Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Ichtiandr neznal cenu perel a nevěděl, jak bídně platí Zurita lovcům a námořníkům. Uvěřil jeho slovům a zvolal:

„Když ze mě nemáte užitek, pusťte mě do moře!“ a zahleděl se na oceán. „Vida ho!“ hlasitě se rozesmál Zurita.

„Prosím, budu vám dobrovolně nosit perly. Už dávno jsem jich nasbíral takovouhle hromadu,“ Ichtiandr ukázal rukou od paluby po kolena, „rovných, hladkých, jedna jako druhá, a každá velká jako fazole. Všechny vám dám, jenom mne pusťte.“

Zuritovi se zatajil dech.

„Žvaníš,“ namítl a snažil se zachovat klid.

„Ještě jsem nikdy nikomu nelhal,“ rozzlobil se Ichtiandr.

„Kde máš svůj poklad?“ zeptal se Zurita a neskrýval už své rozčilení.

„V podmořské jeskyni. Nikdo kromě Leadinga neví, kde to je.“

„Leading? Kdo je to?“

„Můj delfín.“

To snad není pravda, pomyslel si Zurita. Kdyby to ale pravda byla, a on, zdá se nelže, překonalo by to i mé nejsmělejší sny. Budu fantasticky bohatý. Rotschildové a Rockefellerové budou proti mě chudáci. A mládeneček vypadá věrohodně. Neměl bych ho snad přece pustit na čestné slovo?

Jenže Zurita byl obchodník. Zvykl si nevěřit nikomu. Začal uvažovat, jak nejsnáz by se zmocnil Ichtiandrova pokladu. Kdyby Ichtiandra požádala Guttiere, jistě by neváhal přinést poklad.

„Možná že tě pustím,“ řekl Zurita, „ale nějakou dobu u mě budeš muset zůstat. Ano. Mám k tomu své důvody. Myslím, že toho sám nebudeš litovat. A zatímco budeš mým třebas nedobrovolným hostem, chci ti poskytnout veškeré pohodlí. Myslím, že tě raději místo do nádrže, která by mě přišla příliš draho, dám do veliké železné klece. Ochrání tě před žraloky a budu tě v ní spouštět do vody.“

„Ano, ale já musím být občas i na vzduchu.“

„Dobrá, občas tě tedy vytáhneme. Bude to lacinější než vhánět vodu do nádrže. Zkrátka zařídím všecko tak, abys byl spokojený.“

Zurita měl skvělou náladu. Stala se neslýchaná věc: poručil, aby námořníkům vydali ke snídani po sklenici kořalky. Ichtiandra zavedli znovu do podpalubí, neboť nádrž ještě nebyla hotová. Zurita ne bez pohnutí otevřel dveře kapitánské kajuty a již ve dveřích ukázal Guttiere klobouk plný perel.

„Nezapomínám na své sliby,“ začal s úsměvem, „žena má ráda perly, má ráda dárky. Abychom získali mnoho perel, musíme mít dobrého lovce. A proto jsem se zmocnil Ichtiandra. Podívej se, tohle nalovil dnes ráno.“

Guttiere letmo pohlédla na perly. S velkou námahou potlačila udivený výkřik. Zuritovi to však neušlo a spokojeně se rozesmál.

„Budeš nejbohatší ženou Argentiny a snad i celé Ameriky. Nic ti nebude chybět. Vystavím ti takový palác, že ti ho budou závidět králové. A teď jako závdavek přijmi ode mne polovinu těchto perel.“

„Ne! Nechci ani jednu z těchto perel získaných zločinným způsobem,“ ostře odpověděla Guttiere. „A prosím, abyste mne nechal na pokoji.“ Zurita byl zmaten a rozladěn; takové přijetí nečekal.

„Ještě slůvko. Nechtěla byste,“ vzhledem k významu chvíle přešel k vykání, „abych Ichtiandra propustil?“

Guttiere na něho pohlédla s nedůvěrou, jako by se snažila uhodnout, jakou novou lest zamýšlí. „A co dál?“ zeptala se chladně.

„Ichtiandrův osud leží ve vašich nikách. Stačí, přikážete-li mu, aby přinesl na Medúzu perly, které má schovány kdesi pod vodou, a dám mořskému ďáblovi naprostou volnost.“ „Dobře si zapamatujte, co vám teď řeknu. Nevěřím vám ani slovo. Dostanete perly a Ichtiandra zas přivážete na řetěz. Je to tak jisté, jako že jsem ženou největšího lháře a zrádce. Dobře si to zapamatujte a už nikdy se nesnažte zatáhnout mě do svých špinavých pletek. Ještě jednou prosím, nechtě mě na pokoji.“

Neměli si již co říct a Zurita vyšel z kajuty. Ve své kajutě přesypal perly do váčku, opatrně je uschoval do truhly, zamkl ji a vyšel na palubu. Rozmíška se ženou ho příliš netrápila. Už se viděl bohatý, obklopený poctami.

