Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Potom musel v této kajutě strávit nejeden den.

Prováděl různá pozorování odchylek při proudění kapalin, vzdušného proudu, pohybu hmyzu a drobných zvířat.

Stejně velký zájem v něm vzbudila otáčející se skleněná koule.

Bylo to něco jako „meziplanetární obydlí“, sestrojené speciálně pro zkoumání, jak se budou člověk a zvířata chovat, když na ně bude působit odstředivá síla. Slunce, svítící z bezoblačného nebe, naplňovalo kouli teplem, které oživovalo rostliny zasazené na „rovníku“ koule-kajuty. Otáčení místnosti vytvářelo na stěnách koule odstředivou sílu, převyšující přitažlivost zemskou a rostliny tu nerostly jako obvykle do výše, ale na stranu, od stěn ke středu koule.

Pozoroval je, jak rostou a rozvíjejí se.

Byli tu také v klecích králíci, slepice, kočky. Ti všichni zřejmě nepozorovali svou neobvyklou boční polohu. Stěny koule byly pro ně „spodkem“, zemí. Králíci v klecích skákali, chroupali klidně zelné listy, mrkev, slepice snášely vajíčka, líhly kuřata. Voda, která byla vzhledem k zemi ve „svislé poloze“, se z misek nevylévala, zrní se nevysypávalo. Když stál Hans ve středu koule, byla všechna zvířata i rostliny vzhledem k němu ve vertikální poloze, jako by se na obyvatele tohoto malého světa díval shora, leže na srázné skále.

Když se však postupně blížil k „rovníku“, dostávalo se jeho tělo rovněž do svislé polohy. A když stál u klecí, viděl stůl, který stál uprostřed koule, tak, jako by tento stůl byl připevněn na zdi normální místnosti.

Protože se veškeré zařízení koule otáčelo společně s ním, neměl závratě a dokonce si přestal uvědomovat, že se místnost otáčí.

Připomínala mu to pouze neobvyklá poloha, když chodil kolem stěn koule.

V kouli byla jen desetina normálního množství kyslíku, ale Hans tento nedostatek ve vzduchu nijak ostře nepociťoval. Kyslík vylučovaly rostliny skleníku, který měřil šestnáct čtverečních metrů.

Rostliny sály kyselinu uhličitou, kterou vydechoval on a zvířata.

Tady byly položeny základy ke „koloběhu látek“, který měl budoucím nebeským cestujícím poskytnout vše nezbytné k životu, jestliže se jejich let protáhne nebo se na druhých planetách objeví nedostatek vzduchu a potravy.

Finger si prohlédl i kovovou kouli, v níž byl „kousek meziplanetárního prostoru“. Do této koule vedly dvojité dveře s komorou jako do kesonu a vcházelo se do ní pouze ve zvláštních oblecích, které vypadaly jako potápěčské. Zander na těchto oblecích hodně pracoval. Bylo třeba vytvořit zvláštní laboratoř, kde se zkoušely různé suroviny, které měly jednak zajistit téměř absolutní nevodivost tepla, a jednak dostatečnou trvanlivost.

„A nemůže člověk v takovém obleku ve vesmíru zmrznout?“ zeptal se Hans.

„Nátěr obleku a působení slunečních paprsků mohou dát teplotu od —200° do +100 °C“, odpověděl laborant. „Proto jsou obavy před zimou meziplanetárních prostorů přehnané.“

„A co je tohle za cisterny?“ zeptal se Hans.

„Tady zkoumáme, jak povrch rakety odráží a pohlcuje paprsky,“ odpověděl laborant. „Pojďme dovnitř válce.“ Vešli. „Teď je tu tma a dosti chladno. Válec je otočen ke slunci svým lesklým, hlazeným povrchem, který sluneční paprsky odráží. Obrátíme teď válec ke slunci černou matovou stranou.“ Laborant otočil pákou, válec se začal otáčet po délce osy tak, že Hans a jeho společník museli přešlapovat na místě, dokud se válec nezastavil. Netrvalo to ani dvě minuty, když Hans pocítil, že se značně oteplilo.

„Cítíte, jak slunce zahřívá? A na povrchu Země se přece polovina slunečních paprsků odráží atmosférou. Podívejte se teď.“

Laborant hledal chvíli ve tmě a znovu otočil pákou. Nahoře se otevřelo okno, jímž k nim vniklo sluneční světlo. Teplota začala rychle stoupat.

