Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Na lov už nebylo ani pomyšlení. Pedro a Baltazar jen s námahou obnovili pořádek. Medúza zvedla kotvy a zamířila na sever.

Kapitán Medúzy sestoupil do podpalubí do své kajuty, aby si promyslel, co se přihodilo. Je to k zbláznění, řekl si Zurita, vylévaje si na hlavu džbán teplé vody. Mořská obluda mluví nejčistší kastilštinou! Co to má znamenat? Nějakou čertovinu? Šílenství? Ale to nemůže najednou zachvátit celé mužstvo. Ba ani dva různí lidé nemohou mít stejný sen. Ale my jsme viděli mořského čerta všichni. To je nesporné. Tedy přece existuje, i když je to sebeneuvěřitelnější. Znovu si polil hlavu vodou a vyhlédl okénkem, aby se osvěžil. Tak či onak, pokračoval v úvahách poněkud uklidněn, obluda má lidský rozum a umí si rozumně počínat. Zřejmě se jí daří stejně dobře ve vodě jako na souši. A umí španělsky, je tedy možno se s ní dohovořit. Což ji takhle. polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jediná taková žába schopná žít ve vodě může nahradit celý oddíl lovců. A potom, ta výhoda! Každému lovci perel musíš chtěj nechtěj dát čtvrtinu úlovku. A tahle žába by to dělala zadarmo. Tím způsobem by se daly v nejkratší lhůtě nashromáždit statisíce, milióny peset! Zurita se zasnil. Až dosud se snažil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi ještě nikdo nevydával. Perský záliv, západní břeh Ceylonu, Rudé moře, australské vody — všechna tato loviště perel jsou velmi daleko a lidé tam po nich pátrají již dávno. Vydat se do Mexického či Kalifornského zálivu, k ostrovům sv. Tomáše nebo Margarity? K venezuelským břehům, kde se vyskytují nejlepší americké perly, Zurita plout nemohl. Jeho škuner byl příliš chatrný a také měl málo lovců, zkrátka takový podnik by vyžadoval solidní základnu. A Zurita měl málo peněz. Proto se držel argentinských břehů. Ale teď? Teď mohl zbohatnout během roku, jen kdyby se mu podařilo polapit mořského ďábla.

Bude nejbohatším člověkem v Argentině, možná dokonce i v Americe. Peníze mu dají moc. Jméno Pedra Zurity poletí od úst k ústům. Musí však být velmi opatrný. Hlavně mlčet. Zurita vyšel na palubu, svolal celou posádku i s kuchařem a řekl:

„Víte, jaký osud postihl ty, kteří rozšiřovali povídačky o mořském ďáblu? Byli zatčeni a sedí za mřížemi. Musím vás upozornit, že totéž čeká každého z vás, kdo by se jediným slůvkem podřekl, že spatřil mořského ďábla. Shnijete v žaláři. Rozumíte? Proto, je-li vám život drahý, nikomu o ďáblovi ani slovo.“

Stejně by jim nikdo nevěřil, vypadá to všechno spíš jako báchorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedině jeho zasvětil do svého plánu. Baltazar šéfa pozorně vyslechl a po kratičké úvaze odpověděl:

„Ano, správně. Mořský ďábel má cenu sta a sta lovců. Bylo by dobré použít ďábla k lovu. Ale jak ho polapit?“

„Do sítě,“ odpověděl Zurita.

„Rozřeže si síť, zrovna jako rozpáral žralokovi břicho.“ „Můžeme si dát zhotovit ocelovou síť.“

„Ale kdo na něho půjde? Vyslovíš-li před našimi potápěči slovo ďábel, podlomí se jim kolena. Nešli by ani za pytel zlata.“ „A což ty, Baltazare?“ Indián pokrčil rameny:

„Mořského ďábla jsem ještě nikdy nelovil. Těžko se dá, myslím, vyčíhat, ale zabít ho, jestli je ovšem z masa a krve, nedá moc práce. Jenže vy ho potřebujete živého.“

„Nebojíš se ho, Baltazare? Co si vůbec myslíš o mořském ďáblovi?“

„Co si myslím o jaguáru, který lítá nad mořem, o žraloku, co leze po stromech? Neznámé zvíře nám vždycky nahání víc strachu. Ale já mám takové lovy rád.“