Vystoupil na kapitánský můstek a zapálil si doutník. Myšlenky na budoucí bohatství ho příjemně vzrušovaly. Vždycky bdělý a ostražitý, tentokrát si nevšiml, že námořníci seskupeni v hloučcích se o čemsi tiše domlouvají.

Zurita stál u zábradlí proti čelnímu stožáru. Na lodivodovo znamení se na něho naráz vrhlo několik námořníků. Nebyli ozbrojeni, ale bylo jich mnoho. Avšak ukázalo se, že se Zurita nedá jen tak lehko. Dva námořníci se pověsili na Zuritu zezadu. Vydral se z hloučku, odběhl několik kroků a celou vahou se opřel dozadu, na okraj člunu.

Námořníci se zasténáním pustili svou oběť a padli na palubu. Zurita se vzpřímil a začal se pěstmi bránit proti novým útokům. Revolver měl u sebe vždycky, ale útok byl tak nenadálý, že nestačil zbraň vytrhnout z pouzdra. Pomalu couval k čelnímu stožáru a náhle se s lehkostí opice začal šplhat po táhlech.

Námořník ho chytil za nohu, ale Zurita ho volnou nohou kopl do hlavy a omráčený útočník se svalil na palubu. Zurita se vyšplhal až do strážního koše a tam se s pustými nadávkami usadil. Připadal si v poměrném bezpečí. Vytrhl revolver a zvolal: „Prvnímu, kdo se opováží sem ke mně, rozbiju hlavu!“ Námořníci dole hlučeli a rokovali, jak by si měli počínat dál.

„V kapitánově kajutě jsou pušky!“ volal lodivod, snaže se všechny překřičet. „Pojďte, vypáčíme dveře!“

Několik námořníků zamířilo ke schůdkům.

To je konec, řekl si v duchu Zurita, teď mě zastřelí!

Zahleděl se na moře, jako by tam hledal nenadálou spásu. Bál se uvěřit svým očím, neboť spatřil, že se k Medúze, brázdíc hladinu oceánu, závratnou rychlostí blíží ponorka. „Pomoc! Rychle! Chtějí mě zabít!“ vykřikl Zurita ze všech sil.

Na ponorce si ho zřejmě povšimli. S nezměněnou rychlostí se loď hnala přímo k Medúze. Z lodního otvoru už lezli na palubu ozbrojení námořníci. Když vyskákali na palubu, nerozhodně se zastavili. K Medúze se blížila ozbrojená ponorka, pravděpodobně s vojenskou posádkou. Před těmito nevítanými svědky nemohou přece Zuritu zabít. Zurita triumfoval. Ale netrvalo to dlouho. Na můstku stál Baltazar a Kristo a vedle nich vysoký muž s dravčím nosem a orlím zrakem. Hlasitě volal na Zuritu: „Pedro Zurito! Okamžitě nám vydejte Ichtiandra! Máte pět minut na rozmyšlenou, pak pošlu váš škuner ke dnu.“

Zrádci! pomyslel si Zurita a nenávistně hleděl na Krista a Baltazara. Ale raději ztratím Ichtiandrovu hlavu než vlastní.

„Hned ho přivedu,“ řekl Zurita a slézal po táhlech.

Námořníci už pochopili, že musí pomýšlet na svou záchranu. Rychle spouštěli čluny, skákali do vody a plavali ke břehu. Všichni mysleli pouze na sebe.

Zurita seběhl po schůdkách do své kabiny, chvatně vyndal váček s perlami, schoval ho za košili, vzal řemeny a šátek. V příští chvíli otevřel dveře kajuty, kde byla Guttiere, vzal ji do náruče a vynesl na palubu.

„Ichtiandrovi není docela dobře. Najdete ho v kajutě,“ řekl Zurita a pevně držel Guttiere. Odběhl k zábradlí, posadil ji do člunu, spustil člun na vodu a naskočil do něho. Ponorka nemohla již člun pronásledovat, bylo tu příliš mělko. Ale Guttiere zahlédla na palubě ponorky Baltazara.

„Otče, zachraň Ichtiandra! Je v.“ Ale než mohla domluvit, zacpal jí Zurita ústa kapesníkem a rychle jí svázal ruce řemenem.

„Pusťte tu ženu!“ zvolal Salvátor, když viděl toto kruté počínání.