Alexander Běljajev - Skok do prázdna

V těchto zvláštních schránkách poletíme já, Winkler a Finger.

Všichni ostatní mohou klidně ležet v takovéhle schránce. To nám umožní zvýšit rychlost rakety při startu a opustit tudíž Zemi rychleji.

Jestliže však jediný cestující hydroamortizátor odmítne, nemůžeme samozřejmě zvýšit rychlost nad průměr, který člověk snese. Jinak by tento cestující riskoval, že by zemřel na výron krve do mozku.“

„Jak dlouho se budeme muset tak trápit, nežli dosáhneme konečné rychlosti?“ zeptala se Amelie.

„To záleží na vás,“ odpověděl Zander. „Kdybychom okamžitě zvýšili rychlost letu naší rakety na jedenáctdvanáct kilometrů za vteřinu, nevydrželi bychom takové zrychlení ani v našich hydroamortizátorech. Stoupat budeme poměrně pomalu. Pět šest minut nás budou provázet pozemské vlečné rakety. Skutečnou kosmickou rychlost rozvineme později, klidně a pozvolně.“

„Jste připraven, Hansi?“

„Vždy připraven,“ vyrazil ze sebe.

Na štěstí si nikdo této buřičské fráze nevšiml. Všichni byli zaujati nastávajícím pokusem, který vypadal velice riskantně.

Kolem vzdušného mostu se už shromáždil zástup dělníků. Ani pískání, ani napomínání vedoucích pracovních skupin nemohlo vrátit lidi k práci.

Nadcházela příliš zajímavá podívaná.

Hans si s Zanderovou a Winklerovou pomocí rychle oblékl potápěčský oblek a lehl si do schránky s vodou. Skafandr nepotřeboval. Protože by si však všichni cestující nechtěli lehnout „do vany“ nazí nebo v plavkách, vyrobil Zander lehké „potápěčské košile“. Zander osobně vytáhl na povrch dýchací trubici a upevnil horní víko „rakve“, zavírající se hermeticky ve všech skulinách.

„Jedeme,“ nařídil.

Motor napnul nekonečné lano a vozík začal stoupat. A už byl na můstku. Už se blíží k okraji. „Rakev“ visela na okraji mostu v šikmé poloze a najednou sletěla dolů. Amelie bezděčně vykřikla.

Schránka narazila na písek, ale nerozbila se. Všichni k ní spěchali. Stormer pozoroval Zanderovy ruce, jestli se nechvějí.

Zander však otevřel víko schránky naprosto klidně. Schránka se nerozbila, a to je hlavní. V raketě nebude při letu trvanlivost schránky za značného zrychlení vystavena takové zkoušce.

Amelie se s obavami a zvědavě podívala dovnitř, hrozíc se, že tam uvidí roztříštěnou mrtvolu. Hans už však vstával ze své železné rakve.

„Tak co?“…

„Uder jsem pocítil, ale byl to asi takový pocit jako ve spánku, když se člověk náhle otřese,“ odpověděl Hans. „Jsem úplně zdráv.“

Všichni si ulehčeně oddechli.

„Teď pustíme vozík ze srázu na písek.“

„Chtěla bych podstoupit tuto zkoušku!“ prohlásila kategoricky Amelie. Stále ještě si nemohla odpustit svůj výkřik a chtěla se rehabilitovat.

„Zbláznila jste se!“ řekl Stormer.

„Ne víc než vy všichni,“ odpověděla. „Chcete snad v těch schránkách zachránit jako klenot jen muže?“

„Ano, ale tohle jsou přece pouze pokusy… nejsou skončeny.“

„Tak je hned skončíme,“ odpověděla. Zander na Amelii pohlédl a sotva znatelně se usmál. „Nic proti tomu nenamítám,“ řekl. Během několika minut už Amelie ležela v schránce na vozíku, připravená na cestu. „Jedeme!“

Vozík se rozejel se zvyšující se rychlostí.

V tom okamžiku se však stalo něco, co dívku málem zabilo.

Vedle náspu stálo menší rypadlo, obsypané dělníky. Tíží svých těl náhle otočili páku rypadla. Koreček se přenesl těsně nad schránkou, zavadil o víko a téměř úplně seřízl dýchací trubici, která z něho vyčnívala. Jestli spadne dovnitř, zaplaví Amelii voda a dívka zahyne.

