Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„Dusím se,“ slyšel hlas Ichtiandrův. „Nemohu žít bez vody. Je tu dusno. Pusťte mě do moře, nepřežiji noc.“

Zurita zabouchl dvířka do podpalubí a vyšel na palubu.

Co kdyby se opravdu zadusil, myslel si ustaraně. Ichtiandrova smrt by mu přinesla pramalý užitek.

Na Zuritův příkaz přivalili do podpalubí sud a námořníci ho naplnili vodou.

„Tady máš koupel, vlez si tam,“ řekl Zurita Ichtiandrovi. „A zítra tě pustím do moře.“

Ichtiandr se spěšně ponořil do sudu. Indiánští námořníci, kteří stáli u dveří, užasle přihlíželi této koupeli. Ještě nevěděli, že zajatec na Medúze je mořský ďábel.

„Jděte na palubu!“ křikl na ně Zurita.

V sudu se nedalo plavat, ba nebylo možno ani natáhnout tělo. Aby se mohl celý ponořit, musel se Ichtiandr skrčit. V nádobě kdysi přechovávali zásoby slaniny. Voda byla brzy prosycena jejím pachem a Ichtiandrovi nebylo o mnoho líp než předtím v dusném vězení. Nad mořem tou dobou vanul čerstvý jihovýchodní vítr a hnal škuner dál k severu.

Zurita dlouho stál na kapitánském můstku a teprve k ránu se odebral do kajuty. Domníval se, že jeho žena už dávno spí. Seděla však na židli vedle uzoučkého stolku, hlavu položenou na ruce. Při jeho příchodu povstala a Zurita uviděl ve slabém světle dohořívající lampy připevněné ke stropu její pobledlou, zachmuřenou tvář. „Oklamal jste mě,“ řekla tiše.

Zuritovi nebylo pod jejím hněvným pohledem zrovna dobře, a aby zakryl bezděčný zmatek, zatvářil se nenucené, zakroutil knír a odpověděl žertovně: „Ichtiandr zůstal raději na Medúze, aby byl ve vaší blízkosti.“

„Lžete! Jste hnusný, podlý člověk! Nenávidím vás!“ Guttiere uchopila veliký nůž, který visel na stěně, a rozpřáhla se na Zuritu.

„Oho!“ poznamenal Zurita. Rychle uchopil Guttiere za ruku a stiskl ji tak silně, že nůž upustila.

Vykopl nůž z kajuty, pustil ženinu ruku a řekl:

„Takhle to bude lepší. Jste velmi rozčilená. Vypijte sklenici vody.“

Vyšel z kajuty, otočil klíč v zámku a vystoupil na horní palubu.

Obloha na východě už růžověla a lehké obláčky, osvětlené sluncem skrytým za obzorem, vypadaly jako plamenné jazyky. Slaný a svěží ranní vítr nadouval plachty. Nad mořem poletovali rackové a bystře číhali na ryby dovádějící na hladině.

Vyšlo slunce. Zurita stále ještě přecházel po palubě s rukama složenýma za zády. „To nic, nějak se s ní vypořádám,“ řekl, přemýšleje o Guttiere.

Obrátil se k námořníkům a zvučně jim přikázal svinout plachty. Medúza zakotvila a pohupovala se na vlnách.

„Přineste mi řetěz a přiveďte muže z podpalubí,“ poručil Zurita. Chtěl co nejdříve vyzkoušet Ichtiandra jako lovce perel. Ostatně v moři se aspoň osvěží, pomyslil si.

Objevil se Ichtiandr v doprovodu dvou Indiánů. Vypadal unaveně. Rozhlédl se kolem sebe.

Stál vedle vratiplachtového stožáru. Jen několik kroků ho dělilo od zábradlí. Ichtiandr náhle vyrazil kupředu, doběhl k zábradlí a sklonil se, aby seskočil do vody. Ale v tu chvíli mu dopadla na hlavu Zuritova pádná pěst. V bezvědomí se skácel na podlahu.

„Jen trpělivost,“ mravokárně řekl Zurita.

Ozvalo se řinčení železa, námořník podal Zuritovi dlouhý, tenký řetěz, zakončený obručí. Zurita opásal obručí Ichtiandra ležícího v bezvědomí. Zamkl opasek na zámek, obrátil se k námořníkům a řekl: „Polejvejte mu hlavu vodou.“

Ichtiandr se brzy vzpamatoval a s údivem se díval na řetěz, ke kterému byl přikován. „Takhle mi neutečeš,“ vysvětloval Zurita. „Pustím tě do moře. Budeš pro mne hledat perlorodky. Čím více perel najdeš, tím déle tě nechám v moři. Nepřineseš-li perly, zamknu tě v podpalubí a budeš sedět v sudu. Rozuměls? Poslechneš?“ Ichtiandr přikývl.

