Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Představovala jsem si, že se všechny rakety musí zapalovat od ocasů,“ řekla Amelie. „Viděla jsem to tak na obrázcích.“

„Ano, ale řekl jsem už, že to není jedna, ale dvacet spojených raket. Trysky ovíjejí raketu spirálovitě proto, aby byla při letu odolnější. Spalovací potrubí uvnitř rakety je také spirálovité. Jedny ohyby jsou umístěny napříč délky rakety a druhé zase po délce rakety. V důsledku toho se naše raketa nebude zmítat jako špatně řízený člun.“

„A jak velkou místnost vyhrazujete každému cestujícímu?“

„Dvacet kubických metrů. Při stále se čistící atmosféře je to myslím naprosto dostačující.“

„A kde je skleník, o němž jste hovořil?“ zeptal se Stormer.

„Je hotový, ale není smontován. Budeme muset vzít jednotlivé součásti do rakety a smontovat je až v meziplanetárním prostoru.“

„Proč ne na Zemi?“

„Protože skleník by vytvořil v atmosféře obrovský dodatečný odpor. Vždyť bude dlouhý padesát metrů a v průměru bude mít dva metry, až bude smontován; je vyroben z velmi lehkých materiálů.

Celý objem rakety je osm set kubických metrů. Mohlo by se do ní vejít osm set tun vody. Necelá třetina — dvě stě čtyřicet kubických metrů — je určena pro tekuté palivo.“

„Není to málo?“ zeptal se Stormer.

„Úplně to stačí dát raketě rychlost padesátkrát vyšší, než je rychlost potřebná k tomu, aby se náboj navždy vzdálil od sluneční soustavy.“

„Tak to je tedy ten váš»stroj času«, jehož pomocí přimějete Zemi, aby za rok absolvovala všechny své revoluce, války a zvláštní potopy světa?“

„Ó ne! K tomu bude zapotřebí něčeho silnějšího, než jsou obyčejné výbušniny.“

Stormer si potrpěl na číslice a zeptal se, kolik váží obal rakety.

„Čtyřicet tun. Zásoby, přístroje, skleník — třicet tun. Lidé a ostatní zavazadla — deset tun. Váha obalu rakety s veškerým příslušenstvím je třikrát menší než váha paliv. Prostor, v němž je kyslík, měří čtyři sta kubických metrů. Jiné otázky nemáte?“

„Zatím ne. Ale nejdůležitější otázka: kdy bude» archa «hotová?“

„Zdržení jsme nezavinili my. Teď se neobyčejně těžko shání materiál.“

„Ach ano!“ vzdychl Stormer.

Připomnělo mu to žalostnou situaci ve světě. V závodech jedné země stávkují dělníci, v druhé dopravní zaměstnanci. Tam je blokáda, válka, tam zase revoluce… A tak se z toho člověk asi nevyhrabe. A dostane se pak namísto do nebe rovnou do pekla.

„Pospěšte si ale, mister Zandere,“ dodal téměř prosebně.

Když si Hans prohlédl raketu, chtěl jít dál, ale Winkler ho odvedl stranou a řekl: „Jde o to, že na tebe čeká Luigi Pucci.“

„Kdo je to zase?“

„Podivín, jakých je málo. Ale uvidíš sám. Náš hlavní radioinženýr. Zander si ho velmi váží. Člověk se od něho může lecčemus naučit. Využij té příležitosti. Jenom se už předem smiř se způsobem jeho jednání. Jdi na letiště. Tam čeká letadélko, které tě dopraví k rozhlasové stanici. Jakmile vystoupíš, jdi rovnou po cestičce bíle štěrkované a nikam neodbočuj.“

„Ty mi dáváš takové rady na cestu, jako když jdu ke zlému kouzelníkovi a po cestě na mě číhají pohádkoví draci.“

„Skoro tomu tak je. Ale draci, které má v moci Pucci, jsou nebezpečnější než všechny pohádkové sedmihlavé saně. V deset večer se vrátíš. Letadélko pro tebe přiletí.“

„Dobře,“ odpověděl krátce Hans a vydal se k aeroplánu.

