Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Stále myslela na Ichtiandra, na jeho smrt. Muže nemilovala, tchyně v ní vzbuzovala odpor. A s tou vousatou stařenou musí teď žít.

Oné noci jako by Guttiere zaslechla Ichtiandrův hlas. Volal její jméno. Ze zahrady bylo slyšet jakýsi hluk, čísi tlumené hlasy. Guttiere usoudila, že už neusne. Vyšla do zahrady. Slunce ještě nevyšlo. Zahrada tonula v jitřním soumraku. Mračna rozehnal vítr. Na trávě a na stromech se třpytila hojná rosa. Guttiere šla po trávě bosá, v lehkém župánku. Náhle se zastavila a pozorně prohlížela zem. Na pěšince proti jejímu oknu byl písek zbrocen krví. Hned vedle se válela zkrvavená lopata.

V noci tu došlo k nějakému zločinu. Odkud by se tu jinak vzaly stopy krve? Guttiere šla bezděky po stopách, které ji přivedly k rybníku.

Neskrývají se v tom rybníku poslední stopy zločinu, napadlo ji a se strachem se zahleděla na zelenavou hladinu.

Ze zelenavé hladiny se na ni dívala tvář Ichtiandra. Na spánku mu zela sečná rána. Jeho tvář vyjadřovala utrpení a zároveň radost.

Guttiere upřeně zírala na tvář utonulého Ichtiandra. Není to šálení smyslů? Chtěla odejít. Ale nemohla utéct, nemohla z něho spustit oči.

Ichtiandrova tvář se pomalu zvedala z vody. Už se vynořila nad hladinu a zčeřila tichou vodu. Vztáhl ke Guttiere spoutané ruce a s úsměvem na bledé tváři řekl: „Guttiere! Drahá! Konečně, Guttiere.,“ ale nedomluvil. Guttiere se chytla za hlavu a zděšeně vykřikla:

„Jdi pryč, hrozný přízraku! Vím přece, že jsi mrtvý. Proč ses mi zjevil?“ „Ne, ne, Guttiere, nejsem mrtvý,“ rychle odpověděl přízrak, „já jsem se neutopil. Odpusť. zatajil jsem to před tebou. Nevím, proč jsem to udělal. Neodcházej, vyslechni mě. Jsem živý, sáhni mi na ruce. “

Vztáhl k ní spoutané paže. Guttiere si ho stále prohlížela.

„Neboj se, jsem přece živý. Můžu žít pod vodou. Jsem jiný než ostatní lidé. Já jediný můžu žít pod vodou. Tenkrát, když jsem se vrhl do moře zůstal jsem naživu. Vrhl jsem se do moře, že mi bylo těžko dýchat na vzduchu.“ Ichtiandr zavrávoral a stejně rychle a nesouvisle pokračoval:

„Hledal j sem tě, Guttiere. Dnes v noci mě tvůj muž udeřil do hlavy, když jsem přišel k tvému oknu, a hodil mě do rybníka. Ve vodě jsem se vzpamatoval. Podařilo se mi odhodit pytel s kamením, ale tohle,“ Ichtiandr ukázal na pouta, „nedokážu sundat.“ Guttiere začínala věřit, že před ní nestojí přízrak, nýbrž živý člověk. „Ale proč máte spoutané ruce?“ zeptala se.

„Povím ti všechno později.. Utečme spolu, Guttiere. Schováme se u mého otce, tam nás nikdo nenajde. A budeme tam spolu žít. Podej mi ruce, Guttiere. Olsen řekl, že mi přezdívají mořský ďábel, ale já jsem přece člověk. Proč se mě bojíš?“

Ichtiandr vyšel z rybníka plný bahna. Vyčerpaně klesl na trávu.

Guttiere se nad ním sklonila a konečně ho vzala za ruku.

„Můj ubohý chlapče,“ řekla.

„To jsou k nám hosté,“ ozval se najednou posměšný hlas. Ohlédli se a uviděli, že opodál stojí Zurita.

Zurita stejně jako Guttiere nemohl v noci spát. Když Guttiere vykřikla, vyšel do zahrady a vyslechl celý rozhovor. Jakmile zjistil, že má před sebou mořského ďábla, kterého tak dlouho a bezúspěšně pronásledoval, zajásal a ihned se rozhodl, že Ichtiandra dopraví na Medúzu. Ale vzápětí se rozmyslel jinak.

„Nepodaří se vám, Ichtiandře, odvézt Guttiere k doktoru Salvátorovi, protože Guttiere je má žena. Pochybuju, že se sám vrátíte k otci. Čeká na vás policie.“ „Ale já jsem se ničím neprovinil!“ zvolal Ichtiandr.

„Policie nedává lidem takové náramky pro nic za nic. A když už jste mi padl do rukou, je mou povinností odevzdat vás policii.“

„Snad byste to neudělal?“ rozhořčeně se zeptala muže Guttiere. „Je to má povinnost,“ odpověděl Pedro a pokrčil rameny.

