Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Zander pokrčil rameny a pohlédl nechápavě na Winklera, který k nim přistoupil.

„Tak co mám dělat?“

Winkler se rozesmál.

Zander pohlédl zoufale na náramkové hodinky. Do odletu zbývalo pět minut.

„To není ženská, ale ďábel! Jděte rychle za ní! Kajuta číslo čtyři.

Uložte ji okamžitě do schránky. Pokuste se jí vysvětlit, přesvědčit, ale moc času s tím přesvědčováním neztrácejte.“

Hans a Winkler odešli. Z jedné krabice se ozvalo žalostné mňoukání.

„To ještě chybělo!“

Zander spěchal zavřít dveře. Automatický uzávěr byl tak dobře připevněn, že to trvalo pouze několik vteřin. Právě tolik času zabralo zatahování oken kovovými okenicemi. Zander rozsvítil elektrické světlo, běžel do své kajuty, s horečnou rychlostí si natáhl oblek, lehl si do schránky, zavřel se a uchopil telefonní sluchátko, spojené už se skafandrem.

„Haló, Pollite, máte vše hotovo?“

„Haló!“ odpovídal hlavní pilot rakety, inženýr Pollit. „Hotovo!“

„Letíme!“

„Letíme!“

Byla to poslední slova, která si před odletem vyměnili.

Zástup, který ustoupil od „archy“ a od dvou vlečných raket, vykřikl, nikdo však tento výkřik nezaslechl, protože ho přehlušil hrozný výbuch, jako kdyby najednou vystřelily desítky těžkých děl.

Z několika trysek vlečných raket se chrlily ohnivé sloupy úžasné síly.

Rakety se zachvěly, odtrhly se z místa, rozjely se prudce nahoru po kolejích a vzlétly do vzduchu. Všechny okolní hory ozářilo jasné světlo, jako když vybuchne sopka. Hrom v dáli dozníval, ale v horách ještě dlouho rachotila ozvěna. Všechen vzduch se několik minut chvěl tímto neustálým, rozléhajícím se rachotem.

Kometa, kterou vytvořily lidské ruce, proťala s příšerným hvizdem zemskou atmosféru a hnala se do nekonečných nebeských prostorů. Tři ohnivé pruhy od tří raket se spojily v jeden, pruh se změnil ve zlatou nit, táhnoucí se v modři nočního nebe. Obrovský, stále se zmenšující pruh, kreslil na temné modři nebe zlatou čáru letu.

Z komety se stal jiskřící bod, který byl stále menší a nakonec docela zhasl. Lidé, kteří byli nejvíce dalekozrací, rozeznávali ještě po nějakou dobu kukátky a dalekohledy mezi stálicemi jednu pohyblivou, rychle se kmitající hvězdu, brzy ji však ztratili z dohledu.

První „Noemova archa“ opustila Zemi…

V okamžiku výbuchu zakoušel Zander velmi podivný, neobvyklý pocit, jako by mu projela tělem tepelná vlna, která způsobila, že se stáhlo, zpevnilo, napnulo. Stěny ochranné schránky stlačily ve chvíli startu vodu, která v ní byla uzavřena, voda se sevřela, její chvění se přeneslo do skafandru, do vzduchu a pak do Zanderova těla.

Tak se pokoušel Zander určit svůj stav a jeho příčiny. Zkusil pohybovat rukama, nohama. Pohyby ve vodě byiy pomalé, spoutané těsným prostředím, to však už bylo vnější brzdění. Nervy a svaly fungovaly normálně.

„Halo, Zandere, jak se cítíte?“ zaslechl v telefonu hlas inženýra, který řídil druhou vlečnou raketu.

„Výborně,“ odpověděl Zander. „Jak to vypadá?“

„Vedoucí vlečná raketa už vyčerpala pohonné látky a odpoutala se. Pollit se svého úkolu zhostil dobře, že ano?

Ani jste si nevšiml. Teď zrychlím práci motoru mé rakety.

Pocítíte zvýšenou rychlost… Tak co?…“

„Ano, pocítil jsem,“ odpověděl Zander. „Než nás opustíte, řekněte mi to vteřinu předtím, abych mohl trochu změnit směr letu.

