Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Br, aby to čert vzal! Leo Zandere, musíš dolézt!

V zadní části rakety, jakož i v kapitánské kabině jsou umístěny přístroje k řízení. Tam se dá práce trysek změnit. Lézt, lézt!..“

Tu je konečně kajuta číslo dvě — Hansova. Dveře jsou na štěstí otevřené. Kajuta je prázdná… Schránka otevřená… Na zemi se válí skafandr… Co se s nimi stalo?…

Zander sbírá poslední síly. Už ani neleze, ale pohybuje se kupředu křečovitými pohyby ryby vyvržené z vody. Poslední kajuta… Zander do ní leze.

Uprostřed kajuty stojí otevřená schránka. V ní napůl leží Winkler. Hans v potápěčském obleku s obnaženou hlavou leží, ruce na Winklerových ramenou, jako Romeo nad hrobem Julie.

První Zanderovou myšlenkou bylo přilézt k nim a pokusit se je přivést k vědomí. Když si však uvědomil příčinu jejich chorobného stavu, sebral poslední síly a dolezl k poslední kajutě na zádi. Znovu ucítil v ústech krev. Regulátor byl od něho všeho všudy pár kroků.

Znovu vynaložil nadlidskou námahu… Člověk zasypaný hlínou se jistě necítí hůř… Ruka se pomalu vztahuje po setrvačníku…

Žárovka mu svítí nad hlavou. Kde je? Co se stalo?… Zander se s námahou snaží rozpomenout. Zvedá ruku. Snaží se vstát a jenom tento pokus způsobuje, že vyletí nahoru, odraziv se rukou od podlahy. Přece jen se mu tedy podařilo motory vypnout. Vědomí se mu zcela navrací. Mozek pracuje neobyčejně jasně a lehce. Rychle na pomoc Hansovi a Winklerovi!

Spěchá rychle z kajuty, není to však tak snadné. Motory už nepracují, raketa letí setrvačností a to je totéž, jako by padala z výše.

Těla „ztratila svou váhu“. Zander, narážeje na stěny, se zmítá po kajutě jako kulečníková koule od otvoru k otvoru. Konečně se mu podařilo chytit se řemínku u stěny. Tím se dostává rychle z kajuty, chytá se stěny v chodbě, „leze“ do Hansovy kajuty jako na střechu.

Finger už sedí na podlaze a dívá se na Zandera jako člověk, který se právě probudil. Winkler leží dosud v bezvědomí. Nevidoucí oči má pootevřené, u úst úzký pramének krve. Hans vyskakuje, hned však letí ke stropu, udeří se do hlavy, zase nahoru a tak skáče jako čertík ze škatulky, dokud ho Zander, který se k němu po „podlaze“ dostal, nechytne za nohu.

„Co se stalo?“ zeptal se Zander. „Jak je ti?“

„Jsem v pořádku — zbytečně jsem se netrénoval, ale tady s Winklerem to je zřejmě zlé. Musíme doběhnout nebo» dolézt «do naší lékárny.“

„Ale co se to s vámi stalo?“

„Hned vám to povím.“ Hans leze pryč rychle jako opice, chytaje se řemínků a během minuty se vrací se čpavkem, kolínskou, kafrem a injekční stříkačkou.

Zanderovi ještě třeštila hlava a pálila ho oční víčka, jako by se mu do nich zasekla ostrá zrnka písku, ale jal se Winklera přivádět k vědomí. Hans mu pomáhal a přitom vypravoval: „Všechno to způsobila ta fiflena. Museli jsme ji co nejrychleji uložit. Ale ona, místo toho, aby nás poslechla, dostala hysterický záchvat. Ale zvládli jsme ji. Uložili jsme ji, zavřeli. Křičela ještě do dýchací trubice:»Barbaři! Vyvrhelové! Proč jste mě zahnali do hrobu? Proklatci!«Zatím co jsme se s ní párali, nestačili jsme si sami lehnout do amortizátoru. Když jsme se začali oblékat, mrštilo to s námi k téhle stěně. Slyším, jako když Winkler sténá. To když jsem se sám trochu vzpamatoval. Hlava mi třeští, ruce a nohy neposlouchají, tak lezu. Dolezl jsem k němu, chtěl jsem mu obléci skafandr a uložit ho do stabilizátoru, ale svalil jsem se vedle něho.“

Zander zavrtěl hlavou.

„Měli bychom vytáhnout ze schránky doktora,“ řekl Hans.

