Neruda Jan - Knihy veršů

Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,
vždyť po dny celé světem bloudit musí,
dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,
ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.

Co kmet si lehne a co jinoch vstane
a s novou silou po novém plá nebi,
o matko, matko! vždyťs jak anděl dobra —
mám toho jak to slunko zapotřebí!

– – -

Nic nemáš víc, vše dala’s mně,
co bůh v Tvé ruce skládal,
a předce bych já nevděčník
vždy víc a více žádal!

Dej ještě bílé vlasy své
na rubáš svému synu,
by ještě v hrobě spočíval
jako by ve Tvém klínu!

– – -

Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,
Tvé ruce jsou jak stromu větve v jíní,
jak mrazu vzdech je stříbrný kdys hlas,
a co kdy jarého, je stuhlé nyní.

Nuž vezmi vlasy mé a utkej šat,
snad zahřeje, co dávno uvadlo,
snad zahřeje ta chladná prsa Tvoje; —
na roucho to co šperk a spínadlo
dám mladobujné teplé srdce svoje.

– – -

Neslyšel jsem Tě zazpívat,
myslím, že už přes tři leta,
což je i po marianských,
což je po všem zpěvu veta?

„Moji smyslové jsou, synu,
dřímotou už obetkáni;
večerní jsem odzpívala —
a teď čekám na klekání.“

– – -

Zakoupila’s místo,
otcova kde hlava
na sedmé již léto
věčný sen vyspává.

Hrob ten otcův, matčin,
mým též hrobem bude,
povedeme spolu
hospodářství chudé.

Malý domek z hlíny,
vlhké čtyry stěny,
v něm však lásky, že jí
v šírém světě není.

– – -

Dozpěv.

Ty’s šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě —
ach matko, zlatá matko má,
jak je Ti dole v hrobě?

Ta naše malá světnička
se děsně, prázdně šíří,
o její klenby tlukou se
myšlénky netopýří.

Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma —
ven musím, ven – tam do světa,
mně je tak zima doma!

– – -

(Psáno na asijském Burghurlu)

Lož nemá blaha více ani hoře,
ta krásná zem, to širé, bouřné moře?

Mne nevábí nic dále v svět,
mně všude je tak jedno,
mne nevábí nic k vlasti zpět —
tam doma je tak ledno!

Však ne! – Když první kvítek na hrobě se třese,
když první skřivan nad hřbitov se vznese,
tu přede bych náhle doma býti chtěl,
bych utrh’ kvítko, zachvěl se – a šel!

Co já zde pěju v bájném lásky dómu,
to pěju Tobě, – svému idolu,
a Tobě jen a více nikomu
lze porozuměti snad mému bolu.
Či stává mezi mnou a kýmsi pásky,
že porozuměl by kdo hloubce tísni,
a pohrobené za živa mé lásky
labutí písni? – Labutí písni!
Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání,
se labuť vrací v jasna samotu?
A slyšel-li, kdy v bolném klokotání
svou dlouhou, děsnou plaší němotu?
Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní,
a chladné vlně lásku vřelou pěje,
a perutí svou umíráčkem zvoní
a poslední se akord v hrdle chvěje? —
Jak labuť pílí v klidnou samotu,
když žití zesláblý už proud se v srdci ouží,
tak duše má svůj bol, svou tesknotu
jen samojediné v Tvá prsa vylit touží;
jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá,
tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá,
a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil,
bych aspoň jednu perlu – perlu písní – připojil.
Nechť lyra má už ledajakou hude,
a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě,
to aspoň píseň s perlou míti bude,
že zplozena je rovněž v kruté chorobě.

„Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí —
divný jas jsem spatřil kolem sebe,
zřel jsem hvězdu, zřel jsem, Anno, Tebe,
v Tobě, Anno, zřel jsem celé nebe.

Však mé oko slabé zvyklé bylo
bezduchové noci, barev němotě:
tu mne nebohého vášní v lesknotě
nově osud vrhnul v náruč slepotě.

Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!
Nechť i ohněm shoří bledé líce,
nechť i prsa puknou v divém letu —
titanský zvěst nebyl báj mi více.

Že jsem nezápasil o Tebe sám jeden,
rozjařila jenom má se mysl smělá,
šťastnější Titanův dobyl jsem si hvězdy —
nebes pomsta teprv pozděj’ přijít měla.
*
V kotouči jsme kolem plesajících
první lásky doby zažili,
ze plesů se luzně mihajících
ples si svého srdce vážili.

Láska má se v krvi rozprouděné
víc a více v purpur zbarvila,
z tonů svůzně šumných opojeně
čarovnou kolébku uvila.

Kolíbám se výš a výše
v drahé, nadpozemské říše —
míjeli tu blaha dnové
létaví jak jarní snové.

Ty’s mně byla milá melodie
k písni duši tužbou plnící,
jíž mne peruť s vzduchem vlnící
vznesla v říše světův harmonie.

Kolem mne tu dštilo blahých tonů
na zem zvučným pádem znějící,
z tonů slastných, však i z bolných stonů
vzešel květův kruh se chvějící.

Dál a dál se kruh ten luzný volní,
sladkou růži má i Christi lacrimae,
a ten bledý zvonek lilje polní
něžnou zvoní píseň lásky mé.

Vysoká mně byla’s píseň lásky,
píseň písní, píseň Saloma!
Blahý já, že zřel jsem božskou krásu
smrtelnýma svýma zrakoma!

Hlava Tvá je oltář lásky stkvoucí,
vlasy hedvábná jsou opona,
čelo z mramoru to nejbělšího
nejčistější mysli záclona.

Obočí je milé houští, v jakém
zpěvný stan svůj slavík zarazí,
oko Tvoje nad jezero jasné
čistěj celé nebe obrazí.

Líce Tvoje sníh jsou nově padlý,
červánkovou září politý,
ústa jsou jak klenot korálový,
kolem perel vkusně ovitý.

Chůze Tvá je proutek dýmu z myrrhy,
po poušti tu větrem plynoucí —
ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný,
komu barvou – slovo hynoucí!

Jak si květy s sluncem pohrávají,
po vlnách se světla houpajíce,
tak si prsa naše s blahem hrála,
v milý lásky klam se potápíce.

Jak si děti v křečovité přízni
šeptmo jakous báji povídají,
tak i my jsme v zlaté době znali
o věčnosti lásky pěknou báji.

Mého ducha bujné horování
často u Tebe se zchladilo,
Tvému chladnému zas počínání
burácení moje vadilo.

Dáme-li led s ohněm dohromady,
taje led a voda brž se hárá:
obdivuji – ne snad styku vnady —
však že nestala se z lásky – pára.