Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Nedělejte to však, dokud vás telefonicky neupozorním, že motory už nepracují. Jinak byste mohli vážně utrpět, jako utrpěl Winkler.“

V Stormerovi se znovu probudilo jeho podezření. Budiž, všichni cestující se šťastně dostali ze schránek. To však ještě nic nedokazuje.

V „arše“ může být spiknutí. Nutno dávat pozor.

Stormer měl bystré oči, ale příliš mohutné tělo. A proto se rozhodl, že pátráním pověří Pinche. Pinch tento návrh ochotně přijal, protože strkat všude svůj nos bylo jeho zaměstnáním.

V „arše“ nadešla první „noc“. Cestující leželi ve schránkách a ještě nespali. Tma, teplo, dýchalo se lehce, leželo se měkce, že to ani cítit nebylo. Dýchací trubicí k nim doléhal vzdálený hukot. Nepatrná, sotva postižitelná změna celkového stavu. Zander asi zastavil otáčení rakety. Copak teď asi dělá Zander, Hans, Winkler?

Zander pomalu zastavuje otáčivý pohyb rakety, vyrovnává její let, otevírá okenici, dívá se na nebe. Raketa letí v hustém stínu Země.

Slunce není vidět. Zander určuje vzdálenosti, měří úhly mezi několika zářícími body vesmíru, počítá, bere si na pomoc giroskopy, akcelerometry…

To, že Zander k sobě nikoho nepouštěl, když žil na Zemi, mělo své důvody! Ani Winkler nevěděl, že si v mezaninu udělal z jednoho pokoje budoucí kabinu meziplanetární lodi. Mohlo to vypadat jako hra: Zander prosedával ve své kabině celé noci, pozoroval hvězdnaté nebe oknem na střeše, představoval si, že letí v raketě a dával si sám různé úkoly, řešil úlohy, osvojoval si vědu o astronavigaci a umění kapitána meziplanetární lodi. Proto teď pracoval s takovou jistotou.

Když práci skončil, řekl Winklerovi a Hansovi: „Abych se přiznal, uložil jsem všechny cestující částečně úmyslně, aby nám nepřekáželi. Víte, že jsem dělal pokusy i s reaktivními motory, poháněnými jadernou energií. Teoreticky i pokusně jsem v podmínkách pozemské laboratoře tento úkol snad vyřešil. Pro každý případ mám po ruce i jiný»bičík «k popohánění naší rakety — elektromagnetické síly. Tady nám musí pomoci se Země Pucci.

«Pucci plus Zander«… jistě jste už takové spojení slyšeli?

Doufám, že pomocí kombinace těchto způsobů dosáhnu takových rychlostí letu rakety, které jsou i teď na Zemi považovány za fantastické. Nadešel čas prověření. Využil jsem toho, že některé kajuty máme volné a naložil jsem do rakety své atomové a elektromagnetické motory. Pro začátek zkusíme, co způsobí atomová energie. Tady v tom kousku mědi je atomová energie, která by nás postačila vynést za hranice sluneční soustavy, vrátit zpět, proletět s námi křížem krážem dráhy všech planet, znovu nás vznést ke hvězdám a znovu vrátit zpět. Winklere, cítíte se už lépe? Můžete se účastnit prací?“

„Cítil bych se dvojnásob hůř, kdybych se jich nemohl účastnit,“ odpověděl Winkler.

„Všechno připravíme, pak si sami lehneme do hydroamortizátorů a až se naši cestující probudí, ani si nevšimnou, že jsme přiměli jejich těla hnát se vesmírem rychleji než komety blízko Slunce; že jsem jim vytvořil skutečný stroj času, který není fantastický, a proto je nemůže přenést do minulosti, ale může jim zato ukázat budoucnost, tu budoucnost, kterou by samozřejmě hned tak neviděli, kdyby žili na Zemi. Jdeme!“

Winkler však ještě nebyl v pořádku a Zanderovi se této noci nepodařilo pracovat s novými motory.

Nastalo druhé ráno letu. Cestující se výborně vyspali a cítili se nezvykle lehce a svěže. Okenice byly otevřené. Do kajuty vnikaly jasné sluneční paprsky. Bylo světlo a teplo. V raketě panovala znovu menší umělá tíže.

