Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Pucci navrhl akcionářům „Noemovy archy“ sestrojení meziplanetární lodi, která by byla poháněna elektřinou vysílanou ze Země, při využití zemského magnetismu. Šest silných rozhlasových stanic musí vysílat rádiové vlny do nebeského prostoru a nabíjet elektrickou loď kladnou nebo zápornou elektřinou podle toho, bude-li ji třeba odrazit nebo přitáhnout k Zemi, Měsíci nebo jiným planetám. Projekt byl po vědecké stránce dobře zdůvodněn, ale společnost se neodvážila jej přijmout. Hlavně proto, že by takový astroplán byl zcela závislý na zdroji energie na Zemi. A Země byla tím nejnespolehlivějším místem v sluneční soustavě. Co se stane, jestliže komunisti obsadí rozhlasové stanice, které vysílají elektrické paprsky? Loď mohla být vržena za rámec sluneční soustavy a ponechána osudu, nebo přitažena k Zemi, a pak vrácena na Zemi pro příkladné potrestání cestujících.

Pucci tedy předložil jiný projekt — použít v boji s bolševiky jeho „paprsků smrti“, vysílaných mimo jiné i z astroplánu. Jeho projekt spočíval ve vysílání paralelních x paprsků, jejichž pomocí by se ionizovaly částice vzduchu, v němž by vznikal jakýsi neviditelný řetěz — elektrický vodič mezi přístrojem a objektem útoku. Tento projekt, jakož i sám autor — zuřivý protibolševik — členy Společnosti velice zaujali. Projektem se začala zabývat i „Liga boje proti bolševikům“. Pokud jde o jejich vyslání z astroplánu, vyjádřil se Zander záporně, protože v době, kdy byl projekt navržen, nebyly pro to v astroplánu dostatečné zásoby energie. Kromě toho k tomu, aby se astroplány daly použít k bojovým cílům, musela by se ještě „archa“ z „evakuační lodi“ změnit v bojovou, snést se dosti nízko nad zemský povrch a vystavit se všem nehodám, jež se mohou přihodit bojující vojenské jednotce.

„Nezapomeňte, že vlastí astroplánů jsou Sověty. Tam se zrodila a byla vědecky rozpracována teorie reaktivních motorů. Kolem Ciolkovského vyrostla celá skupina sovětských odborníků — jeho žáků. Co když Sověty vrhnou proti» Noemově arše«, která si zamanula účastnit se útočných bojových operací, celou flotilu astroplánů? Pak bude s cestujícími» archy «zle!“

Ani Pucci, který to Hansovi vyprávěl, ani sám Hans nevěděli, že Zander nebyl při tomto svém vyjádření docela objektivní. Promluvil tu jeho tradiční pacifismus. Jako obvykle, nechtěl on — vědec — sloužit vyhlazovacím cílům. Zmilitarizování astroplánu by omezilo ony čistě vědecké úkoly, které si Zander kladl. Jeho důvody však byly pádné a zdály se tím přesvědčivější, že cestující „archy“ teď ani dost málo netoužili po válečném nebezpečí. Proto se přece rozhodli dokonce opustit Zemi, aby se dostali co nejdál od všech válek a s nimi spojeného osobního nebezpečí.

Pucciho ukonejšili tím, že jeho „paprsků“ bude použito u jiných, speciálně vyrobených vojenských astroplánů nebo správněji u reaktivních vzducholodí. Pucciho znalosti a zkušenosti může být pro „Noemovu archu“ použito v jiném směru: byl přizván jako hlavní inženýr, aby organizoval rádiová spojení „archy“ se Zemí.

Ve svém oboru byl zcela kompetentní a mohl být skutečně velice užitečný.

Cestující „archy“ musí bezpodmínečně vědět, co se děje na Zemi, jak se události ve světě vyvíjejí, a bude-li vůbec možno se na Zemi vrátit. Pucci se svou rozhlasovou stanicí měl, jak obrazně řekl biskup, představovat holuba nesoučího v zobáku olivovou ratolest na znamení skončení „potopy“.

Pucci se pustil nejen do zařizování oboustranného rádiotelefonického spojení Země s „archou“, ale chtěl na „arše“ zřídit supertelevizor, který by cestujícím umožnil vidět vše, co se děje v kterémkoliv koutu Země.

Předpokládalo se, že ústřední televizní radiostanice, které jsou v hlavních a ve větších městech, budou vysílat obrazy na stanici v Stormer-city a Pucci je bude vysílat „arše“.

