Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Jakmile se však octla na svobodě, utvořila se z ní koule.“

„Povězte mi, co budeme s naším šampaňským dělat?“ zvolal Stormer. „V láhvi zřejmě ještě víno zůstalo. Ještě že jsem je nevytřásl všechno.“

„To není tak jednoduché,“ odpověděl Zander. „Když si chceme v raketě svůj život zařídit, budeme muset obědvat ve svých kajutách, kde můžeme vytvořit téměř pozemské podmínky přitažlivosti. Ale pro případ, kdy budeme muset prodlévat ve světě beztíže, jsem něco připravil a navrhuji, abyste se teď seznámili s raketovým nádobím.“

Zander vytáhl zvláštní láhve a poháry, schované pod stolem.

Láhve byly gumové pytlíky s hubičkami, poháry velmi připomínaly dudlíky a lišily se od nich pouze rozměry. Zander vytáhl také menší pumpičku.

Někteří z přítomných se smáli, jiní byli pobouřeni.

„To jsme se dočkali, lorde biskupe, budou nás krmit z dětských lahví,“ řekl téměř bez zajíkání Maréchal, což se mu stávalo zřídka.

„Br! Veškerá poezie je tam tam,“ řekla Delacroix, opovržlivě se mračíc. „V těchhle měších ztratí víno všechnu chuť.“

„Zříkáte se tedy šampaňského, panstvo?“ zeptal se Zander a vzal od Stormera láhev. „Ne! Ne!“ ozvaly se hlasy.

„Tak já začínám.“ Vytáhl pumpičkou víno z láhve a napumpoval je do pytlíku, který představoval láhev. Pootevřel trochu „pohár“, zmáčkl pytlík a nalil tekutinu do „dumlíku“. Jak tekutina pomalu vnikala do dumlíku, vycházel z něho horním otvorem vzduch.

„Tak, a je to,“ řekl. „Kdo to chce zkusit?“

Všichni se na sebe nerozhodně podívali. Pinch už natahoval ruku, když však pohlédl na svého patrona, schoval ji pod stůl.

„Dejte to sem,“ řekl rozhodně Stormer a vzal „dumlík“, tváře se jako Sokrates, přijímající číši jedu. Všichni se na něho dívali.

Zaváhal, poněkud zaražen a začal cucat. Delacroix se hlasitě rozesmála. Malý Thecker se rozplakal.

Všichni se rozveselili a rozebrali si „dumlíky“.

Nejohnivější přípitky byly samozřejmě — na zkázu těch, kdo byli příčinou jejich útěku.

Po snídaní okupovala lady Hintonová kajutu číslo 19, sousedící s kabinou kapitána. Hned za ní byla Ellen, dále pak biskup, Blotton, rodina doktora, Mary — zkrátka všechen „personál“ lady.

V zadní části rakety sídlili za kajutou Winklera a Hanse Maréchal, Delacroix, Stormer, Schniererovi, Pinch, Číňan. Zander naléhal, aby byl kuchař v kajutě č. 3, sousedící s kajutou Hanse.

Maréchal namítal, že dal stejně velký vklad jako lady Hintonová a že má tedy právo na stejné pohodlí. To se nemile dotklo Stormera, který vložil do „archy“ stejný obnos jako baron a získal značné množství akcionářů.

„Mezi námi, značnou část jejich peněz jsme utratili na naši» archu«. To urychlilo start.“

„Jestli nebudou mít akcionáři dost peněz pro stavbu» archy«č. 2, podají na nás možná žalobu,“ řekl Maréchal s úsměvem.

„Ať to zkusí poslat sem obsílku!“ odpověděl Stormer.

Delacroix prohlásila, že chce kajutu vedle barona, Stormer byl nucen spokojit se s č. 5. Za ním pak byly kajuty Schnierera, Amelie, Pinche a čínského kuchaře.

„Pokud jde o Jacka, pánové,“ řekl Zander, „sami mu brzy postoupíte kajutu č. 3.“

Zander se rozhodl upevnit svou autoritu kapitána a dával tvrdohlavým cestujícím „lekce názorného vyučování“.

Když byli hotovi s rozmisťováním, navrhl Zander všem, aby se naučili, jak se pohybovat v prostoru beztíže.

„Když se budete pohybovat» pěšky«,“ řekl, „bude vám to po stěnách dlouho trvat. Musíte se naučit lítat. Předpokládám, že to pro vás bude příjemné, nový druh sportu. Teď z vás udělám okřídlené bytosti.“

Zander vyndal dva skládací velké vějíře. Když Delacroix spatřila vějíře, vztáhla po nich rychle ruku, ale Zander po kratším váhání podal křídla misteru Pinchovi. Pinch chytil vějíře a začal jimi mávat.

