Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Hans Zanderův projekt pochopil a rychle ho uskutečnil.

Když Hans narychlo sehnanou „planetku-družici“ přivázal a odnesl, vlastně — odhodil, dal Zander příkaz, aby byla opatrně spuštěna zadní tryska, která raketě dodávala postupný pohyb. V té době Hans, který seděl na „družici“, začal střílet ze svého raketového batohu. Družice a raketa se pohnuly, soustava začala působit.

Odstředivá síla „se rozlila“ stejnoměrně po raketě i po skleníku.

Rostliny uprostřed skleníku nerostly teď v podobě hlavy Medúzy-Gorgony. Vrcholky rostlin se otočily ke středu hmoty, odchylujíce se trochu směrem ke Slunci. „Nahoře“ a „dole“ se v tomto světě podmíněnosti a relativity nejednou vystřídaly.

Cestující Zanderovu novinku jednomyslně uvítali. Po celé délce rakety, ve všech kajutách, se teď dalo nejen sedět, pevně stát jako na Zemi, ale i vařit vodu téměř „jako na Zemi“, kouřit, nalévat do číší a pít — zkrátka, Zander vrátil všem obvyklé pozemské podmínky a pocity tím, že jen nepatrně ve srovnání s vahou pozemskou zlehčil váhu těles.

Stormer ležel ve své houpací síti, snaže se usnout. Usínal na pět deset minut a zase se probouzel. Všichni obyvatelé „archy“ spali jako předtím přerývaným spánkem, usínajíce zároveň nakrátko „ve dne“.

Cítili se ostatně docela dobře.

Do Stormerovy kajuty kdosi tiše vstoupil. Roleta na okně kajuty byla zatažena, aby sluneční světlo nerušilo spánek, světlo bylo zhasnuto. Pouze pootevřenými dveřmi pronikal do kajuty pruh světla od žárovky na chodbě.

„Kdo je?“ zeptal se Stormer, když spatřil stín na „stropě“. Byl líný se otočit.

„Pst… ticho. To jsem já,“ zaslechl přidušený hlas Pinchův.

„Rozhodl jsem se vás vzbudit, i když spíte, protože mám mimořádně důležité zprávy.“ Přistoupil až ke Stormerově houpací síti.

„Oč jde?“ zeptal se Stormer aniž změnil pozici. „V naší»arše «jsou… spiklenci.“

„Cože?“ Stormer se v síti rychle nadzvedl, jako by ho uštkl štír a pohlédl Pinchovi do obličeje. „Nejste opilý, Pinchi?“

„Nejsem, mister,“ odpověděl Pinch.

„Tak co to k čertu plácáte za nesmysly? Jak se mohli do» archy «dostat spiklenci? Přiletěli snad jinou raketou, zahákovali nás, či co…“

Stormer zbledl.

„Mluvte rychle, co jste se dověděl!“ vykřikl na Pinche a chytil ho pevně za ruku. Pinch se začal vychloubat.

„Když se Pinch do něčeho pustí, tak… Och… Pinch není takový… Och, och! Netiskněte tak mou ruku, mister… Když… Au-au! Tak mě už pusťte, hned všechno povím… Víte, že Hans vždycky zavíral svou kajutu, když z ní odcházel. A Winkler také…“

„Ten také?“…

„Prosím, abyste mě nepřerušoval, mister, nebo na něco zapomenu. A Winkler také zamykal svou kajutu na klíč, který si strčil do kapsy. Vlastně do kapsy ne, kapsy na nebi nejsou. Věšel ho na řetízek, který mu visí u pasu…“

„Vy byste měl být pověšen, Pinchi, že to tak protahujete.

Řekněte rychle podstatu věci.“

„Nic neprotahuji a hned se dovíte podstatu věci. Když mě ale budete stále přerušovat, nebudu samozřejmě u konce nikdy.“

Stormer mávl zoufale rukou a obrnil se trpělivostí.

„Mluvte!“

„Vždyť mluvím. Finger i Winkler si věší klíč na řetízek. A do kajuty jsem se nemohl nijak dostat. Došel jsem k tomuto závěru: jestli nosí klíč s sebou a nedá se jim odcizit, musím si tedy opatřit jiný klíč, který by se k zámku ve dveřích hodil. Logické. O, Sherlock Holmes by si to nemohl vymyslit líp! Kde vzít v» arše «klíč? Zaletět si na Zemi a zavolat zámečníka? To nejde.“

„V» arše «je dvacet jedna dveří a právě tolik klíčů. Mohl jste se pokusit najít takový, který se bude hodit!“ nevydržel to Stormer.