„Vyduté zrcadlo zachycuje sluneční paprsek a zaměřuje ho na zadní stěnu rakety. Otáčením rakety na černou nebo lesklou stranu, můžeme měnit“ teplotu od dvaceti devíti do sedmdesáti stupňů Celsia. Použijeme-li zrcadla, dají se tavit kovy. Lze sem však vpustit i studený vzduch. Když získal Zander takovou širokou stupnici teplot, sestrojil podle myšlenky Ciolkovského sluneční motor. Dva spojité válce se postupně otáčejí jednou na slunečnou, jednou na stinnou stranu. Na slunci se kapalina ve válci mění v páru, která tlačí na píst, ve stínu se kapalina a pára ochlazují.“

„Zbývá vám prohlédnout si laboratoře, kde se zkoušely modely raketových motorů, zasazené do dubového rámu, a šest laboratoří, které zkoumají, jak pečovat o cestující v raketě pokud jde o bydlení.“

„Šest laboratoří!“

„Ano,“ odpověděl laborant. „Nejedná se tu vůbec o pohodlí, ale o nezbytné potřeby. Nesmíme nic zanedbat a musíme počítat se vším. Za normálních podmínek si leccos neuvědomujeme, o mnoha věcech prostě ani nepřemýšlíme, a zvláště ne o takových maličkostech, bez nichž bychom» na nebi «zahynuli nebo naopak, které nám mohou způsobit velkou škodu, když je neodstraníme.“

„Zander přijel! Jdeme k němu!“ řekl Winkler.

Hans zvedl hlavu od knihy. Byl poněkud rozčilen. Hans pracoval s Zanderem už pár měsíců. Ale po prvé ho inženýr vynálezce zval k sobě.

„Proč?“

„Chce se s tebou zřejmě blíž seznámit. Možná, že ti chce svěřit nějakou práci,“ odpověděl Winkler a v očích mu vesele hrálo.

„No budiž, jdeme.“

Zander bydlel v Stormer-city ve zvláštním jednopatrovém domku. Na Winklerovo zazvonění se nejdříve ozval zuřivý štěkot ovčáckého psa; dveře se otevřely dokořán a starý sluha nevlídně zamumlal: „Není doma!“, ale když poznal Winklera, usmál se na něho jako na starého známého a řekl: „Ach, to jste vy! Pojďte dál. Počkejte, hned odvedu psa.“

Finger si domýšlel, jak Zander žije. Před očima mu vyvstávala pracovna, zavalená výkresy, modely a všemi ostatními rekvizitami vynálezce. Zmýlil se však. Zanderova nevelká pracovna, v níž hosty přijal, byla zařízena více než jednoduše. Psací stůl, před ním dvě křesla, u stolu malá otáčecí police s knihami — a to bylo vše. Jedinou ozdobou místnosti byl velký zasklený portrét v tmavém dubovém rámu, který visel na zdi za pánem domu. Na portrétu byl vousatý stařec v brýlích, kterého Hans neznal. Pod portrétem byla dubová polička na knihy, kde stálo seřazeno několik desítek knih ve vazbách se zlatým tiskem. Hansovy bystré oči přečetly na hřbetech vazeb „Ziolkowsky“. Na stole bylo psací nářadí, lampa, podložka — a víc nic. Finger byl trochu zklamán. Winkler mu později vysvětlil, že Zander obvykle pracuje v mezaninu, kde má knihovnu a menší laboratoř. Do této svatyně však nikoho nepouští a samotnému Winklerovi se jen jednou podařilo na místnost podívat, a to ještě za Zanderovy nepřítomnosti.

Pán domu je přívětivě přivítal, posadil do křesel a když si trochu popovídali, najednou se Hanse nečekaně zeptal: „Nemohl byste mi říct, co je to bipolární rovnice hyperboly?“

Finger matematiku studoval a jakž takž odpověděl. Zander přikývl a položil novou otázku, která Hanse přivedla do úzkých. Za ní následovaly další — z oblasti chemie, astronomie, biologie. Byla to opravdu zkouška. Hans byl na rozpacích — to čekal ze všeho nejméně, a proto, jak se mu zdálo, neodpovídal vždycky správně a věcně dokonce na dobře známé otázky. Copak při této zkoušce propadne? Ale Zander byl zřejmě spokojen. Kývl na znamení toho, že je zkouška u konce, a řekl: „Znáte víc, než jsem předpokládal. Chcete-li se však stát mým pomocníkem jako Winkler, musíte toho vědět ještě nesrovnatelně víc.“