Jinak by naše» archa «na vás mohla skočit. Až zapnu svoje trysky,»archa «pořádně poskočí.“

„Dobře!“ odpověděl krátce inženýr. A za nějaký čas oznámil: „Odpoutáváme se. Všechno nejlepší. Doufám, že se brzy shledáme… Jestli…“

Poslední slova však Zander neslyšel. Raketa se zřejmě už od „archy“ odtrhla a přetrhla přitom telefonní vedení. Zander otočil ručním setrvačníkem. Pět trysek „archy“ začalo ihned fungovat.

Nový pocit chvění. Další otočení, pět nových trysek začalo chrlit zplodiny hoření. „Dovedu si představit, jak špatně bychom se při takové šílené rychlosti cítili bez našich hydroamortizátorů,“ napadlo Zandera a stiskl páku. „Co to? Raketa nezměnila směr letu?“

„Haló, Hansi! Haló, Winklere!..“

Ticho. Snad se jim nic nestalo?… Archa může dohonit vlečnou raketu a pak se spolu srazí…

Zander otočil rychle setrvačníkem zpátky, ještě a ještě, vypínaje postupně trysky. Pět, tři, dvě… Dost. Nebezpečí srážky minulo. Stačí několik minut, vlečné rakety klesnou a uvolní „arše“ cestu. A let se může znovu zrychlit. Ale co Winkler, Hans… Zander otevřel rychle víko schránky, vylezl z ní, stáhl rychle kaučukový oblek a spěchal na druhý konec rakety.

Zrychlení letu bylo ještě dosti vysoké. Jakmile vylezl Zander z vody, pocítil v celém těle velkou tíži. Jako by mu dali na hlavu těžkou železnou helmu a na ruce a na nohy přivázali železné koule.

Musil vynaložit velkou námahu, aby pohnul rukama a nohama. Měl kolem sebe řidší vzduch než na Zemi — vždyť v raketě byla všeho všudy desetina normálního atmosférického tlaku. Zanderovi se však zatím zdálo, že se pohybuje v prostředí s obrovským odporem, jako v mazlavém blátě, do něhož spadl až po krk.

Zander nedošel ještě ani ke společenské místnosti a už byl celý zpocený a těžce dýchal. „Měl bych vypnout ještě jednu trysku,“ řekl si.

Uvnitř rakety byl klid a ticho. Tlumeně hučely motory injektorů, vedoucích pohonné látky. Ve vzduchoprázdném prostoru nejsou slyšet zvuky a nebyly slyšet ani výbuchy plynů. Přitom letěla raketa rychlostí, převyšující rychlost šíření zvuků. Elektrické žárovky klidně svítily. Nic neukazovalo, jestli raketa ještě stojí na letišti nebo letí kosmickou rychlostí v prostoru.

Dveře do kajuty lady Hintonové byly pootevřené a Zander se cestou podíval, co se tam děje. Hromady ve spěchu naházených zavazadel a uprostřed kajuty — dlouhá, velká schránka, v níž sídlila lady. Zanderovi však na ní nezáleželo. Pospíchal za svými přáteli.

Cesta se zdála nekonečně dlouhá. Sotva dechu popadaje, prošel společenskou místností, došel ke Stormerově kajutě a vrávoraje zůstal stát, aby nabral dech. Copak nebude mít dost sil, aby došel na záď?… Nesmysl! Musí se jen pořádně vzchopit. A znovu posunoval své nohy jako z olova.

Maréchalova kajuta… Schniererova… Co to?… Zanderovi se zatočila hlava. Zachytil se stěny, ale tíže těla, které bylo jako ze železa, ho dusila. Zander upadl. Zaťal zuby, obrovskou silou vůle se ovládl, aby neztratil vědomí a plazil se, pociťuje v ústech chuť krve.

Ano, lézt bylo snazší než jít! Vědomí se však kalilo… v mozku mu vířily hrozné myšlenky. Snad Hans a Winkler nezahynuli?… A jestli teď zahyne i on, promění se celá „archa“ v létající hřbitov…

Neobnovovaný kyslík se vyčerpá. Cestující se jeden po druhém ve svých „hrobech „udusí. Osmnáct mrtvol bude létat v „arše“. Pak se vyčerpají i pohonné látky pro motory. Raketa poletí setrvačností.

Síla zemské přitažlivosti však ještě není překonána. Co se s raketou stane? Nebo se už snad dostala do sféry přitažlivosti Měsíce? Ne, na to je brzo. Nejspíš bude raketa létat kolem Země jako její nová družice… Mrtvá družice s mrtvými těly.