Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Lady Hintonovou taková „rouhavá“ slova otřásla. „Démoni války a revoluce se utrhli ze řetězů,“ vyjádřil se Schnierer; dříve než byla dokončena raketa a postaven obrovský parník, podařilo se Stormerovi najmout zaoceánský parník, který kotvil v přístavu, posadit na něj akcionáře-účastníky budoucího meziplanetárního letu — a vyplout na Tichý oceán.

„Kolem je voda. Jsme bezmocní, bezbranní, všem na očích…“ pokračovala lady Hintonová ve svém bědování.

Stormera zřejmě to brblání omrzelo.

„Máte halucinace, lady!“ téměř okřikl stařenu. „Koho vidíte?

Komu jsme na očích? Kdo se na nás dívá? Oceán je prázdný jako za prvních dnů stvoření světa. A kdo by nás teď také hledal? Věřte, nikomu na nás nezáleží. Oceán není Oxford-street ani Piccadilly.

Oceán má své cesty a svá liduprázdná místa. Jsme v samém středu trojúhelníku, který tvoří velké zaoceánské cesty: z Jokohamy do Valparaiza — Japonsko, Jižní Amerika; z Wellingtonu — Nový Zéland, do Panamy a z Panamy — podél břehů Jižní Ameriky — k průlivu Magellanovu. Od západních břehů Jižní Ameriky nás dělí přes tisíc kilometrů. Nedostane se sem ani jedna loď, leda by sem cyklon zanesl plachetnici. Plachetnic se ale nebojíme. Všechny zaoceánské parníky mají radiostanice. Podávají samy o sobě zprávy.

My máme radiogoniometr. Ze zvláštní pozorovatelny na stožáru střeží strážní pozorně obzor. Naše plavidlo je jedním z nejrychlejších. Nedokázali bychom utéci jedině válečným lodím. A konečně, máme hydroplány. Všechen cenný náklad je dávno uschován v Andách.“

Lady Hintonová se zlobila, že Stormer-city nebylo pojmenováno po ní. Aby starou lady nepopuzoval, nazýval Stormer v její přítomnosti Stormer-city „město v horách“, „město, kde se staví raketa“.

„V případě krajního nebezpečí tam můžeme vždycky odletět.“

„Ale proč to neuděláme hned a neodletíme do toho vašeho Stormer-city?“ zeptala se lady Hintonová.

„Protože tam dosud není postaven hotel. V dělnickém baráku bydlet nebudete. A věřte mi, že to je tady také bezpečnější. Můžeme tu manévrovat. Nebýt vašich,“ Stormer chtěl říci „rozmarů“, ale ovládl se, „nebýt vaší nevolností, odpluli bychom do šířek více na jih, tam bychom byli už naprosto v bezpečí. Tam bychom byli na očích jen tučňákům. Ale kdyby nás zastihli v Stormer-city dříve, než bude raketa hotová, zahynuli bychom. Odtamtud se dá utéci jedině vzduchem. Ale nebylo by ani kam utéci.“

„Bože můj! Bože můj, bože můj!“ zvolala tragicky lady Hintonová. „Proč nás tak trestáš?“

„Kouř na obzoru!“ zvolal táhle z pozorovatelny strážný.

„Kde? Kde?“ vykřikl zbledlý biskup a příliš kvapně vykročil k palubě, vytahuje v chůzi z pouzdra hranolový triedr.

„Druhý kouř… třetí… celá eskadra!..“ hlásil strážný.

Na lodi nastal shon. Ozývaly se řízné povely. Mohutné stroje ožily, loď se zachvěla. Začala se přetáčet na levý bok, stále zrychlujíc tempo.

Po palubě přeběhl Schnierer, mávaje svazkem Kanta. „Amelie!

Cože! Co? Už?“

Vrávorajíc vyšla Ellen. Odkudsi se vyškrábal baron, čelisti se mu třásly. Snažil se říci něco Stormerovi:»e-e-e…«Ten ho odehnal jako mouchu. Stormer byl také rozčilen, ale ovládl se líp než ostatní.

Loď obrátila na jih a plula maximální rychlostí.

„Tak, teď rozhodují koňské síly,“ pokračoval Stormer.

„Možná, že nás vůbec nepronásledují,“ pronesl svou domněnku Thecker. „Válčí celý svět. Japonské a americké námořnictvo se pronásleduje v oceáně vzájemně.“

Lady Hintonová po prvé pohlédla na svého lékaře vděčně. Tato uklidňující slova na ni zapůsobila lépe než lék. Thecker zachytil blahosklonný pohled lady Hintonové a využil toho.

