Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Tisíc zlatých na hotovosti!“ poznamenal kousavě Stormer. A baron zaslechl, jak Stormer pije rovnou z lahve.»Tumáte!“ slitoval se a podal mu téměř prázdnou láhev. „Tisíc na váš vrub.“

Ke skleněné stěně koule přistoupila dívka v krátkém kožišinovém plášti a podívala se dovnitř. Uprostřed otáčející se koule seděl u nevelkého stolu chlapec, skloněný nad knihou.

„Přijeli cestující,“ napadlo Hanse, když spatřil dívku. Pokukoval po ní po každé, když se koule otáčela k ní. Amelie — byla to ona — se divila, jak to přijde, že se mu nezatočí hlava.

Hansovi se v první chvíli skutečně hlava točila a dokonce tolik, že už chtěl Winklera požádat, aby ho z otáčejícího se vězení pustil.

Hans se však hned tak nevzdal. „Budu to muset vydržet v raketě. Je třeba si zvykat na všechno.“

A zvykl si. Hlavní věc bylo nedívat se stěnami koule na ulici, aby neviděl pohyb. Jeho silný organismus se brzy neobvyklým podmínkám přizpůsobil. Strávil v kouli přes měsíc, živě se plody a zeleninou ze skleníku. Rostliny, on sám i zvířata byli v dobrém stavu. Pouhá rostlinná strava sice jeho mladému organismu nestačila a pořádně za tu dobu zhubl, ale žádnou nevolnost nepociťoval. Dobře pokračovalo i jeho studium. Hodně pokročil ve svých znalostech matematiky, zapisoval si pečlivě různá pozorování, dospěl k mnoha zajímavým závěrům. Winkler a několikrát i Zander ho navštívili, přicházeli ke kouli, dívali se na něho zvenčí a hovořili s ním telefonicky. Přesto však ho tato dobrovolná samovazba zoufale omrzela. Byl mlád, toužil po pohybu, po rozmanitých dojmech, po živé, praktické práci.

A Winkler ho včera potěšil, když mu oznámil, že dnes toto vězení skončí. Koloběh látek se osvědčil, vše probíhalo tak, jak předpokládali a vypočítali Ciolkovskij a Zander, A nesnadný pokus bylo možno skončit. Winkler mu včera oznámil, že se do Stormer-city už sjíždějí cestující budoucího letu. Stavba rakety za tento měsíc hodně pokročila, přestože nebyla ještě zdaleka hotová.

„Jakou práci mi svěříte teď?“ zeptal se Hans Winklera. Finger velmi toužil pracovat „co nejblíže rakety“, ale Winkler ho zklamal: „Budeš pracovat na stavbě vysílací stanice. Je to velmi zodpovědný úsek.“

„Budu se muset stát radistou,“ odpověděl Hans nepříliš vesele.

„Ceká tě zajímavější práce, než si myslíš,“ potěšil ho Winkler.

Ať tomu bylo jakkoliv, Hans tuto kouli brzy opustí.

K dívce přistoupil Winkler, něco jí říkal a ukazoval na Hanse.

Dívka se směje. Tu přistupuje Winkler k páce a otáčí jí. Koule se točí stále pomaleji. A — kupodivu — Hansovi se stále více točí hlava. Když se koule zastavila, Hansovi se zdálo, že se rychle zatočil. Záchvat závrati byl tak silný, že se Hans musel zachytit stolu, aby neupadl.

„Ten se chudák zatočil!“ zaslechl za sebou Winklerův hlas.

Mechanik položil svému pomocníkovi ruku na rameno.

Hans se však už vzpamatoval a snažil se nadzvednout, přestože hned zavrávoral.

„To hned přejde,“ řekl s úsměvem, hledě na Amelii.

„Tak nám ukaž, jak jsi tu žil,“ řekl Winkler, otočil pákou a koule se začala zase točit.

V době, když byl zastaven pohyb, se necítil špatně jenom Hans.

Všechna zvířata spadla z boční stěny na „zem“ a třepala křečovitě nohama, ležíce na straně nebo na zádech. Ptáci pleskali křídly a zoufale křičeli. Rostliny okamžitě povadly, stonky i větvičky jim poklesly, jako by v mžiku zvadly. Zastavení pohybu bylo pro obyvatele koule skutečnou katastrofou.

Jakmile však Winkler uvedl kouli do pohybu, všechno ožilo a postavilo se na své místo: rostliny se natáhly vodorovně, zvířata se usadila na postranní stěně a cítila se tak stabilně jako jejich kamarádi v normálních králíkárnách a kurnících. Hansova závrať byla ta tam.

Zato ti, co přišli, se necítili příliš dobře, zvláště Amelie. Potlačila s námahou závrať a snažila se dostat do středu koule. Táhlo ji to však tolik na stranu, že kdyby nepřišel na pomoc Winkler, dívka by byla určitě upadla. Šla doslova jako proti silnému větru, přemáhajíc neviditelnou překážku. A táž neviditelná síla ji už popoháněla, když se vracela od středu ke stěně koule.

