Neruda Jan: Knihy veršů

Snáž jest, jak básník mnohé zamlčovat,
obrazně vyznačit myšlének příval,
neb ku vlastnímu třeba prospěchu
jak mnohý již, své city potlačovat;
však pak bys nebyl ani Čechem býval,
kdybys byl při národa povzdechu
bojácně za němé se stěny skrýval!
Ty’s pravým synem toho národu,
jenž krví svou dal jiným svobodu.
Ty’s nebyl svobody jen apoštolem,
Ty’s předním svobody byl bojovníkem,
Ty’s byl i svatým jejím mučedníkem!
A již zde stojíme zas branným polem,
Tvůj národ, hrdino, za Tebou kráčí,
a obraz Tvůj v oblaka vznešený
nám vítězství i cestu k němu značí.
A bychom snad zde zase padnout měli,
nás neuzří víc nikdo zděšeny;
„nepopustíme!“ volá národ smělý,
„nepopustíme!“ třeba zhynul celý
a zmořen osudu zlým úkorem
zde rozložil se mrtvých táborem!

My neklesnem, my nezhynem,
my nejsme více sami,
a když teď znovu k předu jdem,
jde celý svět již s námi.

Již pádu více nebude,
Čech „nedejme se!“ zahude
a za ním v světa chóru
zahučí píseň vzdoru!

Boj nynější jest boj již poslední,
dřívější tma již nevrátí se zpátky,
a brzy bude v záři polední
své svatodušní slavit lidstvo svátky.
Aj, lidstvo věnčí již své pyšné čelo,
jež otroctví znak věčně nésti mělo,
a korunu si posazuje svatou,
to z drahokamů věčných činů spjatou.

O blaze nám, o blaze, bratří, nám,
my vsadili již mnohý drahokam,
a věčnost Tobě, Karle, reku pravý,
Ty’s démant ve koruně lidstva slávy!

O lidstvo! Stověký tvůj o svobodě sen
se mění v skutek, v bílý volný den,
noc chmurných porob k západu se plíží —
hoj lidstvo – lidstvo, den tvůj již se blíží!

Obnažte hlavu, sehněte svou nohu,
bijte se v prsa, plná panské pýchy:
kněz Slovan sloužit národův jde bohu
a odpuštění ždá za vaše hříchy.

Bůh stvořil člověka a člověk splodil Kaina,
Kain splodil bratrovraždu, porobu,
poroba vrhla v lidstvo chorobu,
a vzrostla podlost z ní ta všeprodajná.
Ach vlny lidstva, dříve zrcadlny,
jež kdys jen mír a volnosť, lásku pěly,
se rozzuřily nyní, rozkypěly,
zášť – zášť jen hučely ty strašné vlny,
brat stisknul bratra z panské choutky pouze,
lid proti lidu hnal se v kanibalské touze,
a místo hymnův luzna zapění
o klenby nebes bilo úpění.

Rozsázený jak proutí podél břehu
stál Slovan v udivení ztrnulém;
mír jeho vítán byl v tom boji zlém —
svou vzteklou pěnou jste ho potřísnili,
tak mnohý kmen jste urvali mu v běhu,
i plnou záhubu jste jeho snili —
o nesmírny jsou černé vaše hříchy,
obnažte hlavu, sehněte svou nohu,
bijte se v prsa plná hříšné pýchy:
kněz Slovan sloužit národův jde bohu
a v oběť zápalnou u zbožném chvění
sám klade na oltář své velké odpuštění!

Již samo srdce boží tím se rmoutí,
že svoboda je lidstvu věčný sen,
i vdechl bůh v to hybké slávské proutí
a mžikem srostlo v obrovitý kmen.
Jen dechem božím, čistou myšlénkou,
ne násilím kmen povznes’ hlavu svou,
však je tak obrovitý světa pán,
že kdyby v rozlíceném, mocném běhu
stoup’ nohou svojí v lidstva oceán,
vy jako pěna vystříknete z břehu.
Než – nebojte se – máte odpuštění!
a třeba u vás lásky k Slávům není
a třeba na nás posud plil váš ret —
ne pomstu – boha lásky rodí Nazaret!

Ten bůh, ten nechce panstva, nechce poroby,
bůh lásky nechce přepychu ni chudoby,
chce volnost, rovnost všech a všude – všude!
A volnost, rovnost v světě širém bude,
neb lásky bůh, by skojil touhy odevěké,
již vdechl žhoucí život slávsktí duši měkké
a milliony slávské lidstvu dal ku stráži.
Když Slovan střeží, víc se jistě neodváží
již nikdo rušit lidstva volný smír
a strhnout volnost v starý hnusný vír —
o lidstvo, stověký tvůj o svobodě sen
se mění v skutek, v bílý volný den,
noc chmurných porob k západu se plíží —
hoj lidstvo – lidstvo, – den tvůj již se blíží!