Neruda Jan - Knihy veršů

„Ne? nu tedy na pozoru,
sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ —
„„Budiž tedy, aspoň k peklu
o třech kolech nepojedu!“„

Pro poslední krádež, která vůbec
ve světě zde byla spáchána,
poslední se sešli biřicové,
poslední lavice zchystána.

Poslední tu stojí soudce přísný,
strážce posledního zákona,
aby holí za krádež dal ztrestat
nejposlednějšího barona.

Baron, potomek to slavných předků,
třese se jak vetchá osyka;
předkové se nebáli ni mečů,
potomek už pro hůl naříká.

„Milý bratře, strážce stanov přísných,
milosrdně na mne pohlédni,
nechci krást už, odpustiž mně bití.
vždyť jsem baron – a to poslední!“

Soudce naslouchá a hlavou kývá,
pak se milostivě usměje:
„Barona si dáme pod lavici,
na lavici jenom zloděje!“

Ask, první člověk, stvořen byl už chvíli
a nižší bohové se hněvali,
když mlčky na Aska se dívali. —
„Proč, pane, nevybíraľs s větší pílí,
proč ze dřeva jsi Aska urobil;
proč neztopiľs ho ve své krásné záři,
vždyť výraz daľs i zvěře němé tváři,
když jsi ji pestrou barvou ozdobil?!“

Bůh Odin trochu klobouk pošinul
a jediným svým okem pokynul.
„Hej ticho, hoši! nebo do vás peru!
Což z toho, jakou látku sobě beru?
Já nechal v špalku všechnu jarní šťávu,
ta bude věčným jarem k výši stoupat
a za ovocem hned zas síla poupat
ověnčí Askových potomků hlavu.
Ta míza nedá nikdy pokoje,
vždy znovu bude člověk zase zkvítat
a nových jar zas nové výboje
ve věčný věnec věčně sobě splítat.
Však Ask pak sobě omaluje sám
ty výrazu teď prázdné, mrtvé tváře
a v oku zkušenosti vzplane záře
že vzroste z toho strach i závisť nám!”

Když tvořil bůh a stvořil umění,
tu přišla Hudba hořkou se zlobou,
a počla s vášní mluvit, s žalobou:
„O bože, utiš moje kvílení!
Proč jsi v můj kalich všechnu hořkost slil!
tak mnoho hořkosti! tak malá nádobka!
Toť jinak Básnictví si obmyslil —
jsem vedlé něho sprostá chudobka!
Básnictví vložiľs lidstvu do kolébky,
Básnictví vzrůstá s každým člověkem
a jako podlé skal mech měkký, hebký,
tak vzrůst svůj řídí podlé lidské lebky,
vždy okamžiku jesti přiměřené
a vždy se v lásce znovu utuží.
Mně splácí lidstvo jenom nevděkem
a staví Básnictví mne v podruží.
Když posílám své děti opeřené,
jen někdy člověk zlý a nadutý
je přijímá, však jindy mrzutý
je odmršťuje a v svém zlolání
zas od sebe v svět šírý zahání.
Nežádám více lásky pro sebe,
však pomstu, pomstu žádám od tebe!“ —
„„Nuž budiž!“„ odvětil se smíchem bůh.
„„Jdi spokojena, navštiv lidi zase,
nechť v příhodném neb nepříhodném čase —
vždy otevřen ti má být lidí sluch!
Hned k pláči, k smíchu hned je donutíš,
hned rozraduješ, hned zas rozsmutíš,
a můžeš pomstu svou v tom vyhledávat,
že, když tvá bujnosť nejvíc toho ztropí,
přede hříčka člověk nikdy nepochopí,
co může jím tak podivně zahrávat!“„ —
A od těch dob je Hudba povždy lživá
a tím se posměchem teď lidem mstívá:
při těchže zvucích, při nichž Evropan
roztoužením a bolem hořce pláče,
že radostí až dětinskou zas skáče
Falklandských smutných ledů truchlý pán!…

Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,
otec Osud; zetě vybral dobře věru:

vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,
za mudrce z pariů i za rolníka.

Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:
„Třeba chudi, předce prospějeme světu!“

A když dožili si lidská svoje leta,
povolal je Osud před soud všeho světa:

„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:
čím že byl jest světu v Chudoby objetí?“

Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly —
o svatbě se byly přede tak pyšně nesly!

„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,
byl jsem prázdný rybník podél lidstva, cesty.

Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,
zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:

slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,
poutníka však vlna moje nesvlažila!“

Kněz tak dí, a voják vystupuje na to:
„Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,

chtěl jsem vymstit všechno, co kdy lidstvo hnětlo,
povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.

Neměl jsem však zbraní – smáli se mně, smáli,
jako hadu, jemuž zuby vylámali.“

Rolník na to: „V bídném živobytí boji
drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji

za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce —
lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“

Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec –
byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ —

„A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou?
Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“

Paria tu stojí s hlavou povznešenou:
„Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!

Sotva se mne dotkla prostým svojím květem
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“

Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.

Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.

Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.

Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.

A teď zase srdce zvučí
hučí, porozumí,
v rozechvělé pobožnosti
v chorus zvonů šumí.

Letí s sebou, šumí s sebou,
celo rozechvělé,
jak by putovalo k Římu
ve kovovém těle.

Skáče, jako v dětském těle
dětské srdce skáče
bože, zvuk ten k smrti smutný,
kdož to, bože, pláče?

Jaký zvonův šumem zvoní
zvonek pronikavý? —
jeho zvuk jak smrtná trýzeň,
jako uhel žhavý!

Zvonku truchlé naříkání
v srdce náhle padne,
že mu zápal horký, žhavý
náhle v ledy zchladne.

Znám tě, znám tě, zvonku pláče,
znám tvé naříkání,
vždyť jsi předrahému otci
zvonil k umírání!