„To jsem také udělal, mister, protože to byl nejlogičtější závěr.

Ale snadno se řekne a hůř se dělá. Vytáhnout klíč ze dveří je věc jednoduchá. Jenom lady Hintonová a Ellen se zamykají zevnitř. Vzít klíč není těžké, ale zkuste se jedenadvacetkrát dotknout zámku Hansovy kajuty a právě tolikrát i kajuty Winklerovy tak, aby si toho nikdo nepovšiml, a hlavně ne oni sami. Je třeba využívat každé chvíle, být vždy ve střehu, zkrátka — spousta starostí, vynalézavosti a důvtipu. A tak se k Winklerovu zámku hodil klíč lorda biskupa a k Hansovým dveřím klíč Madelaine. A jestliže se klíč Delacroix hodil k zámku Fingerovu, tak i Fingerův klíč otevře zámek krásné Madelaine. Nic mi do toho není, ale nejednou jsem zastihl Madelaine při besedě s Hansem…“

Pinch nemohl pochopit, jak se najednou octl na chodbě. Bolela ho čelist a týl. Stormerova rána byla blesková a omračující.

Strčil z chodby do dveří jenom hlavu a překotně odpověděl: „Vnikl jsem do Hansovy kajuty, když byl Hans na stráži a zjistil jsem, že má nad stolkem portrét Lenina. Na stolku má německé vydání Marxova» Kapitálu «a německý překlad Leninových a Stalinových knih.“

„A Winkler?“ zeptal se Stormer.

„Ale jestli vám to nestačí, tak vám přidám ještě něco lepšího,“ pokračoval Pinch, avšak do kajuty už nevstoupil. Snížil hlas až do šepotu a pokračoval: „Podařilo se mi vyslechnout Fingerův a Winklerův rozhovor v kabině. Hans řekl:»Naše armáda rozbije tu bandu definitivně na padrť, jestliže se odváží napadnout Sověty. «Tak to řekl:»bandu«. A Winkler odpověděl:»Přestože to není tak jednoduché a rychlé, jak by sis přál, Hansi, nepochybuji o tom, že se hodina našeho vítězství na celém světě blíží. Hodiny, a možná že i minuty našich nepřátel jsou už dávno sečteny«. Pak Hans řekl:»A má to smysl hrát tady na arše dál komedii? Není už čas to skončit?«—»Ne, není čas, Hansi, — odpověděl Winkler. — Mám pro to přesné instrukce. Pamatuješ se, jak jsi chtěl zasáhnout a ukončit sabotáž cestujících, když se nechtěli dát do práce? Všechno se vyřídilo i bez nás. Modré nálepky pomohly tento odpor zlomit!«A dali se do smíchu.“

Celou rozmluvu Hanse s Winklerem tlumočil už Pinch naprosto vážným tónem, zaujat zřejmě sám svým vyprávěním.

Vytáhl z malé aktovky, přivázané k pasu, zápisník, poklepal naň prsty a řekl: „Tady je všechno zapsáno, slovo od slova. Textuálně. Jen to předat vyšetřujícímu soudci. A mohli mě přece zabít, kdyby mě byli přitom přistihli. Ó, Pinch není strašpytel! A když se Pinch do něčeho pustí…“

Stormer jeho povídání neposlouchal. Tato neočekávaná zpráva ho překvapila a přemýšlel, co podniknout dále.

„Musíme hned jít za baronem a všechno mu říci. Je to konec konců přece jen nejchytřejší člověk v raketě… po mně. Ale povím mu to sám, vy byste nikdy neskončil.“

Maréchal vyslechl zprávu Stormera, přerušovaného každou chvíli Pinchem, který „opravoval a doplňoval“, klidněji, než se dalo čekat. Sklonil hlavu, zamyslil se a mlčel. Stormer promluvil sám: „Představte si, po celou dobu s námi letěli a… ještě nás nezabili!“

„Jsou jenom dva,“ namítl Pinch.

„Jenom dva?“ odpověděl ironicky Stormer. „Opravdu jenom dva? A ručíte za to, že už na svou stranu nezískali sluhy?“

„Ano, to jsem také zapomněl říci,“ spustil rychle Pinch. „Vaše domněnka je podložená, alespoň pokud jde o Mary. Přistihl jsem ji dvakrát, jak živě rozmlouvala s Winklerem v odlehlém koutě chodby u jeho kabiny. O čem hovořili nevím, protože Mary ihned odešla, jakmile jsem se objevil.“