„Jdi, Hansi!“ pravil s úsměvem Zander. Začínal mít toho chlapce stále více rád a stále více si ho vážil.

Na pozemských hodinách uplynulo pár minut, které připadaly Zanderovi velmi dlouhé. Přes všechna opatření nejevil Winkler známky života. Konečně se v postranních dveřích objevil doktor a s ním Hans. Doktor byl jako vždy v černém, až ke krku zapnutém tříčtvrtečním kabátě a hleděl soustředěně zpod převislého obočí.

Hans ho upozornil, jak se má pohybovat a Thecker rychle dolezl k Winklerovi, opatrně si klekl, zdržuje se prudkých pohybů, které by ho mohly odhodit daleko od pacienta. Pomalu vyndal z postranní kapsy stetoskop — nezbytnou součást svého povolání. Po krátkém přemýšlení ho právě tak opatrně přendal do levé ruky, pravou vzal Winklera a nahmatal mu puls.

„Ano, puls se neozývá…“ pravil Thecker. „A i kdyby se ozýval, přiznávám se, že bych těžko mohl říci, je-li normální nebo ne. To, co je na Zemi normální, nemusí být normální zde. Musím se tu vůbec přeškolit. Vytvořit, abych tak řekl, nebeskou medicínu. Abych mohl pracovat s obvyklou jistotou, potřebuji i obvyklé podmínky, nebo alespoň takové, které se příliš neliší od pozemských. Nemohli byste mi alespoň na chvíli takové podmínky vytvořit? Myslím, že by to prospělo i našemu nemocnému.“

Zander mu porozuměl.

„Dobře,“ řekl. „Hned začne pracovat boční tryska. Způsobí, že se raketa bude otáčet kolem malé osy. Tady na konci rakety se projeví zvláště citelná odstředivá síla a všechna těla» získají«znovu svou váhu.“

Zander se vzdálil. Thecker seděl na Zemi a držel stále Winklerovu tepnu. Ať byl doktor sebevíce opatrný, neměl ještě patřičnou zkušenost a změniv mimoděk polohu, odrazil se rukou od podlahy. V tom okamžiku se „vznesl“ ke stropu i se svým bezvědomým pacientem, vytaženým z vody. Část vody, pokrývající potápěčský oblek, se při tomto vzletu odtrhla, netekla však dolů, ale utvořila kuličky různé velikosti, které mířily ke stropu.

V tom okamžiku spustila neviditelná síla doktora i Winklera na podlahu. Měli znovu váhu, i když menší než na Zemi.

Tato změna v rychlosti letu a s ním spojená změna krevního tlaku zapůsobily zřejmě na pacienta blahodárně. Winkler zachroptěl a doktor slavnostně oznámil: „Puls se ozval!“ Hans a Zander si ulehčeně oddechli.

„Hansi, musíme vysvobodit naše věžně. Jistě nás už dávno proklínají. Jdi k nim a já tu zůstanu s doktorem, dokud se Winkler neprobere…“

Hans si zvykl plnit příkazy rychle a přesně, nikdy však nevyjadřoval jeho obličej takové roztrpčení. Zander jeho city pochopil.

„Dobře, zůstaň tady, udělám to sám.“

„Tak vypadá teorie a život,“ přemýšlel Zander. „Plány hned na počátku zkrachovaly. Drahocenné minuty utíkají a my, místo toho, abychom se pohybovali rychleji, letíme setrvačností. Co kdybychom» probuzení mrtvých «ještě odložili a raketu znovu popohnali? To bychom ale museli Winklera uložit do amortizátoru, a on potřebuje péči. Budiž tedy, necháme naše cestující odpočinout!“

Cestující už dávno očekávali své „vzkříšení“. Stormer z počátku huboval na pomalou „posádku“, pak si myslil, že se dostal do rukou bolševiků, kteří mu provedli hroznou věc. Hans, Winkler, ba i samotný Zander — co jsou vlastně zač? Vždyť je neznal. A co když jsou to komunisti nebo se prodali bolševikům? Tato myšlenka způsobila, že byl ve svém „hrobě“ zpocený jako myš.

Lady Hintonová usoudila, že ji rovněž oklamali. „Snad mě touhle hadicí nebudou i krmit?“

Biskup si z počátku říkal žalmy krále Davida, ale pak ztichl.

Maréchal de Terlonge se oddával klidu, který už dávno nezakusil. Tiše se smál, radostně vzrušen. Považte jen — zbavit se všech záležitostí, telefonů, rozčilujících telegramů, věčného napětí!