Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Nevadit, že málo vědět. Když dobře pracovat, být můj pomocník. Já tady, ty na raketa.»Haló, Hans«—»Haló, Pucci!«— Jaká být na nebi počasí?«Ha-ha-ha!“

Hans pracoval v Pucciho laboratoři po celý den a večer ho týž nemluvný pilot dopravil do Stormer-city.

„Tak co, neumořil tě Pucci?“ zeptal se Winkler, který přišel Hansovi naproti na letiště.

„Skoro,“ odpověděl Hans. „Pořád vyzvídá, jestli nejsem komunista. „Přiznávám se ti, že jsem měl sám velkou chuť ho zmlátit.“

„Ne, jen se nejprve u něho něčemu nauč. Pravda, ovoce je to jedovaté, kdepak Zander!“

„Ech!“ Hans prudce mávl rukou. Winkler mu porozuměl.

„Ještě jednou: všeho dočasu, Hansi!“ řekl Winkler. „Pokud jde o Pucciho, tak přijde chvíle, že bude pracovat pro nás, nebo…“

„Bude pracovat proti nám!“

„V tom případě nebude pracovat pro nikoho! Ale o tom zatím dost. Půjdeme se podívat na menší zkušební let!“

Když Hans s Winklerem došli na vrcholek Ponuré skály, byla už úplně tma. Jihozápadní vítr přihnal oblaka, která se kupila až u Hanse a zakrývala očím oceán. Na plošině osvětlovala jediná slabá lampa cosi jako tovární komín, obehnaný lešením jako na stavbě. V tomto komíně byla raketa.

Hans rozeznával v polotmě přítomné pouze podle hlasů. Poznal hlas obchodního ředitele, Zandera a Winklera. Blotton stál u lampy.

Jeho obličej byl navenek klidný.

„Neměli bychom let odložit?“ řekl Stormer. „V takové tmě raketu těžko najdeme. K tomu se oceán pravděpodobně vlní. Co to je za nápady lítat v noci?“

Blotton však trval na tom letět okamžitě. Zander má ve dne příliš mnoho práce a pokus musí být co nejdříve skončen.

Ze tmy se vynořila čísi tvář. Světlo lucerny ozářilo Amelii, která přistoupila k Blottonovi.

„Spěcháte tedy dosáhnout nového rekordu, sire?“

„A dokázat, že muži jsou stejně stateční jako ženy,“ řekl se smíchem Zander. „Vše je připraveno.“

Henry si lehl do úzké schránky. Zander zavřel pečlivě víko, s Winklerovou a Hansovou pomocí „vložil“ Blottona jako cívku do člunku, spojil dýchací trubici s kyslíkovým přístrojem, zeptal se telefonicky, jestli může Blotton řídit páky, umístěné v bedně, řekl: „na brzkou shledanou“, a pevně zavřel vstup do rakety. „Odstupte!“

Sotva stačili všichni odstoupit, následoval výbuch. Jasný sloup plamene ozářil mlhu, horskou plošinu, jakoby najednou vyšlo Slunce, a rychle hasl. V tom okamžiku se roztloukaly sirény celé flotily rychlých motorových člunů. Skrze mlhu na nich zářily silné reflektory. Rychle se rozejely.

„Aby ji s takovými reflektory nenašly!“ řekl Zander.

„A nespadne námořníkům na hlavu?“ zeptal se Stormer.

„Doufám, že ne, vše je promyšleno.“

Raketa nahoře zhasla. Pouze ve skalách ještě dlouho hřměla mnohohlasá ozvěna, jako by je rozzlobilo porušení jejich věčného klidu.

Skončily všechny zkoušky, pokusy, přípravné práce. Blotton vzlétl několikrát na „Piccolu“, stoupaje stále výš. Počet akcionářů překročil stovku. To není malá číslice, uvážíme-li, že každý akcionář přinášel s sebou milióny. Na náhorních plošinách sousedních hor už se začaly stavět nové rakety. Stavěla se horečně celá eskadra „arch“.

Stormer-city se hemžilo milionáři, kteří se přijeli zachránit, jejich rodinami, psíky, sluhy. Hotely, obchody, kavárny, restaurace, biografy rostly jako houby po dešti, pokrývaly celé prostranství, svahy úžlabin, srázy. Záležitosti Společnosti vzkvétaly…

Tento podnik byl houbou rostoucí na plísni všeobecného zahnívání. Pohlaváři podniku, posedlí zvířecím strachem, byli nanejvýš netrpěliví, aby opustili Zemi co nejdříve a zachránili svůj život.

