Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Při každém hoření nebo okysličování dochází k absorbování kyslíku a k vylučování nehořlavých plynů — kysličníku uhličitého a vodní páry. Tyto zplodiny hoření se v podmínkách beztíže nemohou odlučovat samy jako na Zemi, protože jsou lehké a mají počáteční vysokou teplotu. Plamen zde obklopí, vytvoří kolem něho obal, který k němu nepouští vzduch, a plamen tak hasne.“

„A to jsme odsouzeni pít studenou vodu?“ zeptal se Stormer.

„Můžeme vařit na elektrickém vařiči. Mister Zander ho jistě s sebou vzal,“ domýšlel se Pinch.

„Máte pravdu,“ odpověděl Zander. „Sázím se ale, že váš čajník tu nezačne vřít ani na elektrickém vařiči. Dovolte, abych vás dnes potrápil. Musíte se sami o všem na vlastní kůži přesvědčit, jinak mě budete trápit svými rozmary a žádat ode mne nemožné. Postavte čajník na vařič, tady je.“

Jack doběhl pro vodu do kajuty v zadní části rakety, protože v kuchyni by ji nemohl do čajníku nalít, neboť uprostřed rakety odstředivá síla téměř nepůsobila.

Postavil čajník opatrně na vařič, aby „neuletěl“.

Minulo pět, deset, patnáct dlouhých minut — a voda nejevila sebemenší známky vření.

„Co se tu děje? Chceme čaj a ne fyzikální pokusy,“ řekl už podrážděně Stormer.

„Děje se to,“ odpověděl klidně Zander, „že voda nemůže začít vřít, dokud se všechny její částice nesmísí. Jaký je postup vření na Zemi? Ty vrstvy vody, které jsou dole a dotýkají se horkého dna čajníku, se rozšiřují, jsou stále lehčí a tlačí se nahoru. Vrchní vrstvy vody jsou studené a těžké, a proto klesají ke dnu, aby se zahřály a pak se vznesly zase ony. Tak to pokračuje, dokud se všechna voda nezahřeje na 100°. A čajník začne vřít. Tady však není zemská přitažlivost, která by přiměla studené vrchní těžké vrstvy vody klesat ke dnu. Ke smísení nedochází a voda se ohřívá velmi pomalu, vodivostí tepla.“

„A smažit na pánvi se tu dá?“ zeptal se Stormer, který měl rád bifteky. Vzal si s sebou konzervy.

„Zkusíme to,“ odpověděl Zander. Řekl Jackovi, aby dal na pánev kousek másla, na ně konzervované maso a postavil to na elektrický vařič. Jakmile se máslo vespod rozpustilo a měnilo se postupně v páru, elastické páry másla vyhodily kousek masa ke stropu…

Číňanův žlutý obličej zpopelavěl.

„Nemohu už být kuchařem.“

„Neztrácejte hlavu, Jacku,“ řekl mu Zander. „Není to tak hrozné.

Musíte si jen zvyknout připravovat jídlo jiným způsobem.“

A Zander začal vysvětlovat, jak vařit „na nebi“. Ukázal jim zvláštní hrnce, v nichž byly otáčející se lopatky jako ve „flotačních zařízeních“. Tyto lopatky, uváděné do pohybu elektřinou, stále vodu v hrnci míchaly a voda rychle vřela. Ukázal jim zvláštní pánve s pokličkami, v nichž se dala smažit horká jídla bez obavy, že se biftek a míchaná vajíčka octnou na „stropě“.

Stormer se nezmýlil, Zander potrápil své cestující hladem, aby jim nakonec oznámil své požadavky. Teď už bude ztěžka kdo něco namítat.

„Jak vidíte, není to všechno tak hrozné. Chcete-li však mít snídani a oběd včas, musíte se smířit s některými zvláštními podmínkami. Sami jste viděli a mohli jste se přesvědčit o tom, že vaření není v prostoru beztíže snadné, i když je k dispozici zvláštní náčiní. Zůstane-li kuchyň tady, to znamená v prostoru naprosté beztíže, ztratí Jack příliš mnoho času s chytáním hrnců a talířů, které lítají ve vzduchu. Pravda, mnoho nádobí přitom nerozbije. To však na situaci nic nemění. Mytí nádobí je tu pak naprosto nepohodlné.