V každé kajutě ležely na židli dva „raketové“ obleky. Jeden vypadal jako hedvábné plavky, druhý byla kombinéza, z hlediska lady Hintonové slušnější, ale stejně tak „pro ženu neslušná“.

Kvůli těmto oblekům došlo mezi lady Hintonovou a její neteří k nedorozumění. Lady Hintonová nejen že sama odmítla „šaškovské obleky“ obléci, ale zakázala to i Ellen. A co se nestalo? Místo bezvýhradné poslušnosti, jak tomu vždy bývalo na Zemi, začala Ellen odporovat.

Vstoupila Mary.

„Lázeň je připravena.“

Tato lázeň způsobila Mary i lady Hintonové nemálo starostí.

Koupelna byla ve zvláštním prostoru. Byla to velmi malá místnůstka s malou vanou, která se mohla pohybovat na kolečkách podle toho, kde byla „podlaha“. Na Zemi, když stála raketa přídí nahoru, byla podlaha na jednom místě; když raketa startovala se Země a ležela na boku, přemístila se podlaha na postranní stěnu; když se raketa otáčela a vznikla odstředivá síla, byl podlahou „strop“. Tak byli lidé, kteří byli na opačných koncích rakety, při otáčení k sobě obráceni hlavami.

„Tak lejte vodu! Proč nelejete?“ vztekala se lady, sedíc ve vaně se zavřenýma očima.

„Vždyť leju!“ odpověděla Mary. Nemohla vodu přimět, aby lady Hintonové dopadala na hlavu a na ramena rychleji, než to dovolovala odstředivá síla.

Mytí jakž takž skončilo. Lady Hintonová se převlékla do ranního županu a odebrala se do své kajuty. V chodbě se jí dostal do krku jakýsi jemný prášek a lady se rozkašlala. Lady Hintonová a Mary vykřikly.

Ukázalo se, že Madelaine otevírala krabičku s pudrem a najednou ji rozsypala. Tak těžko se daly odhadnout pohyby v tomto neobvyklém světě! Pudr naplnil okamžitě celou místnost jako mléčný oblak. Proudy cirkulujícího vzduchu se rychle dostal i do ostatních kajut. Do celé rakety jako by vnikla londýnská mlha.

Odevšad bylo slyšet křečovitý kašel. Museli všechen vzduch přefiltrovat pomocí ventilátorů, které pracovaly tak dobře, že veškerý prach byl brzy z rakety pryč.

Vzrušení opadlo a všichni očekávali netrpělivě snídani. Snídaně však na sebe dala dlouho čekat.

Pro Jacka a jeho kuchyň byla podle usnesení společné schůze „akcionářů“ určena kajuta, sousedící se společenskou místností. Tam bylo také přeneseno veškeré kuchyňské náčiní.

Vyhladovělí cestující ztratili trpělivost a šli se podívat do kuchyně, proč ještě není snídaně. V kuchyni už bylo spousta lidí: Maréchalův kuchař Jack, Mary, která vařila pro Hintonovou, Ellen, biskupa a Blottona; Amelie, která se ujala otcova jídelníčku a Marta Theckerová. Zvědaví cestující se natlačili do chodby a nakukovali do kuchyně. Tam se dělo něco neuvěřitelného. Ve vzduchu pluly talíře, kastroly, lžíce. Jack je chytal ve snaze postavit je na bednu, ony však, jako kdyby si s ním pohrávaly, mu vyklouzávaly z rukou, začaly znovu lítat, rozbíjely se a střepy pluly ve vzduchu, poletovaly po kuchyni, odrážejíce se od stěn a lidí.

Jack, který pozbyl vší naděje, že nádobí přiměje k poslušnosti, snažil se zapálit lihový vařič, který si vzal s sebou. Škrtal jednu zápalku za druhou. Vzplanuly, ale hned hasly. Nakonec vzal několik zápalek, škrtl jimi a přistrčil plamen přímo k hořáku vařiče. Líh vzplanul, ale hned zhasl.

„Zápalky zvlhly a líh zvlhl!“ řekl francouzsky s nepatrným přízvukem.

„Zápalky jsou v pořádku a líh je také v pořádku,“ namítl Zander, který sem přišel. „V podmínkách beztíže však plamen nemůže hořet.