Neruda Jan - Knihy veršů

Bílý oblázku ty podél břehu,
jindy zastavuješ vlny v běhu,
že tvé bílé líce hravě máčí,
že se kolem tebe hravě stáčí,
že ti pěkné báje šepotají,
o matičce že ti povídají, —
jindy tak – však dnes jsi bledý, suchý,
dnes jsi osamělý, němý, hluchý.

„Ano, ano, tak to bývá v světě,
jediný den přátelství že zhněte!
Podlé toho, jak se přítel chová,
objeví se duše přítelova;
v zájmech vlastních jak se chová všude,
poznáš také, jakým k tobě bude.

Jedna matka nás vše uplodila,
jedna hora nás vše porodila;
oblázek mne, jejž teď vlastní tíže
k životu ustálenému víže,
drobný písek, jenž tu na dnu leží,
i tu vlnu, jež zde přes něj běží.
Dlouho žil jsem s pokrevenci svými,
až jsem seznal, že jsou vrtkavými.

Přišel včera mladík podél břehu,
v tváři plamen, v oku jakous něhu;
dlouho, dlouho na břehu zde seděl,
dlouho, dlouho v druhou stranu hleděl.
Náhle vyskočí a zařve zlostně,
dojmuloť ho jaksi přežalostně,
že dle vody kráčel druhou stranou
pěkný mladík s přerozkošnou pannou.

Jako sokol střelhbitou rychlostí
ku lodičce kvapil v divém běhu,
srazil kopnutím ji náhle s břehu,
že až bolně zaskřípěl břeh zlostí;
jeho vesla mocně zafičela,
že se voda zlostí rozsyčela;
jeho sochor mocně na dno sklesl,
že se písek zlostně k výši vznesl.

Včera zlostní, dnes zas zcela jiní —
smutno, že i k pomstě jsou tak líní!
Včera loďky hlavní nepřátelé —
dnes se loďka houpá k moři směle,
voda sama dál ji zakolíbá; —
včera mládce hlavní nepřátelé —
na břehu dnes mládec tiše dřímá,
písek nohy jeho obejímá,
vlna ve modrá ho ústa líbá!“

Zabloudil kdys Râma. Noc se kvapně blíží,
Râma hledá nocleh v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena pouhé dítko:
v stínu statna dubu na proutečku kvítko.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, spatří hospodáře
ženu bijícího v mladé, krásné tváře.
„Čím se provinila hospodyně moje,
proč ji biješ, vždyť to předce žena tvoje!“
„„Mladá žena, pane, dcerou svého muže,
s ní jak s dítětem svým manžel jednat může,
s ní jak otec jednat s přísnou láskou musí, —
proviní-li se mu, ať to trestem zkusí.
Rozbila mně jednu ze tří nádob svatých,
zděděných po otcích, upomínkou spjatých,
a že zkazila mně památku mou trojí,
za to, pane, trestám ženu dceru svoji!“„

Uplynula léta do věčnosti klína,
vzpomněl sobě Râma zase na brahmina.
Na cestu se vybral. – Noc se kvapně blíží,
Râma zavítá zas v brahminově chýži.
Brahmin statný muž je, žena matka zdatná,
vedlé statečného dubu lípa statná.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, vidí hospodáře
v prosbě hladícího ženy pěkné tváře.
„Odpusť, ženo, odpusť laskavě již činu,
jenom překvapení má v tom činu vinu,
jenom překvapení z náhlého tak bolu,
odpusť činu, žijme dále svorně spolu.“ —
„„Čím se provinila hospodyně moje?
a proč prosíš, vždyť to jenom žena tvoje?“„ —
„Matka dětí mých je sestrou svého muže,
s ní jak se sestrou svou manžel jednat může,
s ní jak bratr jednat v přímé lásce musí,
proviní-li se mu, ať jen slovem zkusí.
Rozbila mně jednu ze dvou nádob svatých,
sděděných po otci, upomínkou spjatých,
rozhorlil jsem se a mrštil po ní růží —
neslušno bít sestru rozumnému muži.“

