Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Uvnitř skleníku byla po celé jeho délce kovová nádoba. Měla v ní být polotekutá půda s hnojivem z lidských výměšků. Tyto výkaly museli před zařízením skleníku vyhazovat ven v prázdných plechovkách od konzerv a v cisternách od pohonných látek. Náraz — a „náklad“ letěl do vesmíru, následuje však raketu. Když byl zařízen skleník, prováděla se „asanace“ jinak: produkt vyměšování už nemusel přicházet nazmar ve vesmírném nekonečnu, ale zpracován biochemicky rostlinami, se vracel v podobě potravy.

Dlouhá kovová nádoba — potrubí uvnitř skleníku byla také vlastně „záhonem“. Byla v ní spousta děr, kam měla být nasázena semena a sazenice. Stěny nádoby byly navlhčovány tekutinou. Plyny a hnojící tekutina se vháněly čerpadly.

Protože tlak par a plynů byl ve skleníku nepatrný, byly jeho stěny velmi tenké — asi tak jako obyčejné okenní sklo.

Aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení světla, dalo se půdní potrubí otáčet. Pružnost vodních par byla ve skleníku nízká. Výpary z půdy a listí se zahušťovaly ve zvláštních přístavcích skleníku, které byly neustále ve stínu a v nichž proto byla nízká teplota. Kysličník uhličitý, kyslík, dusík a ostatní plyny byly také velmi zředěné. Proto si lidé, kteří do skleníku vcházeli, museli předem oblékat skafandry.

Nehledě na poměrně lehkou konstrukci a tenké stěny skleníku, rovnala se váha jeho obalu na Zemi dvaceti tunám. V raketě však nebyla téměř žádná váha, a proto ani biskup nemusel pracovat „v potu tváře“. Avšak právě beztíže působila při montování skleníku mnoho starostí. Z lidí se doslova stali mravenci. Hemžili se na povrchu rakety ve svých skafandrech, přenášejíce obrovské části skleníku, které dvakrát až třikrát převyšovaly jejich velikost i „váhu“.

Stavitelé se museli vynasnažit uchránit části skleníku i materiál před nárazy, protože mohly odletět do vesmíru. Stačil sebemenší neopatrný pohyb a nějaké potrubí mohlo odletět. Aby části skleníku neshazoval s povrchu rakety odstředivý efekt, Zander po dobu prací otáčení rakety zastavil. Teprve když připevnili, přivázali a přišroubovali části skleníku, nechal po skončení „denních“ prací nebo při „přestávce na oběd“ lady Hintonovou a ostatní, kteří zůstali uvnitř rakety, odpočinout. Lady nemohla snést „vznášení“ v prostoru beztíže.

Lady Hintonová byla ve své kajutě rozhodně v bezpečí. Ti, co pracovali nahoře, vydávali se značnému nebezpečí, že „spadnou“ do nebe. Řekněme, že se všichni už dobře naučili používat raketového batohu. Ale každý bezděčný odlet stojí hodně času a námahy, aby se člověk mohl vrátit zpátky do rakety.

„Řízení vlastního těla pomocí raketového batohu je velké umění, které není na Zemi známé. Člověk se musí naučit vyměřit si přesně vzdálenost k cíli — a ve vzduchoprázdnu to není snadné. Podle vzdálenosti musí regulovat sílu výbuchu. A samozřejmě dovést určit správný směr — zaměření.“ — psal Hans ve svém deníku.

Ellen, Amelie, Marta Theckerová a Delacroix se za Hansova vedení daly do sázení. Hans už měl s pěstováním rostlin zkušenost — zbytečně nestrávil tolik času ve skleněné kouli.

Všichni si oblékli lehké obleky a odebrali se pracovat do skleníku. Winkler instaloval přístroj, který pod tlakem slunečních paprsků natáčel automaticky skleník k Slunci v potřebném úhlu.

Zander v té době pracoval na instalaci helioelektrárny. Princip této elektrárny byl velmi jednoduchý.

„Nalézám své konstrukce v nevyčerpatelné pokladnici tvůrčích myšlenek Ciolkovského,“ říkal Zander, ukazuje svůj motor.

„Ciolkovskij předvídal všechno do nejmenších podrobností, jako by už nejednou pobýval na nebi a přišel nám to povědět.

Ve vzduchoprázdném éteru je možno dosáhnout, dokonce i bez koncentrace slunečních paprsků parabolickými zrcadly, dvou set stupňů tepla a hned vedle, ve vzdálenosti jednoho metru, teploty, blížící se k absolutní nule. Rozdílu teplot bylo také využito k získání energie. Motor měl dvě stejné nádoby, vzájemně tepelně izolované.

Zadní byla ve stínu přední, obrácené k slunečním paprskům. Přední strana měla černý povrch, dobře pohlcující paprsky. Takový povrch a vodu, která v nádobě byla, muselo proto Slunce zahřívat do dvou set stupňů Celsia. Dříve než přešly vodní páry do ledničky — do druhé nádoby, která byla ve stínu, procházely zvláštní parní turbinou.

