Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„S modrými nálepkami?“

„Ano, s modrými nálepkami.“

Pro cestující „archy“, mimo Hanse a Winklera, však už zůstalo záhadou, jak byly do Stormer-city zaslány a naloženy na „archu“ zkažené konzervy.

Došlo k tomu takto. U přístavních dělníků vzbudily pozornost dvě zásilky konzerv: jedna menší, se zelenými nálepkami na bednách, druhá obrovská s modrými nálepkami. Když se dověděli, že modré nálepky byly adresovány vojenskému úřadu a že jsou určeny jako válečné zásoby pro intervenční armádu, odmítli parníky vykládat.

„Musíme ochutnat, čím chtějí vojáky krmit,“ řekl jeden mladý dělník, hodil si bednu na záda a jakoby náhodou ji upustil. Bedna se rozbila, konzervy vypadly na zem. Několik konzerv si dělníci rychle rozebrali. Tak se „náhodou“ rozbila i jedna bedna se zelenou nálepkou.

Dělníci obojí ochutnali. S odporem odhodili konzervy s modrými nálepkami a s chutí snědli obsah „zelených“.

„Tohle zřejmě nebylo připraveno pro našince,“ řekl první dělník, který ochutnal ze zelené konzervy.

Když pak přišli do práce převlečení policisté a stávkokazové, nalezli úplný chaos a přeházené nákladní listy. Náklad byl pomíchán.

Tak se stalo, že se konzervy s modrými nálepkami objevily v „arše“.

„To bych rád věděl, co teď budeme jíst?“ zeptal se znovu Stormer. Jedl nejvíce ze všech, a proto ho tato otázka zneklidňovala více než ostatní.

Začali počítat zásoby. Běda, když nepočítali konzervy, zbývalo ostatních potravin — mouky, sucharů, sušené zeleniny — na krátkou dobu.

„Proklatě!“ zanadával znovu Stormer. „A co kdybychom snížili rychlost letu?“ pokračoval. „To by nám možná zásoby stačily nadlouho.“

„Ale mister Stormere,“ odpověděl Zander. „Vidím, že stále ještě naprosto nemůžete pochopit relativitu času a prostoru. Zrychlením nebo zpomalením nic nezískáme a neztratíme. Raketový den zůstane vždycky raketovým dnem, ať se bude rovnat měsíci nebo dni na Zemi. Vůbec nepocítíme, jde-li náš chronometr ve srovnání s pozemským rychleji nebo pomaleji. Ať se ručičky našeho chronometru otáčejí seberychleji nebo sebepomaleji — když ukáží dvanáctou hodinu» dne«, bude se váš žaludek hlásit o snídaní.“

„Dost. Pochopil jsem to. Ale nedá se tedy naopak — ještě více zrychlit let, aby čas na Zemi letěl bláznivou rychlostí? Tak za týden padesát let.“

„,Archa «už letí maximální rychlostí. Více běh pozemského času» zrychlovat «nemůžeme.“

Stormer udeřil pěstí tak, že se lehký aluminiový povrch stolu prohnul.

„Tak co máme tedy dělat? Letět zpátky do náruče vrahů, nebo letět kupředu, do náruče smrti hladem? Smrt za námi, smrt před námi. Nic naplat, do pěkné kaše jste nás dostala, lady, s těmi vašimi modrými.“

Nastala tíživá pauza. Všichni seděli sklesle.

Zander nespěchal, aby tíživé ticho porušil — jenom ať si svou situaci pořádně uvědomí. Pak začal klidně a pomalu hovořit: „Nevím, co vás čeká vzadu, ale vpředu nevidím smrt, jestliže si nebudete stavět hlavu tak, jak jste to dělali dosud. Máme v raketě vše, abychom zajistili naši existenci na neomezenou dobu vytvořením koloběhu látek. Vzali jsme s sebou skládací skleník, semena plodů a zeleniny. A kdybyste mě byli, dámy a pánové, včas poslechli a dali se do práce, místo abyste… měli bychom už vše potřebné. Ale teď to budete muset vydržet s odměřeným přídělem, dokud náš skleník nepostavíme a nesklidíme první úrodu. Času moc nezbývá, ale myslím, že to stačíme. Pomůže nám Slunce. Jeho paprsky se tady neodrážejí a nepohlcují je oblaka a atmosféra jako na Zemi, proto působí daleko intenzivněji. Zkrátka, růst i zrání tu musí jít rychlejším tempem.“