Po dlouhých pak létech opět bohův synu
připadlo zajíti sobě ku brahminu.
Na cestu se vybral. Noc se kvapně blíží,
Râma již zavítá v brahminovu chýži.
Muž i žena k zemi staré hlavy sklání,
jak když přede větrem vrba vrbu chrání.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, slyší oba lkáti.
„Co vás, drazí moji, mohlo rozplakati?“
„„Neštěstí zastihlo ženu moji zlatou,
rozbila poslední nádobu mou svatou!“„
„A proč nekáráš zas přísným slovem vinu?“
„„Stáří činí, pane, velký rozdíl v činu!
Starému je muži žena matkou pravou,
cítí jejím srdcem, myslí její hlavou.
A kdo na matku by zbujnou rukou sáhnul,
zasluhuje, v poušti aby žízní zpráhnul!“„

„Jeť bytost lidská božstvu na úkor,
a chcem-li žíti, spasí nás jen vzdor!
Dřív brali bohové si v oběť člověka,
teď se již chtíčů jejich Mokha neleká,
roh posměchu si na terč zavěsíme
a hříčkou krvelačnost uhasíme:
aj země Mokha, nejkrásnější v světě,
již stejně krásně pro nás všechny květe!

Nuž na kamenný terč zavěste roh,
a pod terč budiž dán obětní hoch,
žně šťastně hojné na bozích již vykupte!
Vy kouzelníci otce střelce obstupte,
a obstupte ho s tasenými noži,
že chybí-li, sám bude oběť boží,
neb mezi námi nesmí žít ni chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“
Kmet umlk’, lidstva rozstoupil se dav,
a kněz, roh modlitební s prsou sňav,
malého hošíka již pod terč postaví.
„Již sestřel datli hochu svému se hlavy!“
„„Již sestřel!“ hlučí tisíceré hlasy,
a kněží posvěcené nože tasí,
a slunce zahrá s nožů modrým leskem,
že odlesk dlouhým zlatí střelce bleskem.

Hoch vidí odraz světla, slunce zář
mu vekouzlila úsměv v mladou tvář.
Ten úsměv v otci pocit žalný probudil —
hle jak tu tiše stojí, jak se zatrudil; —
však zas se sbírá, k osudnému luku
již vznáší odhodlanou opět ruku,
již míří, spustí, – šíp jde v plno čelo —
a kněžův nůž se ztápí v střelce tělo!

Prorazil vzduchem děsný matčin vzkřik,
zatřásl vzduchem zlostný lidstva ryk,
však s výše kmet tu mečem soudným pokyne
a děsný lidstva ryk v pláč matčin rozplyne.
„Žní počátek zvěstujte všem k radosti —
však zbabělcovy poušť nechť bělí kosti:
ni mrtev nesmí u nás dlít na chvíli,
kdo proti bohům nemá mužné síly!“

Svit mdlý a šedý, první rána zář,
v jeptišky mladé bledou hledí tvář.

Jak lilje z mramoru by vykvětlá,
ta žena aj se k soše Panny vine;
zrak její temným, žhavým ohněm plá —
hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.

Hle blíž a blíže k bílé soše line,
a v náruživém žhoucím zanícení
svůj náhle v kámen tiskne chvějný ret —
děsné políbení!

Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!
Divoce jako uštknuta by vzskočí —
bolestný šlehne hled z jí mladých očí – —
Však již zas hlavu mladou k zemi níží,
jak pod hříchův by velkých trapnou tíží —
a již zas k soše klesá její noha,
zas znovu k Panně z kamene se vine,
zas znovu touhou plá a touhou hyne,
a bolně, žaložalně zavzléká:
„Ty’s milovati mohla sama boha,
nech milovat mne aspoň člověka!“