Byl ochoten přinést Zuritovi všechny poklady světa, jen aby se co nejdříve mohl ponořit do čisté vody.

Zurita, námořníci a Ichtiandr na řetěze přistoupili k zábradlí škuneru. Kajuta Guttiere byla na druhé straně lodi; Zurita nechtěl, aby viděla Ichtiandra přikovaného k řetězu. Ichtiandr se spustil na řetězu do moře. Kdyby se tak mohl od něho odtrhnout! Řetěz však byl velmi pevný. Ichtiandr se smířil se svým osudem. Sbíral perlorodky a ukládal je do velké brašny, kterou měl zavěšenou u boku. Železná obruč ho tlačila na bocích a ztěžovala mu dýchání. Přesto však byl po dusném podpalubí a páchnoucím sudu téměř šťastný. Námořníci udiveně pozorovali přes okraj paluby zázračnou podívanou. Míjela minuta za minutou a člověk spuštěný na podmořské dno jako by se vůbec nemínil vrátit. Zprvu čeřily hladinu bublinky vzduchu, ale brzy přestaly.

„Ať mě žralok spolkne, jestli mu v plících zůstala jediná kapka vzduchu. Je vidět, že se cítí jako ryba ve vodě,“ udiveně řekl starý lovec, pohlížeje do vody. Na mořském dně bylo jasně vidět člověka lezoucího po kolenou. „Snad je to sám mořský ďábel,“ pronesl tiše námořník.

„Ať je to, kdo chce, kapitán Zurita na něm náramně vydělá.“ poznamenal lodivod. „Jediný takový lovec vydá za desítky lidí.“

Slunce už stálo vysoko na obloze, když Ichtiandr škubl řetězem, aby ho vytáhli. Brašnu měl plnou lastur. Museli ji vyprázdnit, aby mohl pokračovat v lovu.

Námořníci chvatně vytáhli neobyčejného lovce na palubu. Všichni byli zvědaví na jeho úlovek.

Perlorodky se obyčejně nechávají několik dní ležet, aby měkkýši shnili, pak se totiž perly snáz vybírají, ale teď byli námořníci i sám Zurita příliš nedočkaví. Všichni najednou začali otvírat mušle nožíky.

Když námořníci skončili svou práci, rázem se všichni hlasitě rozhovořili. Na palubě zavládlo neobyčejné oživení. Snad se Ichtiandrovi podařilo najít dobré místo. Ale jeho první úlovek překonal všechno očekávání. Nejméně dvacet perel mělo řádnou váhu, krásný tvar a nejjemnější zbarvení. Již první úlovek znamenal pro Zuritu hotové jmění. Za jedinou z těch velkých perel by mohl koupit nádherný škuner. Byl na cestě k závratnému bohatství. Jeho sny se plnily.

Zurita viděl, jak žádostivě hledí námořníci na perly. To se mu nelíbilo. Rychle vsypal perly do svého slaměného klobouku a řekl:

„Musíme posnídat. A ty, Ichtiandře, jsi dobrý lovec. Mám tu volnou kajutu. Nastěhuju tě tam. Tam ti nebude dusno. A objednám ti velkou zinkovou nádrž, ale třebas ji ani nebudeš potřebovat, protože budeš celé dny v moři. Sice na řetězu, ale jinak to nejde. Potopil by ses mi ke svým krabům a už by ses nevrátil.“

Ichtiandr neměl chuť pouštět se se Zuritou do řečí. Ale když už se stal zajatcem toho ziskuchtivce, musí se postarat o snesitelné podmínky.

„Nádrž je lepší než páchnoucí sud,“ řekl Zuritovi, „Ale budete v ní muset často měnit vodu, abych mohl dýchat.“

„Jak často?“ zeptal se Zurita.

„Každou půlhodinu,“ odpověděl Ichtiandr. „Ještě lepší by bylo, aby tam neustále proudila čistá voda.“

„No vidím, že už jsi zpychl. Jednou tě člověk pochválí a už si o sobě myslíš bůhvíco.“ „Nic si nemyslím,“ řekl Ichtiandr uraženě. „Já. víte přece, že když dáte velkou rybu do sudu, je brzy omámená. Ryba potřebuje k dýchání kyslík, který je ve vodě, a já. já jsem přece velká ryba,“ dodal s úsměvem.

„Co se týče kyslíku, to nevím, ale že ryby chcípají, když se jim nevyměňuje voda, vím moc dobře. Máš možná pravdu. Ale kdybych měl zaměstnávat lidi, kteří by neustále pumpovali vodu do tvé nádrže, přišlo by mi to moc draho, to bych na tvých perlách prodělal. Ty bys mě přivedl na mizinu!“