Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Černý kotouč se odmlčel. Komentovali novinky. Pinch předčítal své poznámky. Ujal se opět role novináře a velmi litoval, že všichni už obsah jeho „novin“ znají.

Jaká je situace na Zemi?

Názory se různily. Maréchal opatrně poznamenal, že vcelku zůstalo vše při starém, jako když startovali. Stormer byl optimističtější.

„Ale zapomínáte na Sověty! To je přece kolosálně důležitá novinka. Sověty — uzel světových událostí. A jsou blízké zániku. Pro mě to je jasné jako nikdy. Brzy poletíme zpátky na Zemi a vrátíme se ke svým záležitostem. Dávejte pozor: Anglie je před novým rozkvětem. A mé akcie jdou tedy nahoru. Chci vám něco navrhnout, barone. Jsem přesvědčen, že jste také něco ze svého bohatství poschovával, ha-ha! Zlatá ruda ve Venezuele a Mexiku. Chci vám přenechat část akcií. To nevadí, že teď nemůžeme provést obchod za hotové. Budeme hrát na dluh. Ha-ha. Souhlasí?“

Baron se mračil a jako mazaný politik se tvářil, že ho Stormerův návrh naprosto nezajímá. Ale jeho burzovní žilka už byla zachycena.

Nic vlastně neriskuje. A jestli se vrátí na Zemi?…

„Hrát… ano, hrát,“ řekl nedbale. „Hrát si na burzu…“

„No třeba z nudy, proč si nezahrát? Ne? Jé to daleko zajímavější než nějaké Zanderovy přednášky.“

Tak v raketě vznikala „černá burza“…

Za několik dní se Puccimu podařilo zachytit zobrazení událostí na Zemi.

Na obrazovce televizoru se míhaly scény neveselého obsahu.

Epidemie bankrotů pokračovala. Stormer se zamračeně díval na pustnoucí, hroutící se paláce, na opuštěná města, na zavřené továrny, závody s nádvořími zarostlými trávou, na lodi rezavějící v přístavu, na železniční trati s pokřivenými kolejnicemi, na stávky a srážky…

Tyto obrázky pozemského života mu byly známé.

A zprávy nebyly lepší: „Edward Harkins — bankrot. Vincent Astor zabit ve vlastním domě. Edward Larriman spáchal sebevraždu…“

Miliardáři, výkvět národa, největší obchodníci, z nichž mnohé Stormer osobně znal a s nimiž jednal, odcházeli ze scény jeden za druhým…

„Ten Pucci je snad dobrý inženýr a vědec,“ bručel Stormer, „ale naprosto neschopný zpravodaj a politik. Copak se na Zemi neděje nic jiného než tohle?“

Hledíce na rychle se střídající obrazy, cestující rakety věšeli zdrceně hlavy a z prsou se jim draly bezděčné vzdechy.

Před očima jim hynula civilizace… Schnierer jako biblický prorok pronesl znovu nad touto „civilizací“ strojů pohřební řeč a vyzýval k „přírodnímu stavu“.

Neposlouchali ho však. Přemýšleli, čím to všechno skončí. Hra na „burzu“ se nedařila. Stormer přemýšlel, jestli by s těmi skličujícími rádiovými a televizními vysíláními neměli přestat, přesto však býval u obrazovky televizoru vždycky první.

Zbývala jediná útěcha: „Udělali jsme dobře, že jsme Zemi opustili! Ať to všechno skončí jakkoliv, ale tady jsme naprosto bezpečni.“

Dvě události vzbudily u cestujících zájem. Jedna z nich se úzce dotýkala samotného Stormera.

Pucci vyslal trochu opožděně rádiovou zprávu o události, k níž došlo v Anglii krátce před odletem a která vzbudila po celé zemi senzaci: požár zničil jeden z nejlepších paláců, který patřil misteru Stormerovi a v ohni zahynul… i on sám.

Na obrazovce televizoru se mihl kousek kinofilmu natočeného při požáru paláce, který vypukl v dolním patře. Oheň rychle zachvátil mnohopatrovou budovu. Na plochých střechách sousedních domů přistávala letadla a chrlila na hořící budovu mohutné proudy vody.

Budova však hořela jako stoh sena.

Na obrazovce se míhaly strašné obrazy: lidé se potáceli v oknech, šílení hrůzou z ohně, hledali záchranu, ale nenalézali ji.

