Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Oblaka — galaxie — tvoří dohromady metagalaktickou soustavu. A to všechno dohromady se možná stává součástí nějaké ještě větší jednotky vesmíru, kterou si můžeme těžko i jen představit.“

„Dost! Přestaňte!“ zaprosila Madelaine. „Váš Metavesmír je jako dětská hračka, dřevěná vajíčka, která se vkládají jedno do druhého.“

„Překvapující přirozená schopnost zprofanovat jakoukoliv myšlenku,“ napadlo Hanse. „Zbytečná námaha!“

Pokračoval: „A zatím kosmos je věčný pohyb, věčné budování a ničení.

Družice se točí a otáčejí kolem planet, planety kolem své osy, kolem Slunce, otáčí se i Slunce a rychlostí miliónů kilometrů za rok letí směrem k souhvězdím Lyry a Herkula. Komety pobíhají jako hnací řemeny, mlhoviny se ženou, meteory, kosmický prach proniká do vesmíru všemi směry.

„Miláčku, mluvíte teď navlas tak jako černooký básník Raul!“ zvolala Madelaine. „Je to nepochopitelné, ale úchvatné…“ A podle rozmarných zákonů své „logiky“ se neočekávaně zeptala: „A je to pravda, že když padá hvězda, vždycky někdo zemře?“

„Je,“ odpověděl s úsměvem Finger. „Výpočet praví, že na Zemi umírají každou vteřinu nejméně dva lidé. A hvězda padá přibližně půl vteřiny.“

Madelaine byla takovým statistickým vysvětlením mystické pověry poněkud zklamána.

„Z milosti osudu jsme dosud naživu,“ řekl Pinch, „i když jsme vstoupili na nebe jako Eliáš. A budeme žít a žít, to znamená pohybovat se! Jsme teď»nebeská tělesa«, a proto nesmíme za svými druhy zůstat pozadu. Miss Amelie, chcete-li, dokáži vám, že se tento kosmos otáčí, nebo alespoň může otáčet, a dokonce velmi rychle?“

„Vy?“ podivila se Amelie.

„Ano, já!“ odpověděl hrdě Pinch. „Archimedovi chyběla páka, aby mohl otočit Zemí, ale já donutím celý vesmír, že se bude točit jako káča bez jakékoliv páky, pomocí našeho kotouče. Ptolemaios…“

„Nepředpokládala jsem u vás takovou erudici…“

„Velice lituji! Pinch hodně ví, ale drží jazyk za zuby,“ prohlásil vychloubačně. „Ptolemaios pokládal Zemi za střed vesmíru. Každý z nás se teď stane takovým středem, kolem něhož se bude otáčet celý vesmír! Haló! Dívejte se. Dělejte to, co já.“

Vzal kotouč připevněný k pasu, uvolnil ho z řemene, sevřel dlaněmi jako talíř a roztočil ho. Všichni jeho myšlenku pochopili a následovali jeho příkladu. „Akce se rovná reakci“. Otáčení disku na jednu stranu způsobilo, že se tělo Pinche a jeho souputníků otáčelo na stranu druhou. Ale zdálo se jim, že sféra začala obíhat kolem nich.

A čím rychleji se otáčel disk, tím rychleji obíhala kolem nich sféra.

Slunce opisovalo na nebi kruh, hned je měli za zády, hned zase před sebou.

„Teď se zase bude kosmos točit na opačnou stranu!“ velel Pinch tváře se tak, jako by skutečně nalezl prostředek, jak „otáčet“ tímto kosmem jako kamínkem přivázaným k niti. Pinch kotouč zastavil, obrátil ho, postavil hranou k prsům a znovu ho roztočil. Teď se jim Slunce schovávalo nad hlavou a vycházelo pod nohama.

„To je lepší, než co dokázal Jusus Navin, který zastavil Slunce,“ řekl Pinch. „Teď máme kosmos v rukách. Můžeme si s ním dělat, co chceme, právě tak jako s časem. Můžeme náš den, náš rok prodlužovat, nebo podle vlastního přání zkracovat.“

„Je to opravdu všechno velmi zábavné!“ řekl Blotton.

„Ale vždyť to není nic jiného než iluze, klam našich pocitů. Ve skutečnosti vesmír kolem nás obíhat nemůže! Skutečně a opravdu se pohybujeme my, a nikoliv on!“

„Není to tak jednoduchá otázka, jak se vám zdá,“ namítl Finger.