„To by bylo pěkné,“ vmísila se do rozhovoru Dolores, která se tu právě objevila, „aby nechal utéct trestance! Proč? Snad ne proto, že ten kriminálník tu postává před cizími okny a chystá se unést cizí ženu!“

Guttiere přistoupila k muži, vzala ho za ruku a řekla laskavě: „Pusťte ho. Prosím vás o to. Ničím jsem se před vámi neprovinila.“ Dolores v obavě, aby syn ženě nepovolil, zamávala rukama a vykřikla: „Neposlouchej ji, Pedro!“

„Před prosbou ženy jsem bezmocný,“ řekl líbezně Zurita. „Udělám, co si přejete.“ „Jen se oženil, už je pod pantoflem,“ bručela stařena.

„Nech toho, matko. Upilujeme vám pouta, mladý muži, převlečeme vás do slušnějších šatů a dopravíme na Medúzu. V Rio de La Plata můžete seskočit z paluby a plavat, kam se vám zamane. Ale pustím vás pod jednou podmínkou: musíte zapomenout na Guttiere. A tebe, Guttiere, vezmu s sebou. Tak to bude jistější.“

„Jste lepší, než jsem si myslela,“ upřímně řekla Guttiere.

Zurita si samolibě nakroutil knír a uklonil se ženě.

Dolores dobře znala svého syna a rázem se dovtípila, že zamýšlí nějakou lest. Ale aby mu nepokazila hru, naoko zlostně bručela: „Dočista ho omámila!“

„Zítra se vrátí Salvátor. Horečka mě zdržela doma, ale musíme si spolu pohovořit,“ řekl Kristo Baltazarovi. Seděli v Baltazarově krámku. „Poslouchej, bratře, poslouchej pozorně a nepřerušuj mě, abych nezapomněl to nejdůležitější.“

Kristo se odmlčel a když uspořádal své myšlenky, pokračoval: „Hodně jsme se spolu namáhali kvůli Zuritovi. Je bohatší než my dva dohromady, ale chce být ještě bohatší, než je. Chce polapit mořského ďábla.“ Baltazar sebou trhl.

„Mlč, bratře, mlč, jinak zapomenu, co jsem chtěl říct. Zurita si chce zotročit mořského ďábla. A víš, co je mořský ďábel? Hotový poklad. Nevyčerpatelné bohatství. Může sbírat na mořském dně perly, tisíce nejkrásnějších perel. A nejenom perly. Na mořském dně je taky mnoho potopených parníků a v nich ohromné poklady. Mohl by nám je vylovit. Říkám nám, a ne Zuritovi. Víš, bratře, že Ichtiandr miluje Guttiere?“ Baltazar chtěl cosi říct, ale Kristo ho nepustil ke slovu.

„Mlč a poslouchej. Nemůžu mluvit, když mi někdo skáče do řeči. Ano, Ichtiandr miluje Guttiere. Přede mnou se nic neutají. Když jsem to zjistil, řekl jsem: Dobrá, jen ať ji hodně miluje. Bude lepším mužem a zetěm než Zurita. A Guttiere zase miluje Ichtiandra. Stopoval jsem je zdálky, abych Ichtiandrovi nepřekážel. Jen ať se scházejí.“ Baltazar si vzdychl, ale nechal bratra mluvit dál.

„To ještě není všechno, bratře. Poslouchej dál. Chci ti připomenout něco, co se stalo před mnoha lety. Dnes je tomu dvacet let, co jsem doprovázel tvou ženu, když se vracela od příbuzných. Vzpomínáš si, jela tehdy do hor na pohřeb své matky. Cestou tvá žena umřela při porodu. Dítě taky umřelo. Neřekl jsem ti tenkrát všechno, nechtěl jsem tě ještě víc roztrpčit. Tvá žena cestou umřela, ale dítě ještě žilo, i když bylo velmi slabé. Stalo se to v indiánské vesnici. Jedna stařena mi řekla, že nedaleko od nich žije velký divotvorce, bůh Salvátor.“ Baltazar zbystřil pozornost.

„Poradila mi, abych dítě odnesl k Salvátorovi, prý ho může zachránit. Poslechl jsem dobrou radu a odnesl chlapce k Salvátorovi. „Zachraňte ho,“ řekl jsem. Salvátor vzal chlapce, zavrtěl hlavou a řekl: „To bude těžká věc.“ A odnesl ho. Večer vyšel černoch a řekl: „Dítě zemřelo.“ Odešel jsem. Tak vidíš,“ pokračoval Kristo, „Salvátor vzkázal po svém černochovi, že dítě zemřelo. Všiml jsem si u novorozence, tvého syna, že má mateřské znamínko. Dobře si pamatuju, jaký mělo tvar.“ Kristo se chvíli odmlčel a pak dodal: „Nedávno kdosi poranil Ichtiandra na krku. Ovazoval jsem mu ránu a poodhalil límec jeho šupin. Uviděl jsem mateřské znamínko přesně takového tvaru, jako měl tvůj syn.“ Baltazar se podíval na Krista široce rozevřenýma očima a vzrušeně se zeptal: „Myslíš, že Ichtiandr je můj syn?“