Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Na stěnách, „podlaze“ i „stropě“ byly upevněny malé řemeny, vzdálené od sebe tak, aby člověk, drže se jednoho, mohl dosáhnout rukou na druhý. Na podlaze stálo několik beden, z nichž dělníci vyndávali nábytek: stolky a židle, které byly normálně velké, ale vypadaly nezvykle.

Nábytek byl vyroben ze slitiny alfa, vypadal příliš lehký, netrvanlivý, než aby se ho dalo použít. Sedadla židlí byla zhotovena z velmi tenkých destiček, které nebyly jedna vedle druhé, ale s mezerami jako u zahradního nábytku; nožky a opěradla byly z trubek o průměru jednoho centimetru.

Amelie projevila zájem o řemínky. Zander začal, vysvětlovat, jaký mají účel. V té chvíli zvedl Stormer jednu židli, lehkou jako pírko, a řekl: „Na takových židlích mohou sedět snad jen duchové bez těla!“

Zander se omluvil, že nestačil cestující upozornit: nábytek není určen k potřebě na Zemi.

„Pochybuji, že bych se na nebi proměnil v ducha bez těla,“ namítl Stormer. „To budeme po celou cestu stát a dívat se na ty hračičky?“

„Uklidněte se, nasedíte se na nich, a ani jednu nezlámete.“

„Velikost by pro cestu vyhovovala,“ pokračovala v prohlídce lady Hintonová. „A to bude mít každý takovouhle kajutu?“

Zander ji zklamal. Toto je největší místnost v raketě, určená za společenskou místnost. Prostor obytné místnosti měří třicet dva čtverečních metrů, ale polovinu zaberou různé náklady, pohonné látky atd. Na „čistý“ obytný prostor zbude proto šestnáct čtverečních metrů. Kajuty, které jsou poblíž salónu, jsou poněkud větší — asi dvacet čtverečních metrů, ke konci rakety jsou menší.

„Musíme samozřejmě obsadit ty, které jsou poblíž společenské místnosti,“ řekla lady Hintonová. „Běda, pouhé kupé! To není zaoceánský parník, kde se kajuty velikostí a zařízením vyrovnají pokojům v nejlepších hotelích. Buďte tak laskav a ukažte nám kajuty!“

Aby se dostali do sousední kajuty, museli se vrátit k vnitřnímu východu a projít velmi úzkou chodbou mezi rovnou stěnou kajuty a oválnou stěnou rakety.

„Běhat se tu tedy nedá!“ bručel Stormer, protlačuje s námahou své mohutné tělo.

Obytná kajuta se ve všem podobala první místnosti, ale byla menší a měla všeho všudy jedno okno.

„Bývají i horší,“ utěšil všechny Stormer.

Všichni si začali vybírat kajuty. Stormer se chtěl i zde ujmout úlohy pořadatele, ale lady Hintonová se mu postavila rozhodně na odpor. Stačilo, že mu dělala ústupky na Zemi, včetně pojmenování města jeho jménem.

Lady Hintonová se jala rozhodně rozdělovat kajuty.

Pinch chodil za ní a zapisoval do zápisníku.

„Pište,“ říkala lady Hintonová kategoricky. „Pravá strana od společenské místnosti: první kajuta — moje. Druhá — Ellen. Třetí — lorda-biskupa. Čtvrtá — Blottona, pak tři Theckerovy — tři kajuty jen pro ně! — to je příliš mnoho. Jednu bych si snad od vás vzala, doktore, nemáte proti tomu nic?“ Dříve než doktor otevřel ústa, pokračovala: „Dále — Mary. No, a to jsou všichni moji lidé.“

„Teď pište dále, ale nepopleťte to, jste přehnaně starostlivý. Levá strana: první kajuta — Stormer, dále — baron Maréchal, pak Schnierer, jeho dcera, no a tam dál pak vy. Kdo ještě? Čínský kuchař?“

„Musím vás upozornit,“ řekl Zander, „že v přední kajutě budu já, protože to je kapitánská kajuta; dvě zadní kajuty až na konci rakety budou patřit Winklerovi a Fingerovi. Budou dávat pozor na kormidla. Proto si tyto kajuty jako kapitán zamlouvám pro posádku.“

„Na ty kajuty si nikdo ani nedělá nároky!“ odpověděla lady Hintonová. „Domnívám se, že nikdo z nás cestujících si ani dost málo nepřeje lézt téměř padesát metrů krtčí dírou, než se dostane do společenské místnosti?“

„Samozřejmě!“ řekl Zander. „Mister Pinchi, poznámenejte to!“

„Zbývají tedy ještě tři volné kajuty, určené pro Hochfellera se ženou a pro Richardsona.“

„Kkdo ppřijde ppozdě — nnajde kosti!“ zachoval Maréchal latinské přísloví.

