Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Nebylo to snadné. Letěl dále střemhlav vzduchem, dělal přemety a po boku spatřil Fingera, který také dělal přemety a vpravo — Blottona. Konečně se mu podařilo zastavit otáčivý pohyb kolem své příčné osy. Teď letěl „ve stoje“— Po Madelaine nebylo ani stopy. Odlétla hodně daleko. Blotton a Finger roztočili kotouče a také přestali dělat kotrmelce.

„Vyrazíme daleko rychleji než Delacroix a samozřejmě ji dohoníme, jestli ji vůbec najdeme. Najít zrnéčko prachu v nekonečném prostoru není však jednoduché. A co dělá Amelie?“

Pinch se pomocí kotouče opatrně otočil dozadu a spatřil sotva viditelný bod. Ten bod jako by se pomalu blížil k raketě.

„Amelie udělala to nejlepší, co mohla,“ řekl si Pinch. „Razí si moudře po drátě cestu k» arše«.“

V tom okamžiku však Pinch spatřil, jak u černého bodu bleskl ohnivý pruh a bod to rychle odhodilo stranou. „To ještě scházelo.

Teď abychom hledali dvě!..“

Ale kterou ze dvou? Pinch se nerozmýšlel. Amelie mu nebyla lhostejná. A kromě toho Delacroix letí už zachránit dva a odletu Amelie si všiml on jediný. A Pinch mačkal knoflíky, aby spustil boční trysky a změnil směr svého pohybu.

Ale běda, nedovedl ještě s tímto přístrojem manipulovat, nemohl ještě řídit svůj let. Zmítalo jím to ze strany na stranu jako s pyrotechnickou hračkou. Kličkoval v nebeském prostoru a nijak se nepřibližoval k cíli.

„Snad se ani sám nedostanu do rakety!“ napadlo ho. „To bude veselé — zemřít mezi hvězdami. Pohonná látka bude ta tam a já se proměním v kousek ledu. Ale ještě dříve se vyčerpá nebo zmrzne v láhvi kyslík a já se udusím… Br… raději na to nemyslet… Ale kde je Amelie? Zdá se, že už přestala střílet. Plamínek není vidět. Teď bude ještě těžší ji najít…“

Plamínek znovu blýskl a zhasl.

V tom okamžiku oslnilo Pinche jasné světlo. Pinch nebyl zbabělý, ale připadalo mu, že se odkudsi z hlubin vesmíru náhle vynořilo Slunce a žene se na něho.

„Nějaká kometa. A proč ne?…“ Ztuhl hrůzou, očekávaje nevyhnutelný konec. Pak však světlo zhaslo: to se změnil směr paprsku projektoru letadla. Tam je sledovali a přišli jim na pomoc.

Náhle se z pravé strany přehnala ohnivá smršť, oslnila ho jasným světlem a zůstal po ní chvost kouře nebo páry.

Byl to „záchranný člun“, který Zander zkonstruoval právě pro takové případy. Předvídal všechno a o všechno se postaral. „Člun“ vypadal jako koule. Ve vzduchoprázdném prostoru nerozhoduje tvar, ale koule byla pro let vhodnější; nesčetné trysky na jejím povrchu umožňovaly člunu mířit kamkoliv. Měl dosti velkou zásobu pohonných látek a kyslíku. Byl dvoumístný, přičemž jedno sedadlo bylo „nahoře“ a jedno „dole“. To umožňovalo pozorovat celou sféru.

V člunu se sedělo ve skafandrech.

Zander a Winkler letěli na pomoc Madelaine. Silný projektor jim pomáhal najít těleso ztracené ve vesmíru. A Zanderovi se to podařilo.

Našel uprchlici stranou od směru letu „archy“.

Hned po Madelaine „vylovili“ Zander s Winklerem i ostatní kosmonauty, přivázali je ke člunu a dopravili na raketu.