Zástup hrůzou vykřikl. Mnozí ztratili hlavu. Hans se vrhl za vzdalujícím se vozíkem, předehnal jej a hodil na koleje několik kamenů. Vozík sjel s kolejí a převrátil se na bok. Winkler a Zander běželi rychle na pomoc, otevřeli spěšně víko a vytáhli dívku z bedny.

Když nadzvedli skafandr, dívka zatřásla hlavou a vyplivla z úst vodu.

„To jsem se ale napila!“ řekla. „Co se stalo?“

Když jí to vysvětlili, pohlédla vděčně na Hanse, který odešel stranou.

Všichni jí navrhovali, aby byl pokus odložen tím spíše, že už má pořádně promočené šaty. Dívka však kategoricky odmítla. Museli ji znovu spustit se svahu.

Tentokrát spadla dolů šťastně. Úder byl tak silný, že to schránku odhodilo stranou. Amelie však byla celá a nedotčená.

Všichni jí blahopřáli.

„Máte konkurenta, sire,“ řekl Winkler Blottonovi. „Nevadí, sir Henry to dnes vyhrál při stratosférickém skoku,“ odpověděl za Blottona Zander. Blotton přikývl.

„Tak, a teď se půjdu převléknout,“ řekla Amelie. „A víte, že je ve vaší rakvi hrozná zima? Pořádně jsem prokřehla.“

„To je naše chyba, fräulein. Nenapadlo nás vodu ohřát a teplota se tady na horách blíží k nule,“ řekl Zander.

Hans spatřil ve městě mnoho novinek. Na sousední horské plošině se tyčily obrovské stožáry vysílací stanice. A tam, kde byla startovací plocha, leželo už obrovské, černé, vřetenu podobné těleso.

Nad ním se jako mravenci hemžili lidé, dokončující elektrické svářecí práce. Hans toužil podívat se na raketu co nejdříve.

„Naše první»Noemova archa«,“ řekl Zander, ukazuje na raketu.

Vypadala neobvykle, jako mrtvá velryba vyhozená na břeh.

„Měří sto metrů. Plášť je z wolframové oceli.“

„Podivuhodná shoda!“ uklouzlo biskupovi.

„Jakou shodu máte na mysli?“ zeptal se poněkud překvapený Zander. „Cožpak už jste někdy něco podobného viděl?“

„V bibli stojí,“ vysvětlil biskup, „že Noemova archa měřila tři sta loktů. A to přece odpovídá sto metrům.“

V této shodě spatřoval biskup zvláštní znamení, předpovídající úspěch, což také oznámil ostatním cestovatelům.

„Ach tak,“ zasmál se Zander. „Použil jsem Noemových nákresů a sestrojil jsem tedy plagiát. Na své ospravedlnění mohu prohlásit, že tímto také shoda končí. Noemova archa byla, nemýlím-li se, široká…“

„Padesát loktů a vysoká třicet,“ prohlásil biskup tónem „odborníka přes archy“. „Měla tři patra: spodní, první a druhé.“

„Měla tedy tři paluby,“ poznamenal ironicky Zander.

Hans kdysi udělal ještě pro atheistický kroužek výpočet kubatury mythické Noemovy archy, přičemž se zjistilo, že se do ní nemohla vejít ani desetina všech zvířat, ptáků, hadů a „různých potravin, jimiž se živí“, na třináct měsíců dvacet sedm dní — dobu, po kterou archa plula.“

„Ano, Noemova archa byla prostorná,“ pokračoval Zander.

„Naše» archa «má v průměru všeho všudy čtyři metry. Je to v podstatě kombinace dvaceti jednoduchých raket. Je to tak zvaná „osobní skládací raketa Ciolkovského z roku 2017“. Moje skromná úloha při projektování se omezila na některá bezvýznamná doplnění a konstrukční změny. Každá jednoduchá raketa má zásobu pohonných látek, spalovací komoru s automatickým injektorem a ostatní. Prostřední — dvacáté první — oddělení nemá reaktivní zařízení a je společenskou místností. Je dlouhé dvacet metrů a má v průměru čtyři metry.“

„A co je to za díry, které spirálovitě ovíjejí raketu?“ zeptal se Stormer.

„Vyústění trysek. Ve chvíli startu se změní v krátery sršící oheň.

Pohonná látka shoří v komoře a vyletí těmito otvory ven.“