„Tedy, dnes večer?“ zeptal se Blotton.

„Bez odkladu, poletíme, ať opozdilci přijedou nebo ne.“

Všichni zamířili k východu.

„A… a… a… nnepřenechal bbyste mi svou kkajutu? Nnahradím vám to!“ zeptal se Maréchal Stormera, přistupuje k němu.

„Ani nápad!“ odpověděl Stormer s obvyklou hrubostí. „Lady Hintonová to rozdělila správně. Jste hubenější než já, protlačíte se snadněji chodbou.“

„Aale přece jen… mmám žžaludeční vvřed…“

„A já mám zase ztučnění srdce, sklerózu a podagru.“

„Aale… ddal bych sto tisíc…“

„Jen si je schovejte pro sebe. Brzy budou asi platit na Zemi právě tolik jako na nebi.“

Baron zrudl v obličeji, což znamenalo, že se zlobí. Zašeptal cosi svými tlustými rty a odešel od Stormera.

U schůdků potkal cestující, vycházející z rakety, ustaraný obchodní ředitel. Podal jim jen radiogram, který právě dostal.

„Tři čtyřicet ráno spáchal Richardson sebevraždu. Hochfeller se rozmyslel,“ přečetl nahlas Zander. Ozvaly se oboustranné hlasy.

„Richardson a Hochfeller jednali hloupě,“ řekl Stormer.

„Nemůžeme-li už bojovat za uchování kapitálu, musíme alespoň bojovat za záchranu života,“ pronesl Maréchal.

Oznámení zapůsobilo na Maréchala a Stormera otřesně. Zdálo se jim teď ještě více, že se blíží jejich vlastní smrt. Země je ztracená…

Letět, letět co možná nejrychleji!..

Večer v sedm hodin třicet minut se všichni shromáždili v raketě.

V každé kajutě už stály připravené hydrostabilizátory a ležely tam zvláštní obleky.

Lady Hintonová chtěla protestovat, ale Zander s ní začal mluvit takovým nevídaně velitelským tónem, že se zarazila a dala se obléci do obleku a uložit do schránky se slanou vodou. Hans, Winkler a Zander všechny cestující vlastnoručně „zabalili“.

„Je zapnut telefon s vedoucí vlečnou raketou?“ zeptal se Zander.

„Je!“ odpověděl Winkler.

„Musíme už zavřít dveře!“ Zander přistoupil ke dveřím, které byly dosud otevřené. Na odlet se přišel podívat obrovský zástup lidí.

Policie Stormer-city udržovala zástup v úctyhodné vzdálenosti. U rakety zůstali pouze obchodní ředitel, Pucci a inženýři, kteří měli po Zanderově odletu pokračovat ve stavbě „arch“. Začalo loučení.

Najednou se ze zástupu ozval hysterický křik: „Pusťte mě k němu! Pusťte!“

Jakási štíhlá, poněkud hubená brunetka v elegantním cestovním kostýmu, s kufrem v rukou se hádala s velitelem policie.

„Ale jsem jeho žena! Mám pro něho důležitý vzkaz!“ zaslechl Zander uprostřed ticha, které zavládlo. Zástup ztichl zaujat událostí.

Žena prorazila policejní kordon a rychle běžela k raketě, volajíc: „Musím ho osobně vidět, vyřídit mu důležité zprávy!“

Hned za ženou běžela služebná — děvče se třemi obrovskými kulatými krabicemi, do jakých se obvykle dávají dámské klobouky.

„Pospěš si, pospěš si, Polly!“ pobízela panskou.

„Představte si, málem jsem přišla pozdě! Ach, můj bože, ani jsem se nepředstavila! Jsem osobní tajemnice barona Maréchala de Terlonge — Madelaine Delacroix.“

„Dovolte, milostivá,“ snažil se vyjasnit situaci Zander, kterého tento útok dokonale ohromil. „Ale my přece za pár minut letíme! A vůbec…“

„A vůbec, žádné řeči. Letím a dost!“