Zamračený pilot mu mlčky ukázal na místo v kabině. Maličké letadélko vzlétlo nad Stormer-city jako stříbřitá vážka. Hans zase spatřil město z výšky — „čertovu podkovu“, skleněnou kouli, v níž tak dlouho seděl, raketu, ležící šikmo na letišti. Letadlo udělalo zatáčku a město zůstalo vzadu. Dole byla propast mezi skalami, vpravo oceán. Na jeho hladině se rýsovaly obláčky kouře z válečných lodí. Proti Hansovi letěla horská plošina s vysokánskými anténovými stožáry. Pilot vypnul motor a spirálovitě přistál na velmi malém letišti. Hans vystoupil, pilot mu mlčky pokynul hlavou na rozloučenou a jakmile se Hans pár kroků vzdálil, vznesl se do vzduchu ovanuv mladého muže proudem studeného vzduchu, smíšeného s výfukovými plyny motoru.

„To vypadá opravdu jako dobrodružství. Poslali mě na tuto nevlídnou horskou plošinu jako Thesea k Minotaurovi! — přemýšlel Hans. — Proč mě Winkler upozorňoval, abych nikam neodbočoval?

Proč je na kamenité půdě, kde vlastně není žádná cesta, vysypána tahle písčitá Ariadnina nit? Proč je letiště tak daleko od rozhlasové stanice? Je k ní dobré půl hodiny chůze. A kupodivu není ani vidět.

Jenom stožáry trčí ze země. Kolem žádné stromy, žádné stavby.

Dokonce nejsou vidět ani obytné domy. A kde všichni bydlí?“…

Hans se rozhlédl kolem. Vlevo, za nevelkým skalním výběžkem, si všiml střechy, která nad výběžkem trochu vyčnívala. Přímá cesta k této stavbě vedla kolem stožárů. Cesta však dělala velký polokruh.

Proč? Proč by si vzdálenost nezkrátil? Žádné zjevné překážky ani nebezpečí neexistují. Snad to tu přece není podminováno.

Jak tak o tom všem Hans uvažoval, nevšiml si, že poněkud sešel z bílého pruhu, který označoval cestu.

„Forsicht! Attention! Posor!“ zaslechl najednou výstrahu ve třech jazycích. Za ohybem se objevila rozcuchaná hlava a zvednuté pěsti. „Jděte přímo po bílé čáře!“ křičel člověk špatnou angličtinou.

Hans znovu zahnul na bílou čáru a zrychlil krok.

„Vida, mladá muž! Neposlouchat instrukce. Ach! To být zlé!“

Člověk už vyšel z ohybu. Byl to stařec s obnaženou hlavou.

Horský vítr mu cuchal husté šedivé kadeře a plnovous. Měl na sobě lehký plášť do deště, jehož šosy vlály ve větru jako křídla.

„Co to dělat? Chtít umřít?“ ukázal prstem na anténový stožár.

„Milión kilowatt. Ano! Kolem anténa silná elektrická pole. Strom — výboj, sloup — výboj, člověk — výboj. Bum! Blesk. Popel. Co? Sem, ke mně! Hans Finger? Mladá chlapec. Nebýt komunista?“ Hanse tato neočekávaná otázka přivedla do rozpaků. Pucci mu pohrozil.

Luigi vzal Hanse pevně za ruku jako malé dítě a táhl ho za sebou, neustále breptaje: „Hned ukážu. Rozhlasová stanice v země. Obložená vrstvou kovu. Krátké vlny, obrovský síla, proniknout dovnitř — roztavit, spálit lidi. O, to být síla! Šest set tisíc lir za kilowatt-hodina. Dobré? Ano?

Marconimu o tom nesnít. Brzy být laciné. Zander velká vynálezce. Já taky vynálezce. Starý Mathews se chlubit, já dělat. Pucci plus Zander — mohutný síla. Elektrická energie bez drát! Posor! Teď stanice vypnu. Pak moct jít dál. Přenos elektřina rádiem. Aeroplány — skladiště nábojů, armády — smrt! Paprsky smrti! Oho! Ach, škoda, že mě nevzít do raketa! Paprsky smrti z raketa! Na Rudý armáda!

Finita!“

„Takové jsou jejich plány!“ řekl si Hans.

„Komunismus zahynout! Ha-ha-ha!“ křičel Pucci, jako by jeho paprsky smrti už komunismus zničily.

Jeho nesouvislá řeč připomínala blouznění a Hansovi dalo velkou práci, aby mu porozuměl. Věc se vyvinula takto.