Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Stroje — ty prokleté ďábly, kteří přivedli lidstvo na Zemi do opravdové katastrofy! Nesouhlasím s tímto šílenstvím v žádném případě, v žádné podobě! Třídy mohou zůstat — jsou dokonce nutné.

Pouze otroci mohli starověkým filosofům zajistit volný čas, nutný k přemýšlení. Připouštím otroctví, ale zmírněné patriarchálními vztahy.

Život, blížící se přírodě! Naturální hospodářství! Žádná města! My Němci jsme v podobě občiny Berlína, která se nepřirozeně rozrostla, sami vytvořili zbraň, jež rozbila stát, když se dostala do rukou extremistů, to znamená protistátně naladěných lidových mas. Žádné továrny a závody! Žádná města! Farmy, louky, pastýřky, potůčky… Filosofie rozjímání a morálka…“

„Křesťanská!“ poznamenal biskup.

„Ano, křesťanská,“ souhlasil filosof. „Je pro nás velice pohodlná.

A víte, já bych ty pozemské historie a geografie nechal na Zemi.

Vytvořili bychom novou historii — o vyšších bytostech, které sestoupily z» nebe «na Zemi. Měli bychom autoritu božství. Budeme našim otrokům vládnout moudře a blahosklonně. Budou pást naše stáda, obdělávat naše vinice a v neděli budou vždycky společně s námi velebit nás a nejvyššího. Klidný život v lůně přírody. Žádné dělnické otázky, stávky, revoluce! Zlatý věk! ‘ Ráj na Zemi!“

„A žž-žádné bb-banky, obchodní záležitosti? Tt-to bude nudné!“ řekl Maréchal.

„Život bez obchodu nemá smysl. My dva, barone ale uděláme tuto opravu,“ řekl Stormer, obraceje se k Maréchalovi, „a doufám, že vážený profesor Schnierer s tímto kompromisem bude souhlasit.

Soukromé vlastnictví přece nezavrhujete, pane Schnierere? A existuje-li soukromé vlastnictví…“

Mezi bankéři a filosofem se rozpoutal spor. Nikdo si nevšiml, jak Zander vstal a odešel z galerie předků. Osud příštího sociálního zřízení na nové Zemi se nevztahoval na let v raketě. Přitom všechny tyto slovní půtky postrádaly podle jeho názoru veškerý praktický smysl.

Hans opustil Winklerův dům a zamířil k obrovské podkově. Bylo ji odevšad vidět. Finger kráčel po zledovatělé cestě a přemýšlel: „Podkova vypadá jako ladička. Ano, je asi stejně vysoká jako Eiffelova věž, možná i vyšší. Vidlice, dosahující k oblakům…“

Hustý oblak napůl podkovu zakryl.

„Tři sta metrů… Podkova stojí na hoře, která je nejméně pět — šest tisíc metrů nad mořem. Solidní výška. Proč ji ale postavili? To Winkler nevysvětlil. Pokusím se domyslit si to sám… Maupassant si kdysi stěžoval, že Eiffelova věž svírala svou banalitou jeho mozek. V té době to byla samozřejmě zbytečná stavba. Stavěli ji jako hřeb Všesvětové pařížské výstavy. A přesto, kdyby byl býval Maupassant inženýrem, pociťoval by k Eiffelově věži neskonalou úctu. V té době byla zázrakem stavebního umění. Na Eiffelově věži je astronomická a meteorologická laboratoř, fyzikální kabinet a silná vysílací stanice. Podkova byla patrně postavena pro podobné vědecké cíle…“

Oblaka odplula pomalu na západ. Vrchol podkovy se jasně rýsoval na čistém modrém nebi. Hans zaklonil hlavu a pozorně si prohlížel podkovu, najednou však špatně šlápl a upadl. Čísi smích, hrdelní zpěvavá řeč… Před Hansem stáli Indové v děravých pokrývkách, přehozených přes polonahé tělo. Indové se v odpověď usmívali, obnažujíce bílé zuby. Ukazovali rukou na vrcholek podkovy a na led pod nohama. Ano, ano. Hans se zakoukal.

