stačil chytit za vlasy a teď ho pevně držel. Ichtiandr se odhodlal obětovat vlasy a stáhl četníka ke dnu. Brzy ucítil, že tlouštíkovo sevření povolilo, že pustil jeho vlasy. Ichtiandr odplaval několik metrů stranou a vyhlédl z vody, aby se podíval, je-li už četník z vody venku. Ten se právě plácal po hladině, a když uviděl Ichtiandrovu hlavu, vykřikl: