Neruda Jan: Knihy veršů

A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky – přírody jak zvykem —
mne učinily svojím zahradníkem
a luzně prály: služ nám, muži, služ;
nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
kvést věčně chce a předce musí zrát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde ti to velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.

Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu“,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A dále řekl: Prostý voják buď!
Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni,
nepřátel slina oko tvoje třísni,
a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte,
tisíckrát raněn zmírej nastokrát —
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo —
nechť nový’ cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát —
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.

Kdo’s ještě schopen vnitrně žít,
střež se co křišťál měkký,
sic vryje svět ti v duši tvou
ach útrap dlouhověký.

Vystoupíš sotva v cizí svět
a jsi sám sobě cizí,
a všechen jemný duše květ,
ba duše sama mizí.

Jen v nitru vlastním celý svět
a šíré, volné kraje,
jen v něm myšlének volný let.
jen z něho čin vyzraje.

Jen v nitru vlastním můžeš vždy
se k velkému povznesti
a idealův démanty
v korunu slávy snésti.

– – -

Ach vnitřní život – život sám,
jen v něm je volná hlava,
a mimo něj již klopýtáš
přes sousedů svých práva.

A strkán sem a strkán tam
jsi brzy zmámen celý
a v bujném moři lidstva jsi
co kámen osamělý.

– – -

Jen vnitřní život – svatý klid
jen v něm jsi beze sporu,
v něm na obrovskou vyrůstáš
úžasnou, pyšnou horu.

Však přijde pak ten lid již sám
a bude se ti klonit
a stříbrnými zvuky pak
tvou slávu světem zvonit.

– – -

Zevnitřní svět má pestrý háv
a sirenin hlas zrádný,
již mnohý vyšel za ním ven –
a nevrátil se žádný.

Kdo vyšel, stržen v divý rej,
po reji v těžké spaní,
a vnitřní prázdno samo pak
již další reje shání.

– – -

Jen dovedeš-li vnitřně žít,
dovedeš také zpívat —
ach, jsi-li pěvcem, bratře můj,
chtěj věčně vnitř prodlívat!

Žij věčně život vnitřní jen,
a neopouštěj prahu,
za každou radost světa dáš
kus nitra, samovrahu!

Já probil vnitřní život svůj,
s ním všechny písně svoje,
se zpěvem zase život sám, —
nač, srdce, tluky tvoje!

Zapěl jsem píseň poslední
a stranou kladu lyru,
vždyť nemám více v struny ty
ni v sama sebe víru!

Ty struny zní tak bolestně,
jak by o zvadlé kráse,
o promrhané mladosti,
o pohrobeném čase.

Jsou zpuštěny a ztrhány,
jak vlasy siré vdovy,
a předce zní tak šíleně
jak žaly Aeolovy!

Tak vetchý dům, tak starý dům,
a je mi posud milý,
že zažil jsem v něm nejprvších,
nejsladších světa chvílí.
Jak často na ten starý dům
mé oko se zadívá,
ach divu-li, že oko to
pak slzou se zalívá!

Mně bývá, jak by starý dům
mluvíval matkou ke mně,
a jeho slova, ach ta zní
jak lásky šepot jemně.
On zná mé srdce skrz a skrz
a před ním pýcha hyne,
vždyť modlíval se se mnou vždy
mé modlitby dětinné!

Zas v dumání jsem prožil den,
byl pěttisící asi, —
ach teskno, teskno pohlédnout
na všecky ty mé časy!

Jako bych v plané pole zřel,
je bolno mému zraku:
den vedlé dne co hluchý květ,
květ divokého máku!

Co jednobarvý máku květ,
jenž skloněn sám tak v sobě
v půl myslí jen na žití slast
a v půl již o svém hrobě!

Duch můj jak tichý větérek
nad polem tím se nese,
tak rád by květy rozhoupal
a přec se před tím třese.

Vždyť kdybych živým dotknutím
snad lístky setřás’ s květů,
co zbylo by pak ze snů všech,
a čím jsem já byl světu!?

– – -

Proč neumírám, dokud teď
den hravě k dni se pojí,
a lehkovážné žití jen
se snem a snem zas kojí?

Proč teď ne, pokud budoucnost
zde se svou pravdou není, —
vždyť vím, že bude smrtí mou,
trénásob zlou a bolestnou,
až přijde probuzení!

Stržena rouška – náhle prchnul sen!
Jak smrt by sáhla, sedím poděšen,
se zrakem zjitřeným a chvějícíma rtoma —:
„Jsem já to, já? – a zde v těch stěnách doma?“
Naslouchám odkud odvěť zahlaholí. —
Však slyším hukot těžké hlavy jen
a srdce – srdce bolí!

Což nejsem mlád víc? což již přesněn ráj?
Vždyť než jsem zasnil, byl přede květný máj
a zem i nebe dýchaly mi něhu! —
Kde je můj máj? – vždyť plno venku sněhu,
tam noha dupe po umrzlé roli,
zde hlava v jíní má jak stará báj,
a srdce – srdce bolí!

Chci sebrat se a myslím dál a dál.
Což žil jsem život, či se mně jen zdál?
Vždyť zdá se mně, že k velikému dílu
jsem velkou vůli měl a celou sílu —
kam teď jen vzhlédnu – kvítí cizích polí,
jsem žebrák jen a chtěl jsem býti král —
a srdce – srdce bolí!