Uvědomuje si svou vinu přikývl a vstal. Indové přešli a vykřikli vzápětí několik pravděpodobně varovných slov. Čtyři černoši přešli, nesouce na ramenou obrovskou kládu. „Mechanizace!“ — zabručel Hans. Ustoupil stranou, opřel se o stěnu dřevěného domku, vonícího čerstvou borovicí, a znovu upřel zrak na vrcholek podkovy. Konce vidlice byly spojeny jako nit tenkou plošinou. Nad ní vedly dráty antény.

„No samozřejmě, je to meteorologická observatoř a vysílací stanice. K letu je třeba prostudovat atmosférické podmínky Stormer-city…“

Najednou spatřil Hans černý bod, padající dolů. Padal až shora, podél ramene podkovy a neodděloval se od ní.

„Vida! Podkova není zřejmě jen vysílací a meteorologickou stanicí, ale i laboratoří, zkoumající pád těles.“

Černý bod doletěl dolů, dostal se do ohybu, proletěl jím, vyletěl na druhé rameno podkovy, vystoupil nahoru, sletěl dolů, znovu nahoru, a tak se stále kýval jako kyvadlo „se slábnoucími kmity“.

Když se konečně bod zastavil uprostřed ohybu, viděl Hans, že to je vozík. Bylo to vrcholně zajímavé. Možná, že jsou tam uvnitř dokonce lidé. Bylo by hezké se zhoupnout na takové houpačce. A je to i zapotřebí. Vždyť let v raketě je také vzlet a pád. Vzlet se Země „na nebe“, pád z nebe na planetu… „Ano, musíme si prostudovat vliv beztíže na organismus.“ Hans už téměř běžel k podkově. Byla však stále ještě daleko. Viděl, jak z kabiny vystoupil člověk a téměř utíkal ke Collinsově kanceláři.

Sotva dechu popadaje, přiběhl Hans k masivnímu betonovému základu podkovy. Vozík už lezl nahoru jako kabina zdviže. Hans vyběhl po prknech na betonovou plošinu a prohlédl si ohyb podkovy.

Dvě koleje. Poloměr ohybuje patnáct metrů. Je-li výška tři sta metrů, musí stoupání a pád trvat patnáct vteřin. To není špatné. Ale, zatraceně! Při výšce tři sta metrů, poloměr patnáct — to je na ohybu v důsledku odstředivé síly čtyřicetinásobné přetížení. Patrně se rozdrtí…

Pod plošinou to zadunělo, zarachotilo a Hans spatřil, jak jedno rameno obrovské podkovy odjíždí od druhého. Poloměr ohybu se zvětšil na šedesát metrů — „To je něco jiného. Přetížení teď bude pouze desateronásobné. Asi takové, jaké máme, když jedeme na saních z prudkého kopce.“

Zase dunění a rachocení motorů stavby. Poloměr se zkrátil na dvacet metrů.

„Jen abych nepřišel pozdě a mohl se svézt při téhle jízdě…“

Hans rychle vstoupil do budovy, nad níž se táhla lana zdviže. Ukázal míšenci v bundě ze sobí kůže modrý lístek. Míšenec přikývl a mlčky ukázal rukou směrem ke kabině zdviže. Hans vstoupil, kabina se otřásla a stoupání začalo.

Hans jako by se vznášel v balóně. Znovu se před ním rozprostřelo celé Stormer-city. Za horským hřebenem se brzy objevil oceán. Na severu, východu a jihu se tyčily Andy.

Zdviž se zastavila. Hans vystoupil z kabiny na nekrytou plošinu.

Br! Tady je ještě větší zima. A jaký hrozný vítr! Zato orlí rozhled. Na široké plošině, která vypadala zdola jako nitka spojující „nožky“ obrovské ladičky, byly instalovány větrníky, anemometry, barometry, teploměry… Vítr bodá do obličeje. Rychle do budky!

Vítá ho tlouštík. Kývá hlavou jako na starého známého. Winkler už ho telefonicky upozornil. Samozřejmě, může se podívat a sjet dolů.

Uprostřed místnosti stojí nad otvorem vozík připravený k pádu.

Dveře jsou otevřené. Hans se dívá dovnitř, vstupuje; dveře za ním zaklapnou.

Tady bylo tepleji. Na stropě elektrická žárovka. Žádná okna. Na podlaze linoleum. Stěna u dveří je obložena bednami, do nichž dávali pokusná malá zvířata, ptáky, hmyz. Stejné bedny stály u stěny zleva.