Když se všichni vrátili do letadla, kde už je ostatní netrpělivě očekávali, a sundali obleky, ztropila Madelaine skutečný hysterický výstup. Když se vzpamatovala, opakovala neustále, přerušuje řeč vzlykáním a štkaním: „Domů! Na Zemi! Do Paříže, do Paříže!.. Nechci tu už zůstat! Do Paříže!..“

„Tak vidíte,“ řekl Zander, když rozčilení opadlo. „Učíme se ze zkušeností a ze svých chyb…“

„Unikla jsem smrti jen o vlásek!“ přerušila ho Madelaine. „Moc nescházelo a byla bych spadla na Slunce…“

„No, hned tak byste nespadla, mademoiselle,“ namítl s úsměvem Zander. „I kdyby Země, kterou jsme opustili, začala najednou padat na Slunce, musela by padat přes dva měsíce. To je dostatečně dlouhá doba, abychom vám přišli na pomoc. Nejbližším nebezpečím, které vám hrozilo bylo, že se mohla vyčerpat zásoba kyslíku a akumulátorů pro zahřívání. My jsme vás však pozorovali a přišli jsme vám včas na pomoc. Veškeré vaše neštěstí bylo, že jste se ve vesmírném oceánu chovala jako v moři, aniž jste uměla jak se patří plavat. Žít v raketě v podmínkách beztíže jsme si už zvykli. Máme návyky, jaké pozemšťané neznají. Vesmír jsme si však ještě nedobyli. Musíme se učit. Od zítřka zahajuji vyučování… plavání v prázdnu. Musíme se dokonale obeznámit s našimi přenosnými raketami.“

„Ještě štěstí, že naše letadlo stálo na místě,“ stále se ještě neuklidnila Madelaine, prožívajíc své dobrodružství. „Ale kdyby tak bylo letělo! Odlétlo by ode mne tak daleko, že byste mě nenašli a já bych se zadusila, zmrzla bych, zemřela hladem, uhořela…“ A začala vzlykat.

„Mýlíte se,“ namítl Zander. „Naše raketa letěla rychlostí osmnácti tisíc metrů za vteřinu.“

„Vždyť ale stála, když jsme spojovali zrcadlo!“

„Když myslíte, tak stála. Zákon relativního pohybu.“

„Z toho zákona se zblázním. A kdo ho vymyslel? Stála — nestála…“

„,Vymyslel «ho Galileo. A není to tak těžké pochopit, jak se vám zdá. Tento zákon říká, že nemůže existovat absolutní pohyb. Existuje pouze pohyb jednoho tělesa vůči druhému. Vystoupili jste z rakety do vesmíru a byli jste vedle ní. Vzhledem k vám raketa opravdu stála. Ale vzhledem k Zemi neustále letí od okamžiku, kdy jsme opustili Zemi. A když jste byli v raketě, letěli jste s ní. Jasné? Když jste z rakety vystoupili, letěli jste dál setrvačností toutéž rychlostí a tímtéž směrem jako raketa. A právě proto, že rychlost letu a směr byly stejné, zdálo se vám, že vy i raketa visíte zdánlivě nehybně v prostoru.“

Téhož dne večer došlo k velké události. Zander pustil s Hansovou pomocí s velkými obtížemi rozhlasovou stanici, postavil ve společenské místnosti obrazovku televizoru, reproduktor a spojil se se Zemí.

Všichni obyvatelé „archy“, kteří se velmi vzrušeni shromáždili ve společenské místnosti, slyšeli po prvé hlas Pucciho.

„Haló! Haló! Volá Země!.. Haló, Zandere! Haló, Hansi! Volá Země, A — 368 — Stormer-city. Volá Pucci!“

Na obrazovce ještě nebylo nic, ale Italova slova zazněla naprosto zřetelně.

„Haló, jak mě slyšíte? Odpovězte, odpovězte! Neslyším vás.

Nemůžete asi najít mou rozhlasovou stanici směrovanými paprsky.

Hledejte! Vysílám zatím zprávy. Televizor začne fungovat, jakmile dostanu obraz.“

„Zprávy? Zprávy?“ sípal Stormer.

A uslyšel ty novinky…

„Situace ve střední Evropě se upevnila… přestože…“

„Ta hned tak nezahyne, ta sovětská…“

„Ticho! Pozor!..“

„Povstání dělníků, vojáků a rolníků… Neznámí lidé podpalují vojenské závody. Ničí železnice.»Mohykáni «to připisují činnosti… kter… se podařilo organizovat prac…“

Rozhlasové vysílání bylo přerušeno. Stormer, skloněný ke kotouči reproduktoru, šeptem zanadával a zatřásl pěstmi.

„No tak, no!..“

Když však vysílání znovu začalo, jednalo se už o situaci v ostatních zemích. Války, revoluce…