Když téměř všechna kyselina přejde z přední nádoby — kotle — do zadní — ledničky, nádoba se automaticky otáčí ledničkou ke Slunci a kotlem k temnému nebeskému prostoru. Vždy po hodině se „lednička“ stává „kotlem“ a „kotel“ — „ledničkou“ atd.

Protože se kapalina téměř neztrácela, neboť „parní kotle“ v podobě tenkých trubic byly dobře izolovány, nepůsobil tento motor žádné výlohy. Velké ztráty nevznikly ani opotřebováním troucích se částí, neboť značným oslabením síly přitažlivosti zemské bylo toto tření nepatrné, a motor se proto opotřebovával velice pomalu.

Skleník se vyplatil. Jestli se Zander v něčem zmýlil, tak pouze v tom, že nedocenil vliv zdejšího Slunce na rostliny.

Rostliny rostly neobvykle rychle a byly téměř hrozivě krásné.

Skleník se brzy podobal kousku džungle. Slunce zalévalo válec paprsky obrovským jednolitým sklem. Protože se raketa znovu otáčela, rozvíjely se rostliny nejpodivnější cestou.

Rostliny se táhly od konců ke středu rakety. Uprostřed skleníku jako by se setkávaly dva proudy zelených fontán. Setkávaly se, srážely, zaplétaly, tvoříce zelenou „pěnu“. Právě tady, uprostřed skleníku, se rostliny rozvíjely v bezbarvých chomáčích jako hlava medúzy. Bylo třeba něco udělat. Především vyrovnat „silové pole“ po celé délce rakety. Jak to udělat?

Odpověď přišla za dosti neobvyklých okolností. Hans s Zanderem stáli jednou na povrchu rakety a prohlíželi skleník. Hans si najednou všiml, jak se k nim blíží nějaký předmět. Jako by se na ně z polotmy nebeského prostoru hnala malá planetka. Sluneční paprsky osvětlovaly její okraj a vypadala jako půlměsíc. Nejen Hans, ale i Zander byl na rozpacích, když si všiml této nebeské poutnice.

„Snad nás nepoctí návštěvou sama Venuše?“ zeptal se v žertu Hanse.

„Pohleďte! Venuši narostlo ucho!“

„Nebo ostrý beraní roh!“

„Nebo… nebo… Podívejte se! Ale vždyť to je velká cisterna, kterou jsme vyhodili! No ano, pověřil jsem tím Pinche a on si zřejmě nedal námahu jak se patří plechovku odrazit. Cisterna opsala elipsu a vrátila se vlivem přitažlivosti» archy«.“ Hans udělal rukou gesto a pokračoval: „Zdravím tě, první družice planety» Archa«. Ano, začínám mít k naší raketě úctu. Přitahuje k sobě tělesa jako opravdové nebeské těleso. Pravda, cisterna padá na» archu «sice dosti pomalu, ale připravím se a jakmile se cisterna přiblíží, nadhodím si ji nohou jako kopací míč.“

„Počkejte, Hansi,“ zarazil ho Zander. „Něco mě napadlo.

Nebudeme hrát fotbal. Vymyslil jsem si jinou hru. Nechte cisternu spadnout. Přineste jiné prázdné cisterny, plechovky, bedny a ostatní krámy, které jsme obvykle vyhazovali. A přineste kolo drátu, asi tak… pět set metrů dlouhého. Víte, kde je? Běžte!“

Když bylo všechno na povrchu rakety, vyložil Zander svou myšlenku — a zase to byla myšlenka jeho velkého učitele Ciolkovského. Musí nutně vytvořit v raketě protiváhu: sebrat a svázat do jednoho rance různé plechovky, cisterny od pohonných látek a ostatní. Tento ranec přivázat ke drátu. Odrazit. Raketa a ranec — ať je jakéhokoliv tvaru — se stanou jakoby součástmi jediné letící soustavy. Teď je třeba uvést tuto soustavu do pohybu — přimět ranec přivázaný k raketě, aby kolem ní obíhal, nebo správněji, přimět ranec i raketu, aby obíhaly kolem společného středu tíže, jako by se navzájem honily. Raketa, dělající přemety, opisuje svými konci značně malý kruh, a proto není ani velká odstředivá síla. Ve středu rakety pak není vůbec žádná. Při nové soustavě otáčení bude raketa opisovat velkou kružnici. Jestliže se tento pohyb značně zrychlí, může dát tělesům téměř pozemskou váhu. Kromě toho, při takovém otáčení je raketa zdánlivě přivázaná k obvodu kola, a ve všech částech rakety bude téměř stejná odstředivá síla. Zbývá jen postavit to „kolo“ ke Slunci tak, aby bylo zajištěno stejnoměrné a nepřetržité osvětlení skleníku.