„Jednoduché? Vůbec nebýt jednoduché!“ odpovídal Pucci na vlastní otázku. „Pusť rádiová paprsek do nebe — zlomit se a spadnout zpátky na Země,“ vysvětloval vědec svým nemožným jazykem.

„Proč se zlomit? Aha! Nevíš?“

Hans něco věděl, ale Pucci ho nepustil k slovu.

„Raketa se zvedat se Země; muset prorazit pancéř tíže a atmosféry. Rádiovým paprskům překážet odletět se Země také dvojitá pancéř. Dlouhá vlna. Letěla. Sto kilometrů uletěla — bum!

Heavisidova vrstva. Zlomit se. Zase na Zemi. Odrazit se nahoru.

Zase Heaviside. Zase se zlomit. Co? Jak být? Nemoct mluvit. Země s nebem? Moct! Pucci moct. Pucci moct mluvit se Siriusem. Muset prorazit pancéře. Jehličkou krátkovlnný paprsek. Budu mluvit s» archa«. A» archa «se mnou. Ano, jestli Zander dát» archa «energii. On také dobrá. Pucci plus Zander — velká věci!“

Hans si musel tu nesmyslnou řeč překládat do srozumitelného jazyka a chytat smysl zkomolených vět.

Věděl, že velmi krátké vlny — menší než deset centimetrů — mohou „ionizovat“ vzduch, který jim stojí v cestě, to znamená rozštěpit jeho molekuly na iony a elektrony nabité opačnou elektřinou, učinit ze vzduchu vodič elektřiny. Věděl rovněž o odrazivosti ionizovaného vzduchu a o Heavisidově vrstvě. Částice troposféry, která se rozprostírá ve výši přibližně deseti kilometrů, se ve dne ionizují slunečními paprsky. Taková ionizovaná vrstva vzduchu elektrické vlny částečně pohlcuje, částečně je rozptyluje. Ve výši padesát až sto kilometrů se prostírá druhý pancéř, který obepíná zeměkouli — tak zvaná vrstva Heavisidova, která se pravděpodobně skládá z ionizovaného dusíku nebo zředěného vodíku. A paprsek se „láme“, jak říká Pucci, to znamená prodělává úplný vnitřní odraz.

Další osud paprskuje tento: odražen vrchním povrchem — Heavisidovou vrstvou — která je k němu vydutá, setkává se paprsek při zpětném pohybu k Zemi s vypouklým povrchem ionizovaných vrstev troposféry — spodní, husté vrstvy vzduchu, a odráží se od ní směrem nahoru; tak obchází lomenou čarou zeměkouli v prostoru mezi vrchní hranicí troposféry a spodní — Heavisidovou vrstvou, dokud se nedostane do méně ionizované vrstvy vzduchu a nedosáhne povrchu zemského. Tím se také vysvětlují rozmary různé slyšitelnosti — zjev, kterému se říká „fading“. Velmi krátkým vlnám o obrovské síle, vypuštěným kolmo nahoru, se však zřejmě dařilo prorazit oba „pancéře“ a odletět do hvězdného prostoru; při nejmenším se takové paprsky nevracely na Zemi.

Pucci měl za úkol „prorazit“ tyto dva pancéře silným krátkovlným paprskem pomocí „reflektorových antén“ a zřídit spolehlivé spojení Země s „archou“.

A to se Puccimu podařilo. Bez ohledu na to, že Slunce na nebi jasně svítilo a vzduch byl tedy ionizován, vypustil Pucci za Hansovy přítomnosti rádiový paprsek a paprsek se nevrátil.

„Jede!“ řekl Pucci a rozesmál se. „Země — Neptun — čtyři a půl miliarda kilometr. Paprsek moct tam být za čtyři hodina. Go? Být hezký tak lítat? Pucci plus Zander udělat! Ale ještě moc, moc práce!

Reflektorový anténa špatný. Potřebovat lepší. Potřebovat kolosálně moc energie. Vzácná zprávy Země — Venuše. Budeš pracovat — já moc naučit. Jenom se muset na mě dívat!“ A Pucci Hansem zatřásl s takovou silou, jakou by od něho nikdo nečekal.

Puccimu pomáhali při práci tři mladí inženýři. Byli povídaví, veselí, šikovní. Ale Pucci s nimi moc spokojen nebyl.