Každé ranní noviny přinášely zprávy, z nichž bylo průmyslovým králům a burzovním diktátorům horko. Revoluce, která proběhla už ve třech zemích, zlomila po krátkých, ale krvavých bojích s konečnou platností bývalou moc kapitálu. Na celém světě se brzy nenajde místo pro ubohou hrstku bývalých magnátů, chytajících se teď „archy“. Kolo dějin nemohly zastavit žádné síly, ani zlato, ani armády vojáků a vědců, ani spiknutí, ani žádné pokusy „mohykánů“.

V zemích, které zatím ještě revoluce nezachvátila, byl však život narušen, dezorganizován. Nastalo období plné všeobecné anarchie.

Burza se svým nedávným vládcům nepodřizovala. Včerejších pánů světa se zmocnila téměř mystická hrůza, jako by šlo o jakési nepolapitelné zlé duchy, kteří jim vyhlásili boj, o příšerné démony, proti nimž jsou vládní dekrety a všechna moc státního aparátu bezmocná. Bylo to jako morová epidemie. Každý den si vynucoval nové oběti, každý den docházelo k novému ničení. Miliónové majetky se hroutily jako domky z karet ve větru. Z bank se udržely pouze ojedinělé, ale i ty byly na pokraji bankrotu, bojujíce spolu poslední rozhořčený boj o existenci. Inflace zaplavila jako „potopa světa“ poslední kapitalistické země, které se udržely. Systém byl otřesen v samých základech.

Hrůzy nezaměstnanosti přesahovaly veškerou představivost.

Davy nezaměstnaných vytvářely oddíly, mařily práci válečných podniků, pustošily burzy práce.

„Společenský pořádek“ praskal ve všech švech. „Spějeme rychle k zániku“, psaly buržoazní noviny, které ztratily rozvahu.

Nebylo divu, že „archa“ měla takový úspěch.

A všichni — lady Hintonová, Maréchal, Stormer se smrtelně třásli o svůj život, pospíchali na Zandera, požadovali, hrozili.

Konečně nadešel den, kdy jim Zander oznámil, že „Noemova archa“ je připravena k odletu…

Dokud se dodělávala montáž a vnitřní zařízení, nepouštěl Zander do rakety žádného z cestujících. A teď se tedy běželi netrpělivě podívat na své nové obydlí, v němž budou muset možná strávit hezkou řadu dní.

Brzy ráno se na letiště vypravili lady Hintonová, Ellen, Blotton, biskup, Thecker, Maréchal, Stormer, Pinch a Schnierer s dcerou.

Zander, Winkler a Finger už je očekávali. Na samém okraji letiště ležela na širokých kolejích raketa, která vypadala jako vřeteno.

Jedna její polovina byla černě natřená, druhá byla pokryta bílým, lesknoucím se kovem, který odrážel ranní sluneční světlo jako zrcadlo. Před „Noemovou archou“ ležely na stejných kolejích dvě vlečné rakety, které měly usnadnit start, pak se odpoutat a vrátit se na Zemi.

Dveře „archy“ se otvíraly zevnitř.

„To jsou tlusté dveře!“ poznamenala Ellen. „Jako by člověk vstupoval do ohnivzdorné skříně.“

„Právě tak to je. Ani jedna ohnivzdorná skříň se v ohni-vzdornosti nemůže s» archou «měřit.“

„S-s-s… skříň… pro… úschovu klenotů!“ poznamenal ironicky Maréchal.

„Klenot číslo jedna“ — lady Hintonová, opírajíc se o Ellenino rámě a podpírána Blottonem, vystoupila první po schůdcích a vešla dovnitř. Lady se octla v prostředním, nejširším prostoru rakety. Byl dvacet metrů dlouhý a o průměru čtyři metry. Ve stěně proti dveřím bylo pět oken, jimiž dopadaly na podlahu jasné sluneční skvrny.

Podlaha, stěny, strop byly potaženy tenkou vrstvou šedé látky. V rozích nad okny se rýsovaly dva kulaté otvory, potažené kovovou sítí. Jedním vnikal za malého tlaku kyslík, druhým se odváděl pomocí ventilátoru zkažený vzduch.