„Vzhledem k jakému času?“ zeptal se Maréchal. „Den se počítá za měsíc?“

„Vzhledem k našemu času. Nezapomeňte na jednu okolnost. Na zeměkouli je přitažlivost zemská, která velmi silně působí na život rostlin: na to, jak rychle rostou, jak jsou velké atd. Nezapomeňte, že rostlinné buňky, dělící se v procesu růstu, neustále bojují s přitažlivostí zemskou, která je připoutává, táhne každou buňku dolů.

Pamatujete se, jak» nenormálně«se naše rostliny rozvíjely ve skleněné kouli Stormer-city? Rostly horizontálně a ne stvoly nahoru a byly značně větší než jejich druhové v záhonech. Z této příčiny se daleko více lišily výškou rostliny dávných geologických epoch Země: některé mechy a přesličky dosahovaly výšky dnešních eukalyptů a sekvojí. V těch dávných dobách se zeměkoule točila rychleji než nyní, sílu přitažlivosti zemské zmenšovala velká odstředivá síla a rostliny, jakož i prvobytná zvířata, měly velké rozměry. Země je ještě neutiskovala tak jako teď. Jejich velký vzrůst, a pravděpodobně i rychlejší dělení buněk, způsobovala menší přitažlivost zemská spolu s jinými podmínkami — velkou vlhkostí, teplem, velkou hustotou kyseliny uhličité. A v naší raketě jsou všechny předměty, živé i neživé, prosté váhy. Z těch všech důvodů se domnívám, že rostliny ve skleníku hodně rychle vyklíčí, porostou a dozrají. To je však samozřejmě pouze můj teoretický předpoklad.

Doufám, že mě ani tentokrát nezklame. Takové je východisko,“ skončil Zander. „Zachráníte se, když se okamžitě pustíte do práce.“

„Cože, pracovat?“ vykřikl Stormer. „Já… Máme ještě kohouta, slepici, prase a dvě kozy. Jestli nám potraviny nebudou stačit do první sklizně, můžeme je zaříznout…“

„V žádném případě!“ vmísil se Schnierer. Tato zvířata, která vzali na jeho naléhání do „archy“, patřila, tak říkajíc, do jeho filosofického systému a tvořila neoddělitelnou část jeho plánů „nového života na Nové Zemi“, která se ostatně jako dvě kapky vody měla podobat pozemskému životu dob biblického Abrahama: pastýřské idyle naturálního hospodářství, idyle života v lůně přírody.

Snil už o klidných stádech ovcí na žírných pastvinách u průzračného potůčku. Byl by rád jako Noe vzal alespoň všechna domácí zvířata „sedmero a sedmero, samce a samici jeho“, ale nová „archa“ nebyla tak zázračná, pokud jde o skladnost, jako stará a Zander měl bohužel i tady poslední slovo. Souhlasil vzít pouze několik, usoudiv, že se hodí i bez veškeré filosofie.

Tentokrát Zander s filosofem souhlasil.

Cestujícím „první třídy“ nastaly krušné dny. „Černou burzu“ dobrovolně zavřeli. Každý cestující dostal určitou práci.

Pracovní den byl přísně rozdělen. Ráno si Hans, Winkler, Pinch, Blotton, Thecker a dokonce i biskup oblékali skafandry a vydali se na povrch rakety instalovat za Zanderova vedení skleník. Zeny dohlížely na zvířata, nosily části skleníku k dvojitému otvoru, připravovaly semena pro „nebeskou setbu“.

Skleník byl pět set metrů dlouhý a dva metry v průměru. Podél celé jeho délky bylo metr vysoké okno. Do okenních skel byla zatavena pevná kovová síť, aby skla nevytlačil vnitřní tlak, přesto tento tlak par a plynů uvnitř kyslíku směl být nepatrný — pouze dvacet milimetrů rtuťového sloupce.

Š raketou byl skleník kromě průchodů spojen dvěma úzkými trubicemi. Jedna měla dopravovat z rakety do skleníku kysličník uhličitý a druhá zase měla přivádět do rakety čistý kyslík, který uvolňovaly rostliny.