„Nezapomínejte, že každý pohyb je relativní. Těleso se může pohybovat vzhledem k druhému tělesu pouze relativně. To, čemu vy říkáte skutečný pohyb tělesa, pohyb» sám o sobě«, v přírodě ve skutečnosti neexistuje. A právě tak jsme oprávněni říci, že kolem nás obíhá nebeská sféra, zatím co my setrváváme v nehybnosti, a naopak.“

„Dobře, připusťme to. Vy otáčíte svým kotoučem dopřávaná doleva. Mister Pinch shora dolů, Fräulein Amelie zdola nahoru.

Kolem každého z nás bude sféra zřejmě obíhat jinak. Sféra nemůže mít ve stejné chvíli několik, a ještě k tomu protichůdných pohybů!“

„Sféra je ani mít nebude. Pokud jde o každého z nás, bude mít pouze jeden pohyb. Druhý ho nespatří, pro druhého také nebude existovat.“

„Přiznávám se, že to přesahuje mé chápání,“ poznamenal Blotton.

„Pouze proto, že nejste zvyklý na jiné myšlení. Zákon relativního pohybu…“

„Slitujte se!“ zakročil Pinch.

„Pro telefonické rozhovory o astronomii jsme úplně zapomněli na cíl naší vycházky,“ řekl Blotton. „Musíme se dát do práce.“

Plán prací byl právě tak originální jako sám teleskop. Prvním úkolem účastníků vycházky bylo spojit jeho části, instalovat je v určité vzdálenosti od rakety a… vrátit se do rakety. Zrcadlo měli nechat ve vesmíru volně, nepřipoutané k raketě. Nebylo zapotřebí je připoutávat, protože části zrcadla a raketa měly stejnou rychlost a zachovávaly stejnou vzájemnou vzdálenost. Nedá se říci, že by se práce hned dařila. Části zrcadla měli připevněny k pasům. Museli se držet jeden vedle druhého, brát opatrně mechanickými prsty části zrcadla, spojovat je a upevňovat zvláštní připravenou výplní. Zander použil bohaté zkušenosti chirurgů, odborníků na protézy a zhotovil u skafandrů zvláštní ruce.

Zander byl talentovaný vynálezce a úkol vyřešil skvěle. Šel dále než odborníci na protézy a vytvořil velkolepý přístroj, který umožňoval lehký a rychlý pohyb mechanických prstů, které se daly svírat, rozvírat a ohýbat v takových úhlech, v jakých lidské prsty nemohou. Všichni cestovatelé se s tímto mechanismem obeznámili ještě v raketě. Přesto však vyžadovala práce s umělými prsty velké pozornosti. Když někdo občas udělal neopatrný pohyb, stiskl jinde, mechanický prst se náhle složil nebo prudce otočil a kousek zrcadla div „neodletěl“ do vesmíru.

Za dvě hodiny — podle pozemského času — se práce chýlila ke konci. Hans už upevnil všechny části mimo jedné, kterou měla Delacroix. Madelaine byla vedle Hanse a držela část zrcadla v rukách. Z neopatrnosti přitiskla zrcadlo na prsa a stiskla páku, která uváděla do pohybu trysky přenosné reaktivní rakety. Nastal výbuch, který samozřejmě nikdo neslyšel. Hans se obrátil k Madelaine, aby vzal zrcadlo a na jejím místě spatřil pouze lehký obláček kouře, který se v mžiku rozlétl. Hans se po Delacroix pátravě rozhlížel a rychle souputníkům telefonicky oznámil, co se stalo. Museli okamžitě přistoupit k záchranným opatřením a uvést do pohybu přenosné rakety. Hans rychle odepjal drát, který ho spojoval s letadlem, stiskl knoflík na prsou a uvedl do pohybu trysku svého raketového přístroje. Pinch a Blotton udělali totéž. Odhodilo je to na různé strany. Pinch měl pocit, jako by dostal do zad pořádnou ránu pěstí.

Zatočil se jako káča.

„Kdo jen dal do batohu takovou nálož? Aby ho čert vzal. Tím by mohl zabít slona!“ huboval Pinch, dělaje v éteru přemety. Pocítil novou ránu a letěl pomaleji. „Co je tohle zase?… Srážka s vesmírným tělesem?… Ale zdá se, se jsem živ…“

„Haló! Haló, Fingere!.. Haló, Blottone!..“

Nikdo neodpovídal.

„Ach, tak je to tedy! Telefonní drát se přetrhl. Musím ale nějak přestat s těmi kotrmelci…“