Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Vědci nedosáhli na své předběžné poradě úplné shody, a proto se rozhodli, že před společností lady Hintonové vystoupí pouze představitelé dvou protichůdných hledisek na obyvatelnost planet.

Ke společné schůzi došlo v sále předků. Kdyby hrdí rytíři, hledící tvrdě z drsných pláten mohli slyšet, jistě by ze svých pozlacených rámů vyskočili a utekli — o tak divokých a pro ně neuvěřitelných věcech se tu hovořilo.

Hosté seděli u dlouhého oválného stolu, pokrytého bílým ubrusem z alžbětinských dob. Stůl zdobil starý čajový servis se zlatými vzory na modrém podkladě, barevné svíčky ve vysokých barevných svícnech, růže ve vázách a pozlacené mísy se suchary. U vchodu stáli jako sochy nevlídní lokajové v šedivých livrejích.

„Uděluji slovo profesoru siru Abrahamu Kingbrookovi!“ oznámil hlasitě Stormer, který se ujal předsednictví.

Anglický astronom, ještě poměrně mladý muž plné postavy, který vypadal ve svém fraku jako diplomat, pomalu povstal, měkce se usmál a pátravě shromážděné přehlédl. Kingbrook byl zkušený lektor. Pro každé posluchačstvo, počínaje mezinárodními sjezdy astronomů a aristokratickými salóny konče, měl připraven různý styl a metodu výkladu látky. „Slova je nutno volit podle uší, — říkal mezi svými přáteli se smíchem. — Do ucha, obtíženého briliantovými náušnicemi každé slovo nevleze“.

„Ladies and gentlemen!“ začal Kingbrook a odmlčel se, zkoumaje znovu náladu posluchačů. „Zodpovědnost úkolu, který nám byl uložen, nás nutí, abychom byli zvláště opatrní. Musím otevřeně říci, že naše vědecké znalosti o tom, může-li člověk existovat na jiných planetách, jsou značně neúplné, omezené. Moji učení kolegové se domnívají, že v sluneční soustavě jsou dvě planety dostupné lidské existenci, a to Mars a Venuše. Nemohu bohužel sdílet toto jejich přesvědčení. Ve srovnání s naší Zemí dostává planeta Mars dvakrát méně světla a tepla. Kdybyste vystoupili na Marsu, viděli byste Slunce jako poměrně malý kotouč. Den na Marsu by vám připadal jako soumrak na Zemi. Trpěli byste zimou. Možná, že byste trpěli žízní, protože na Marsu je velmi málo vody. Bloudili byste ve věčné zimě neúrodnými písčinami, souší a proláklinami vyschlých moří. Pochybuji ostatně, že byste bloudili. Udusili byste se jednoduše nedostatkem kyslíku. Je ho tam velmi málo.

Chcete-li, abych vám ještě jasněji ukázal podmínky života na Marsu, uvedu takový příklad. Nejvyšší známá hora na světě Everest měří 8.882 metrů. Naši angličtí horolezci, nejlepší na světě, se dostali jen do výše 8.604 metrů. Ani jedna výprava se nedostala až na vrcholek.

Zledovatělé srázy hor, zuřivý horský vítr, mráz — všechno bylo překonáno. Lidé však ustoupili pro nedostatek kyslíku. Dusili se. Při sníženém atmosférickém tlaku jim tekla z uší krev. Každý pohyb byl mukou. Hrozné pocity…

Jak se musí cítit člověk ve výši dvou Everestů, ve výši šestnácti kilometrů nad hladinou moře? Takové hory na Zemi nejsou. Do takové výše se však snažili stoupat v otevřených gondolách stratostatů. Odvážní letci hynuli zadušením už ve výši deseti — dvanácti kilometrů.

Na Marsu je vzduch právě tak zředěný jako nad Zemí ve výši šestnácti kilometrů. A je tam právě taková zima. Dokonce ještě větší.

Kdybyste vystoupili na Marsu, čekal by vás vskutku hrozný osud…“

„Na Mars neletím!“ řekla rozhodně lady Hintonová.

„Zbývá Venuše,“ pokračoval astronom. „Venuše je blíže k Slunci než Země. Ale na Venuši, mylordové a lady, není vůbec žádný kyslík…“

„To je ještě třeba dokázat!“ poznamenal druhý astronom, aniž zvedl hlavu.