„Půjdu se podívat na ženu a na dítě. Hned se vrátím, kdy!“ řekl.

„Ať nás pronásledují nebo ne, ale objevili nás, a to je špatné,“ nedal se uklidnit Stormer. „Neznámá eskadra je nám v patách. Jestli se nám nepodaří zmizet, než nastane noc, je to zlé.“

Nastalo tíživé mlčení. Bylo jen slyšet, jak loď brázdí přídí hladinu oceánu a stejnoměrně klapou diesely.

Míjela hodina za hodinou. Slunce se schylovalo k obzoru, vzdálenost mezi parníkem a pronásledující eskadrou se stále zmenšovala.

„Ještě dobře, že nestřílejí!“ řekl Stormer. Všichni byli příliš zdrceni, než aby pokračovali v rozhovoru.

Kapitán telefonicky oznámil, že podle jeho výpočtů je eskadra před soumrakem nedožene.

A lady Hintonová si snad po prvé za mnoho let vášnivě přála, aby čas plynul rychleji.

Než zašlo Slunce, bylo možno už pouhým okem rozeznat čelní loď. Podle kapitánova názoru to byl válečný křižník. Těžko se však dalo říci, byl-li japonský nebo americký.

„A ještě těžší je odhadnout, kdo tyto křižníky řídí,“ poznamenal Stormer. „Všechno ve světě se mění. Země, která byla včera kapitalistickou, může být dnes už republikou proletářů…“

Milosrdná noc konečně spustila svou černou clonu. Kdyby to tak byl konec dramatické hry a mohli se spokojeně odebrat do svých domovů! Přestávka, běda, pouze přestávka, ktereje třeba využít.

Teď měli za úkol skrýt se pod rouškou noci a prudce změnit kurs. Kapitán se zamyslil a obrátil na východ.

„Hh… hhloupé,“ řekl Maréchal, jemuž se s nočním chládkem vrátil dar řeči. „Na východě se dostaneme na mořskou cestu, která vede podél jižních břehů Ameriky.

„A já si zase myslím,“ namítl Stormer, „že náš kapitán jednal velice rozumně. Představte si, že jste na místě pronásledovatelů a přemýšlíte o tom, jakou cestu si zvolíme. Právě tu, kterou ukazujete vy. A právě z téhož důvodu. A eskadra se pravděpodobně obrátí na západ. Mořská, cesta, po níž plují obchodní lodi, nás neděsí. Bude dokonce lepší, jestli ty obchodní lodi potkáme. Odvedou pozornost pronásledovatelů, jestliže eskadra přece jen popluje na východ jako my.“

Baron a Stormer se hádali dál.

Eskadra pravděpodobně plula se zhasnutými světly. Nedalo se zjistit, zda je daleko nebo blízko.

Kapitán dal instrukce svému zástupci, Svěřil mu řízení lodi, shromáždil všechny cestující a oznámil jim: „Naše situace je stále nanejvýš vážná. Eskadra se může rozdělit a poslat své lodi třemi směry: na východ, na západ a na jih. A ráno vás mohou mít. Zachránit by vás mohl pouze riskantní krok — obrátit přímo na sever, jestli ovšem nenarazíme na eskadru…“

„Go si počneme?“ zvolal biskup.

„Domnívám se pouze jedno: využít noční tmy a zachránit se na hydroplánech.“

„A vy?“ zeptal se Stormer.

„Kapitán neopouští loď, dokud je schopna udržet se na povrchu!“ odpověděl. „Zůstanu.“

Stormer se na kapitána podezíravě podíval. Teď se nedá nikomu věřit.

Nemohl sám kapitán ohlásit rozhlasem polohu parníku?

Začali se rychle chystat na cestu. Lady Hintonová rozčilením tak zeslábla, že ji museli do kabiny letadla nést. Theckerovo dítě se probudilo a plakalo. Cestující byli nervózní.

Rozčilení poněkud opadlo až když zahučely motory a stroje vzlétly do vzduchu. Všichni si s úlevou oddychli.

„Nnevystřelil nněkdo?“ zeptal se polekaně baron.

„Seďte!“ zabručel Stormer. „To vyletěla zátka z lahve šampaňského, které jsem stačil vzít s sebou.“

„Ddejte mmi aalespoň ppolknout. Mmám vv krku ddocela ssucho!“