Ohořelé mrtvoly… odklizovací práce po požáru — a zase mrtvoly…

Byl to Stormerův poslední zločin. O úmyslném podpálení však na Zemi nikdo nevěděl. Stormer velmi obratně inscenoval požár i svou „smrt“! Nero XX. století…

Když bylo všechno k požáru přichystáno, pozval si pozdě večer početnou společnost obchodníků, předstíral před nimi, že je nemocný a na konci porady jim oznámil, že bude dnes po celou noc, bez ohledu na nevolnost, ve své pracovně pracovat.

V noci se mu podařilo z bytu nepozorovaně odejít. Pak prchal na parníku do jižních moří a odtud odletěl do Stormer-city. Všechny nitky byly dobře skryty.

„Spolu s grandiózním palácem,“ vysílal Pucci zprávu z novin, „zahynul v ohni požáru i jeho majitel, známý milionář mister Stormer, který té neblahé noci meškal ve své pracovně. Jeho tělo nebylo mezi mrtvolami poznáno; většina jich úplně zuhelnatěla. V souvislosti se smrtí mistera Stormera zastavily soudní orgány veškerá řízení proti němu zahájená. Jaká to byla řízení, o tom nemá smysl hovořit. O mrtvých — jen dobré!“ končil článek v novinách.

Pro Stormera bylo nejdůležitější, že řízení proti němu bylo zastaveno. Jestliže se i vrátí na Zemi — podle pozemského času za několik let, bude toto řízení dávno zapomenuto. Sotva si na ně někdo vzpomene. Přijdou jiné události, jiné aktuality. Konečně, bude se moci objevit i pod novým jménem.

Stormer se dal do smíchu. Všichni se na něho tázavě podívali. V očích chytrého a mazaného Maréchala spatřil Stormer podezření. Ale co, je to přece jedno! Nebude se snad před nimi ospravedlňovat a omlouvat! Stejně neuvěří. Ale přesto řekl: „Vy si myslíte, dámy a pánové, že tento požár a smrt několika tisíc lidí jsem zavinil já? Ujišťuji vás, že požár vznikl z… neznámé příčiny, zcela pro mne neočekávaně. Zachránilo mě jen to, že jsem se o požáru dověděl jako majitel domu dříve než ostatní, v samém jeho počátku, a stačil jsem utéci.“

Druhá zpráva Pucciho se zase týkala barona Maréchala de Terlonge.

Banky otevírají povstalcům své nedobytné pancéřové dveře.

Tyto nej nedobytnější pevnosti na světě nebylo zapotřebí ani vyhazovat do vzduchu dynamitem. Povstalci vchází volně do hlubokých sklepení s nevyčerpatelnými zlatými rozsypy. Otevírají ocelové truhlice, sejfy a přehazují si ve svých hrubých mozolnatých rukou Maréchalovy brilianty jako hrách. Oni…

Ale ne, ještě není docela zničen… Co poklad, ukrytý v horách Andorry? Ó, bankéř je prozíravý člověk a tušil to — i to nemožné a neuvěřitelné tušil. Bankéř se usmívá. Je těžké ho přelstít…

Ale co to? Pucci vyslovil jméno Ribeau, téhož Ribeau, který Maréchalovi pomáhal ukrývat v horách zbytky pokladů.

„Haló. Signor Ribeau žádá, abychom předali panu Maréchalovi — pokračuje ve svých zprávách Pucci — tento dopis, který jsem dostal s velkým zpožděním stratopoštou. Haló, barone, poslouchejte: „Drahý barone. Poctil jste mne svou důvěrou a já jí byl hoden, dokud jsem mohl.

Okolnosti se však změnily. Dluhy, čest, slovo, povinnosti lidí naší třídy platí teď na Zemi stejně jako kterékoliv akcie, rovnající se dávno nule.

Dnešní den patří zatím ještě nám. Ale zítra nás pravděpodobně čeká gilotina. Rozhodl jsem se, že vaše zlato zakopané v Andoře dám do oběhu, abych alespoň své poslední dny prožil ještě se vší nádherou. Ano, nejmilejší barone, vykopal jsem vaše zlato, odešel jsem na Balkán a teď rozhazuji jako hráč, který ztratil naději. Víno a ženy. Odvádějí mě od hořké pravdy a poskytují chvíle zapomenutí. A to je teď to nejdražší a nejcennější…