„Bohatě se ti odměním.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dál před ním rozvíjel svůj plán. „Čím míň lidí do toho bude zasvěceno, tím lip. Promluvíš se všemi Araukány. Jsou stateční a důvtipní. Vybereš nanejvýš pět lidí. Nepůjdou-li naši, poohlédni se jinde. Ďábel se zdržuje u břehu. Především musíme vypátrat, kde má svůj pelech. Pak už ho snadno lapíme do sítí.“ Zurita a Baltazar se chutě pustili do práce. Zurita dal zhotovit drátěnou léčku, která připomínala velkou káď s odklopeným dnem. Uvnitř natáhl konopné sítě, aby se do nich ďábel zapletl jako do pavučiny. Lovcům zaplatili a propustili je. Z posádky Medúzy se Baltazarovi podařilo přemluvit jen dva Araukány, aby se zúčastnili lovu na ďábla. Další tři najal v Buenos Aires.

Rozhodli se, že po ďáblovi začnou pátrat v zálivu, kde ho posádka Medúzy poprvé spatřila. Aby ho nevyplašili, zakotvili škuner několik kilometrů od nevelké zátoky. Zurita se svými společníky se hodně zabývali rybolovem, jako by sem přišli jen proto. Přitom však se střídavě ve trojicích skrývali za pobřežními skalami a bystře pátrali, co se děje na hladině zálivu. Už míjel druhý týden, ale po ďáblovi nebylo ani stopy.

Baltazar navázal známost s obyvateli pobřeží, indiánskými farmáři, prodával jim ryby za babku, rozprávěl s nimi o všelijakých věcech a nenápadně zaváděl řeč na mořského ďábla. Starý Indián se přitom dověděl, že si vybrali pro lov správné místo; mnozí Indiáni, kteří žili blízko zálivu, slýchali zvuk rohu a vídali stopy nohou v písku. Tvrdili, že ďábel má lidskou patu, ale prsty značně protáhlé. Občas zpozorovali důlek vytlačený zády: ďábel lehával na břehu.

Pobřežním obyvatelům nedělal ďábel nic zlého a oni si přestali všímat jeho stop, kterými na sebe občas upozorňoval. Avšak nikdo z nich ho dosud nespatřil.

Dva týdny kotvila Medúza v zálivu, zdánlivě kvůli rybolovu. Dva týdny Zurita a Baltazar s najatými Indiány vytrvale pozorovali mořskou hladinu, ale mořský ďábel se neukazoval. Zurita se začal znepokojovat. Byl nedočkavý a lakomý. Každý den ho stojí peníze a ten ďábel na sebe dává čekat. Pedra se začaly zmocňovat pochybnosti. Jestliže je ďábel nadpřirozená bytost, žádnými sítěmi ho nepolapí. A k tomu je nebezpečné zaplétat se s takovým netvorem. Zurita byl pověrčivý. Pozvat pro všechny případy na Medúzu kněze s křížem, chlebem a vínem? Zase nové vydání. Ale třeba mořský ďábel vůbec není ďábel, nýbrž nějaký šprýmař, dobrý plavec, který si hraje na ďábla, aby strašil lidi? Nebo delfín? Ale ten by se dal jako zvíře ochočit a vychovat. Neměl by snad celé té věci nechat?

Zurita vyhlásil odměnu tomu, kdo první spatří ďábla, a rozhodl se, že počká ještě několik dní. Koncem třetího týdne začal k jeho radosti projevovat ďábel známky života. Po celodenním rybolovu zanechal Baltazar u břehu loďku plnou ryb. Brzy ráno si měli pro ryby přijít kupci. Baltazar odešel na farmu navštívit známého Indiána, a když se vrátil na břeh, byla loďka prázdná. Hned usoudil, že je to dílo ďáblovo. „Snad nesežral tolik ryb?“ divil se Baltazar.

Téže noci slyšel jeden z Indiánů, který měl hlídku, zvuk rohu jižně od zálivu. A po dvou dnech brzy ráno mladý Araukán hlásil, že konečně přišel ďáblovi na stopu. Připlul na delfínovi. Tentokrát mu neseděl na hřbetě, ale plul vedle něho a držel se rukou za široký kožený obojek. V zálivu ďábel sundal delfínovi obojek, poplácal ho po hřbetě a skryl se v hloubi zátoky, při úpatí strmé skály. Delfín vyplul na hladinu a zmizel. Když Zurita Araukána vyslechl, poděkoval mu, slíbil mu odměnu a řekl:

„Dnes ve dne ďábel sotva opustí svůj útulek. Musíme proto propátrat dno zátoky. Kdo to provede?“