Vylétl ke stropu lehce jako motýl, přelétl k oknu a vracel se zpátky.

„Výborně! Bravo!“ ozvaly se hlasy.

Polichocen všeobecnou pozorností rozhodl se Pinch, že „přistane“ efektně na svou židli. Měl jako většina lidí pravou ruku víc vyvinutou než levou. Mávl jí prudčeji, udělal nenadálou zatáčku a ke své vlastní hrůze si sedl obkročmo na ramena svého patrona.

„Mister Stormere,“ řekl Zander. „Promiňte misteru Pinchovi a přesvědčte se, že je nevinen, až sám začnete létat. Doufám, že budeme všichni brzy v tomto umění soupeřit s nejlepšími lučními kobylkami. Musíme se však naučit ještě jednomu složitějšímu umění.

Dovolte, abych vás zbavil křídel, mister Pinch. Tak. Teď mi dejte ruku.“

Zander zvedl Pinche do vzduchu, dostal jeho tělo v poměru k „podlaze“ kajuty do horizontální polohy a nechal ho tak.

„Visíte ve vzduchu obličejem dolů, musíte se obrátit nahoru.

Pokuste se o to.“

Pinch, zvyklý na snadné úspěchy, se začal obracet, tentokrát ho však očekával naprostý nezdar. Kroutil se, prohýbal, dokonce se zkoušel chytit za špičky boty, ale nebylo to nic platné. Když vynaložil poslední síly, narovnal se a ukázalo se, že leží, vlastně se vznáší, v téže poloze, do jaké ho dostal Zander. Zander vyndal ze zásuvky stolu kovový kotouč, podal ho Pinchovi a řekl: „Držte kotouč tak, jako když nesete talíř polévky a otáčejte jím.

Nebojte se, že ho upustíte — nespadne.“

Pinch splnil pečlivě příkaz — a co se stalo? Když se kotouč otáčel na jednu stranu, otáčelo se Pinchovo tělo pomalu na stranu opačnou.

Tak se nejen „obrátil“ nahoru, ale točil se stále jako na hrazdě.

„Pokuste se zastavit se tím, že budete měnit pohyb disku, v takové poloze, abyste měl obličej obrácen nahoru.“

Nebylo to tak snadné, ale nakonec se to Pinchovi podařilo.

„Teď otočte kotouč hranou k prsům. Otáčejte.“

A Pinchovo tělo se začalo nad „podlahou“ točit jako hodinové ručičky.

„Až si na kotouč zvyknete, budete moci své tělo dostat do libovolné polohy.“

„Myslím, že se to dá udělat i pomocí křídel,“ odpověděl Pinch.

„V kajutě ano, ale ne ve vzduchoprázdném prostoru. My však budeme muset vyjít z rakety ven. Tam už nám křídla nebudou k ničemu. A takovým způsobem je řízen i let naší rakety,“ pokračoval Zander. „Využívajíce síly působení přímých nebo bočních trysek, můžeme dosáhnout, aby se raketa otáčela podél velké a malé osy, obracet hned jednu hned zase druhou stranu k Slunci, přimět ji, aby letěla» střemhlav«, zaměřit její let kterýmkoliv směrem. Lehký»raketový«oblek, u pasu dva vějíře a kotouč — to bude naše výstroj.“

„Jsem unavena,“ řekla lady Hiltonová. „Musím si jít lehnout. Na Zemi už je jistě noc, ale tady jsou okenice zataženy a člověk neví, jestli je den či noc.“

„Vytahovat okenice je ještě brzo,“ odpověděl Zander. „A ani by vám toho moc neřekly. Pokud jde o čas, budeme si muset ponechat rozdělení na hodiny a dny jako na Zemi. O tom si ještě promluvíme.

Teď bude, dámy a pánové, skutečně nejlepší, když půjdeme spát, přičemž vám doporučuji, abyste si lehli v potápěčských oblecích do vodní postele hydroamortizátoru. Ručím vám za to, že se ideálně vyspíte. Já za tu dobu zrychlím tempo, orientuji se ve vesmíru a udělám některé výpočty.“

„A vy sám si do schránky nelehnete?“

„Ale ano, budu v ní ležet a udělám téměř všechnu práci. Nuže, dobrou noc. Pošlu Hanse, aby vám pomohl. Až se probudíte, stiskněte knoflík ve víku, víko se nadzvedne a můžete vylézt.