Proto navrhuji, abychom přestěhovali kuchyň do kajuty, která sousedí s kajutou Hanse. To je vše, co mohu udělat, abychom se stěhováním neobtěžovali lady Hintonovou. Souhlasíte, dámy a pánové?“

Nezbývalo nic jiného než souhlasit.

Za prvním návrhem následoval další — daleko vážnější. Zander oznámil, že je nutno reorganizovat obsluhu cestujících. Dělat z malé kajuty společnou kuchyň není účelné, protože si tam budou lidé jenom navzájem překážet. To za prvé. Za druhé — v raketě se musí provést rozdělení práce. Zander nemůže souhlasit s tím, aby on sám, Hans a Winkler ztráceli čas vařením. Mají příliš mnoho jiné důležitější práce. Proto Zander navrhl, aby byl Jack kuchařem, který bude obsluhovat všechny cestující i posádku „archy“. Stejně tak Mary bude uklízet všechny kajuty a místnosti rakety. Prát a žehlit bude Jack na pračkách a v tom mu bude pomáhat Mary. Do kuchyně budou mít přístup jenom Jack, Mary a Theckerová, která má kojence.

Maréchala toto rozdělení pobouřilo. Tento inženýrek považoval za nutné promluvit nejdřív s nějakým kuchařem, Číňanem, a… ne s jeho pánem.

„A-a-a, jjá pprotestuji. Sluha patří mně. Složil jsem za něho podíl a kkoupil místo. Mám předepsanou životosprávu, dietu… Vaří mi zvláštní jídla. Nesouhlasím…“

„Je mi velice líto, ale zřejmě nebudeme moci na vaše přání brát ohled.“

To už byla otevřená výzva. Maréchal zmodral neuvěřitelnou námahou překonat překážky ve své mluvě a jak se patří Zanderovi vyčinit. Musel přece bez ohledu na svou „meziplanetárnost“ víceméně hájit svou tradiční zásadu soukromého vlastnictví, neboť se na Jacka díval jako na věc, která mu patří. Dnes mu vezmou Jacka, zítra budou chtít jeho osobní zavazadlo, pozítří se může stát, že ho ještě donutí pracovat…

Copak to Stormer nechápe?

Když bylo v kajutě uklizeno, usadila se lady Hintonová pohodlněji do křesla. Po jedné její straně usedl biskup, po druhé Ellen. Toto rozmístění připomínalo Zemi, a přece bylo docela jiné…

„Nezdá se vám, můj drahý příteli,“ řekla obracejíc se k biskupovi, „že ti lidé nás přece jen zavřeli do létajícího vězení?…“

Po snídani se část cestujících shromáždila ve společenské místnosti. Dostavil se tam i Zander. Všichni na něho bázlivě pohlédli. Kapitán byl příliš zaměstnaný člověk, než aby si sem přišel jen popovídat. Má asi nějaké nové nápady.

„Deset hodin ráno. To jsem dnes pozdě snídal!“ řekl Stormer, pohlédnuv na své zlaté hodinky.

„Podle hodin Stormer-city,“ poznamenal Zander.

„Co tím chcete říci?“ zeptal se Stormer.

„To, že vaše hodinky půjdou teď jinak než na Zemi. Vždyť ani na Zemi není všude stejný čas. V Americe, v Stormer-city je teď kolem deseti hodin ráno, v opačném bodu zeměkoule je deset hodin večer, na dalším místě je zase jiný čas. Země se otáčí, my letíme, jaký bod na Zemi si chcete vybrat, abyste mohl určit čas zde v raketě? Vše je podmínečné, relativní.“

„Jakpak tedy budeme určovat dny, hodiny?“

„Náš organismus si zvykl na střídání dne a noci, odpočinku a bdění. Proto budeme zatím počítat jako na Zemi, to jest dvanáct hodin na den a právě tolik na noc.“

„A letopočet budeme muset vést od okamžiku startu?“ zeptal se Stormer.

„Naprosto správně. Budeme muset vést podmínečný čas i letopočet.“

Náhle se ozval výbuch a výkřik kuchaře. Zander se odebral do kuchyně. Když se vrátil, Stormer se zeptal: „Co se stalo?“