„Je to moc legrační,“ pravila, „ale nevydržela bych tu ani hodinu.“

Winkler otáčení koule zastavil a když všichni vyšli ven, zase ji uvedl do pohybu.

„Koule vykonala své a mohli bychom ji v podstatě zastavit. Ale jen ať se točí — budeme ji ukazovat novým akcionářům. A ty, Hansi, budeš muset podstoupit novou zkoušku, budeš-li s tím samozřejmě souhlasit. Výbor Společnosti rozhodně zakázal mně a Zanderovi, abychom se osobně účastnili pokusů, které by byly třeba jen minimálně životu nebezpečné. A přestože Zander ujišťoval, že žádné nebezpečí nehrozí, zakázali mu podrobovat se zkouškám. A dobrovolně nikdo jiný souhlasit nebude; nenašli se dobrovolníci ani mezi sluhy, dokonce ani mezi Indy a ostatními barevnými dělníky.

Ani ti, co musí létat na»čertově podkově«nechtějí přistoupit na riziko.“

„A ty mi to riziko nabízíš?“ zeptal se Hans.

„Ani dost málo. Jde o to, že během tvého pobytu v kouli byly dokončeny přístroje, které mají chránit těla před údery. A musíme je nutně vyzkoušet.“

„A já mám být tedy první, kdo je vyzkouší?“ řekl Finger.

Vedeni Winklerem, vydali se ulicemi Stormer-city. Na náměstí spatřili podivnou stavbu. Úzkokolejka ústila do hradby z písku. Na kolejích stál vozík, na něm bylo cosi podobného kovové rakvi s otvorem ve víku. U vozíku ležel oblek, který vypadal jako potápěčský. Úzkokolejka jela po svahu asi 10 stupňů a byla dlouhá asi 100 metrů.

Těsně před uličkou se musel vozík dosti rychle rozejet a vrazit do pískového náspu.

Hned vedle se tyčila jiná stavba — úzkokolejka, stoupající pozvolna na most. Tento most ve výši deseti metrů od země končil.

„Chápu!“ řekl Hans. „Vozík vyjede na most a pak musí spadnout na zem i s» rakví«, v níž budu uzavřen.“

„Vždyť z vás ale bude hotová placka! To je sebevražda!“ zvolala dívka, „Všechno to není tak hrozné, jak se vám zdá,“ odpověděl Winkler. „Hned to vyzkoušíme.“

Winkler zatelefonoval z nejbližší telefonní budky Zanderovi.

Brzy se na místo zkoušky dostavili Zander, Blotton, Maréchal, Stormer, biskup a doktor Thecker. Jako budoucí lékař meziplanetární expedice musel prostudovat, jak různé podmínky letu působí na organismus.

„Zeny jsem na první pokus nepozval,“ řekl Zander. „Počítám sice s naprostým úspěchem, ale může se leccos přihodit. A jestli se dámy polekají, odmítnou» lehnout si do rakve«. A když nebude souhlasit třeba jen jediný člověk, bude všechna naše práce zbytečná.“

„Proč bude všechno zbytečné, když nebude souhlasit třeba jen jediný člověk?“ zeptal se Stormer.

„Podívejte se, oč jde,“ vysvětlil Zander. „Na těchto přístrojích ušetříme spoustu pohonných látek. Jestli splní mé naděje, budeme moci o mnoho zvýšit počáteční rychlost. Jestliže neučiníme potřebná ochranná opatření, může značné zrychlení vyvolat řadu bolestivých zjevů a dokonce i způsobit smrt. Při jednom pokusu, kdy byla tíže desetkrát větší, než je normální, utrpěl pilot tolik, že musel celý měsíc ležet v nemocnici. Menší otřes mozku a kapilární výron krve do mozku způsobily zánět očních spojivek a nervovou poruchu; příčinou byl odstředivý efekt při prudkém vzletu. Ciolkovskij a později Rynin provedli pokusy s hmyzem a zvířaty. Hmyzu se nestane nic ani při třísetkrát zvýšené tíži. Kuřata mohou podle názoru Ciolkovského vydržet stonásobnou tíži, přestože ji při pokuse zvýšil jen pětinásobně. Člověk může na krátký okamžik vydržet přibližně dvacetinásobné zvýšení své váhy. A tak jakoby nám sama fyziologie určovala hranice pro zvýšení rychlosti při letu. Umístíme-li však člověka do prostředí o stejné hustotě, můžeme dovolit daleko větší zrychlení, aniž mu ublížíme na zdraví. Uskutečňujíce myšlenku téhož geniálního Ciolkovského, zhotovili jsme tedy schránku, která se dá neprodyšně uzavřít. Je naplněna slanou vodou, jejíž specifická váha se rovná průměrné specifické váze lidského těla. Člověk si lehne do vodního lože. Víko se pevně uzavře. Od úst vede na povrch trubice, jíž se dá dýchat. Bude zhotoveno několik schránek zvláštní konstrukce, které dovolí člověku, jenž bude v schránce uzavřen, konat určité pohyby, nutné pro řízení rakety v prvních chvílích startu.