Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Chce-li! Hans byl ochoten pracovat ve dne v noci, aby získal všechny potřebné znalosti.

„Umíte studovat samostatně?“ zazněla nová otázka. „Winkler vám bude pomáhat, ale moc času tomu věnovat nemůže.“ A obraceje se už k Winklerovi pokračoval: „Myslím, že našemu Hansi Fingerovi prospěje, když si měsíc dva pobude ve skleněné kouli. Pozorování mu přespříliš času nezaberou a může tam zvýšit své znalosti matematiky. Bez matematiky se v naší práci neobejdeme.“

Zander si ještě několik minut pohovořil s Winklerem o různých záležitostech a vstal. Audience skončila.

„Tak co? Nečekal jsi takovou lázeň?“ zeptal se Winkler, když vyšli z domu. „Budeš muset sedět v samovazbě.“

Měsíc dva v samovazbě! Ta perspektiva se Hansovi vůbec nezamlouvala. Toužil se co nejrychleji seznámit s městem, s jeho podivnými laboratořemi, s neobvyklými stavbami. Vždyť neviděl všechno.

„Všeho do času,“ utěšoval ho Winkler. „Dnes strávíš ještě den na svobodě a zítra, hned ráno, si tedy prohlédneš to, cos ještě neviděl: laboratoř, kde se zkouší účinek různých výbušnin, další laboratoř, kde se zkouší ochlazování pracovní části rakety — stěn trysek. Pro zítřek to postačí.“

„A co budu v té své samovazbě dělat?“

„Tvoje existence bude velmi svérázná. Budeš muset na sobě vyzkoušet, a bude na tobě prozkoumáno, může-li člověk existovat za podmínek uměle vytvořeného koloběhu látek. Jakmile vejdeš do koule a dostane se ti potřebného výkladu, hermetické dveře se za tebou zaklapnou. Ale je tam telefon a budeme s tebou udržovat spojení. Vezmeš si s sebou potřebné knihy, učebnice, sešity.“

„Ale čímpak se tam budu živit?“

„Budeš se asi muset spokojit s vegetariánskou stravou. Budeš se živit těmi rostlinami a plody, které rostou ve skleníku. Budeš mít k dispozici elektrická kamna, čajník.“

„A voda?“

„Zítra se všechno dovíš sám. Všechny výměšky tvého organismu se budou zpracovávat. Výměšky ze střev půjdou na hnojivo; výměšky močového měchýře projdou půdou, rostlinami, plyny, chladiči, filtry a změní se v nejčistší vodu. Vodu ti dají i ochlazené plyny, které vydechuješ ty, rostliny i tvoji kamarádi ze samovazby — zvířata. Budeš se také muset o ně starat, krmit je, dávat jim pít.

Kyslík dají rostliny, budou také vstřebávat kysličník uhličitý, který budeš vydechovat ty i zvířata. Zkrátka, jestli jsou výpočty správné, budeš mít v kouli vše, co potřebuješ. Budu tě navštěvovat. Jestliže se budeš cítit špatně, pokus přerušíme. Pořiď si zápisník nebo sešit a zapisuj do něho nejdůležitější vzorce, znalosti z teorie reaktivních letů, informace, výpočty. Je to Zanderova rada. Takový sešit ti moc pomůže.“

Hans přikývl a zeptal se: „Abych nezapomněl, řekni mi, čí portrét to visí v Zanderově pracovně? Jeho otce?“ Winkler se rozesmál.

„Ano, v jistém smyslu otce. Je to slavný vědec, samouk Ciolkovskij, patriarcha astronautiky. Ne otec, ale spíše dědeček jeho nesčetných následovníků: Roberta Esnault-Pelterie, Roberta Goddarda, Herrmana Obertha, Waltera Gohmana, Pierceho, Debousa a našeho Leo Zandera. Už jsem ti o tom neobyčejném člověku vyprávěl. Tento skromný venkovský učitel se dokázal povznést do» kosmické«výše teoretického myšlení. Tento Kolumbus hvězdných světů určil teoreticky v podstatě celou budoucí cestu k vytvoření meziplanetárních spojů. Ukázal lidem cestu do nebe. Už v roce 1903 uveřejnil práci, v níž vyložil všechny své teoretické výpočty kosmických letů; ruská carská vláda mu však nijak nepomohla.“

„To jsou tedy jeho díla, co stojí na polici pod portrétem?“

„Ano. Zander se od nich neodlučuje.“

Tento den skončil efektní podívanou: z horské plošiny, směrem k oceánu, byla ve dvanáct hodin v noci vypuštěna první zkušební raketa bez lidí, s automatickými registračními přístroji. Byla dva metry vysoká a stála téměř kolmo, s nepatrným sklonem směrem k oceánu.