„Můj vážený kolega profesor Gilbert bude mít možnost přednést své teorie,“ pokračoval Kingbrook a blýskl brýlemi směrem ke svému oponentovi. „Na základě posledních vědeckých údajů tvrdím, že v atmosféře Venuše nebyla nalezena ani stopa kyslíku. Každého, kdo by se odvážil na Venuši vystoupit, čeká osud myši pod skleněným příklopem, z něhož je vypumpován vzduch.“

„Nesprávné srovnání. Není-li už na Venuši kyslík, tedy atmosféra tam určitě je,“ nevydržel to zase Gilbert«.

„V prvním i v druhém případě je jediné východisko — smrt zadušením,“ namítl Kingbrook.

Lady Hintonová odstrčila šálek. „Neletím ani na Venuši.“

„Dobře. A co ostatní planety?“ zeptal se Stormer.

„O těch nemůže být ani řeči. Na Merkurovi byste zaživa uhořeli žárem, ostatní planety jsou zase naopak příliš studené, protože jsou příliš daleko od zdroje tepla Slunce.“

„Nemáme prostě kde vystoupit?“ zeptal se Stormer.

„Ano. V celé sluneční soustavě, v celém Vesmíru může člověk žít pouze na Zemi.“

„Což naprosto souhlasí s Písmem svatým!“ zvolal biskup. „V bibli stojí, že pán bůh stvořil k obývání člověkem Zemi a Slunce, Měsíc a hvězdy, aby Zemi osvětlovaly. Nemohu připustit, že by život mohl existovat na ostatních planetách, že by na nich žily rozumné bytosti. To by vneslo chaos do celé naší náboženské představy.

Cožpak bůh nestvořil jednoho Adama, ale stovky tisíc na různých planetách? A došlo k dědičnému hříchu jenom na Zemi, nebo i na ostatních planetách? A nemusel by se syn boží mnohokrát převtělovat, sestupovat v podobě člověka na různé planety, umírat a vstávat z mrtvých, aby vykoupil lidi z dědičného hříchu? Nesmysl!

Kacířství! Kdybychom i mohli existovat na jiné planetě, což nemůžeme, máme právo opustit Zemi? V Písmě stojí:…»dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. «Do země, a ne na nějaký Mars! Náš prach musí přece spočinout v naší zemi!“

„Nikam nepoletím!“ oznámila lady Hintonová.

Stormer se netrpělivě vrtěl na židli. Tahle biskupova řeč mohla mít škodlivý vliv na záležitosti Společnosti. Už profesor Kingbrook pokazil věc svým vystoupením. Kdo mohl očekávat takový přístup?

To stálo za to mu platit! A teď ještě biskup se svým nevhodným kázáním…

„Skončil jste, profesore Kingbrooku? Předávám slovo profesoru Gilbertovi!“

Gilbert zvedl tvář, skloněnou nad stolem. Šedivý starý astronom s velkým nosem, zplihlými vousy a mladýma, posměšnýma očima promluvil neočekávaně tenkým hlasem.

„Švitoří jako kanárek!“ napadlo Amelii.

„,Platon je mým přítelem, pravda však je mi dražší«!“ začal Gilbert latinským příslovím. „Při vší úctě k mému kolegovi, váženému profesoru Kingbrookovi, musím říci, že nemá pravdu. A dvojnásobně nemá pravdu. Hovořil o opatrnosti, o odpovědnosti. My vědci musíme mít jednu odpovědnost — vůči pravdě. Opatrnost a smělost — toť sestry, které se odvěků sváří. Smiřuje je však přísná matka — nutnost. Profesor Kingbrook si snad nemyslí, že současné klima na Zemi prospívá zdraví a dlouhému věku dam a pánů, kteří se zde shromáždili? Je snad toho názoru, že atmosféra na Zemi je příznivější než atmosféra Venuše? Kde se vážená společnost, která se sešla za tímto stolem, zadusí rychleji? Jak vidíte, když je to nutné, sama opatrnost nutí být smělým a riskovat.

Je však toto riziko tak veliké? Profesor Kingbrook to vylíčil příliš černě. Neodvažuji se polemizovat s lordem biskupem. Má samozřejmě pravdu, že by pánubohu přibylo hodně starostí, kdyby i ostatní světy byly obyvatelné. Máme však dost vlastních starostí a omezíme se tedy zatím jedině na ně.“