Pokusu se zúčastnili Zander, Winkler, Hans, Blotton a několik inženýrů, kteří pracovali s Zanderem. Odklon od vertikály nebylo okem téměř vidět a Blotton řekl: „A co když nám spadne na hlavu?“

Zander s úsměvem odpověděl: „Před mnoha lety, v sedmnáctém století, provedli mnich Mersen a voják Petit tento pokus: postavili dělo podle jejich názoru vertikálně a vystřelili, pozorujíce, jestli se dělová koule vrátí na zemi.

Opakovali tento nebezpečný pokus několikrát. Protože však byli nezkušení a nedokázali, aby je koule trefila rovnou do hlavy, cítili se oprávněni usoudit, že zůstala viset ve vzduchu, kde zůstane bezpochyby dlouho. Nejen tehdy, ale i dnes se dá těžko najít dělo, které by bylo pro takový pokus bezvadně kalibrované, a těžké je také zaměřit je naprosto vertikálně. A nyní odstupte. Vypouštím raketu.“

Všichni odstoupili a ztichli v očekávání. Na temném nebi se kmitaly hvězdy. Nový měsíc zářil téměř nad hlavou a zdálo se, že se raketa chystá na cestu na měsíc. Zahřměl výbuch. Vzduchem otřáslo rachocení hromu, odrážející se ve skalách. Prostor přeťal ohnivý pruh. Jako by se horská plošina na okamžik spojila s nebem zlatistým mostem. Pak kometa vytvořená lidmi stáhla svůj ocas, proměnila se ve hvězdičku a pohasla ve výši. Zander se díval na ciferník chronometru a odpočítávaje vteřiny, říkal: „Horní hranice troposféry…

Přeletěla nejzazší hranici stratosféry… Zpáteční let…“

Ráno byla k hledání rakety, která spadla do oceánu, vypravena celá flotila motorových člunů. Hans se však hledání zúčastnit nemohl, i když po tom toužil. Prohlédl si s Winklerem několik laboratoří a ačkoliv se ještě naprosto neseznámil se všemi „dílnami“ grandiózního „závodu na výrobu astroplánů“, vzal si knihy, které mu dal Winkler stranou, sešit, plnicí pero a odebral se do skleněného vězení, v němž měl strávit nejeden den.

„Všechno je to strašné!“ řekla lady Hintonová. Dotkla se konečky prstů spánků. „Dej mi kolínskou, Ellen!“

„Nechcete si potřít spánky mentolovou tyčinkou, lady?“ zeptal se doktor Thecker.

„Ne-po-má-há!“ odpověděla podrážděně lady Hintonová. „To houpání mě zničí. Proč parník stojí? Když se hýbe, houpá méně.“

„Musíme šetřit pohonnými látkami, lady!“ ozval se ospale ze svého křesla Stormer. „Je to jen mírné vlnění. Sto mil od nás se přehnal cyklon… Baron nadobro ulehl. Vyjadřuje se jen v citoslovcích.“

„Já nemohu… není mi dobře!“ pronesla Ellen přidušeným hlasem. Obličej jí sezelenal. Přitiskla si k ústům kapesník a s křečovitým chvěním v ramenou se rychle vzdálila.

„Ach!“ vzdychla hlasitě lady Hintonová. „Je těžké být vyhnancem v našich létech! Bez domova, bez přístřeší a nadějí…“

„A já zase dávám přednost tomu být vyhnancem než hnijící mrtvolou. Tak!“ protestoval Stormer, cucaje granátové jablko.

„Nebýt mé prozíravosti, byli bychom už asi kořistí hrobních červů.“

„Bez vůle boží není zkřiven ani jeden vlas na hlavě!“ poznamenal mentorsky biskup Job Wheeler.

„Pročpak jste tedy, vaše Excelence, nezůstal v Londýně a neporučil své kadeře do vůle boží?“