Neruda Jan - Zpěvy páteční

Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem —

jak bije, šlehá po svém bidle holém!
Hned plapolavě v rušnou dál se nese,
hned truchle choulí se a zimničně se třese,
a barva barvu v divé honbě stíhá,
až v očích, ve lbi, v srdci se nám míhá.
Viz – viz! teď ve výši se vzdmula krev
a po ní varem tryskla bílá pěna!
teď vítr zadul – náhle nový zjev —
hle návěj sněhu, krví pokropená! —
a teď jak bílá holubice by se byla vznesla
a mihem do plamenů sražena zas klesla! – —
myšlénku volá, myšlénku nám drtí
hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti.

Ej vždyť ten prapor jak ty naše děje!
Když kroniku svou drahou do ruky si berem,
tu jedna stránka, jak když anděl sám ji pěje
a psána brkem z bělostného jeho křídla,
však druhá psána již zas rudým ďábla perem
a namočeným v kouřná pekel vřídla.
A jaké děje, taký ten náš lid!
zlo – dobro, démon – bůh jej žilobně probíhá,
dnes jak by zářné z úběle byl slit a zítra tělo ssedlou krví plíhá.
Tvář jeho chvílí červená a druhou chvílí bledá,
dnes bílé křtěňátko – kmet zítra ubodaný,
dnes jasný učitel, jejž lidstvo k nebi zvedá —
a zítra mučedník zas lůze ve psí daný.
Tak kolotáme vratkým životem se stále,
nám každý bílý den se do červánků zmhouří,
a červánky – ach víme – novou věstí bouři:
bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj – bij dále!

Dvě číše zvedám květně pozavilé,
v té jedné víno červené a v druhé víno bílé;
vy barvy dvě, dvě světla, přes věky nám svěťte
a národ bojem, mírem k slávy chrámům veďte!
A pakli lidstvo po zemi se hlubným mořem vlní,
Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní;
a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí,
Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi;
a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři,
Čech buď v ní bílou jitřenkou a rudým Marsem záři! —
Leť vzhůru, prapore náš rudě svěží!
jak Spartán v svém rudém bitev kroji
pod tebou Čechové ať s mečem v ruce stojí —
ty veď nás, k předu leť a vrahy oslň, sežži!
Leť vzhůru, prapore náš mléčně bílý,
Přemyslův orle plný vzdušné síly —
pod tebou květ se rozlož krásou tklivý:
jak bílý bůh to národ spravedlivý!
Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.

Ne, ne – já nebyl žádným bílým květem!
Já nerozkročil jasný se tím světem,
má cesta nešla krajinami míru:
jak divá řeka, která v skalách bouří,
tak plná pádů, plná byla vírů,
dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.
Že přece nejsem skvrnitého čela,
že život nezkován meč na dvousečný,
že duše v propast zhouby nevhučela,
jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.

Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,
Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,
jak lilje klonilo se krásné tělo,
a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:
„Což svému k smrti zmučenému lidu
ni chvilkového nechceš popřát klidu?
Chceš klesajícímu pod břevnem kříže
na vyschlá bedra přidat hanby tíže?
Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,
on studem hořel za Tě, svého syna?“
A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání
mé srdce sbíralo se ku pokání. —

Já nedím: „Bohu dík, jsem lepší jiných!“
Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,
než poslední doběhne z hodin stinných,
že cesty kal mu roucho neposmoutí?
Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,
že srázem každým pevného jdu kroku.
Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,
zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,
Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,
anděle strážný, svatá lásko k vlasti!

Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu,
hle matka Vlast – syn Národ v jejím klínu.

Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,
do prázdna bouř své vyhučela amen,
syn, matka bez pohnutí, jeden kámen —
je ticho, mrtvo – vždyť je dokonáno!
Co matce slunce, co jí nové ráno!
zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky – je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno —
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky stlívá – již je dokonáno!

Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,
má duše trne, ret můj sotva dýše,
třesoucí ruka k Vašim nohám píše:
„Vy všichni, kteříž božím světem jdete,
krok zastavte svůj a sem pohlédněte,
zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!“

Před skříní výkladní zde stojím v zadumání,
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
Zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu
„Když na lid český padla persekuce“.
Dva obrazy tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě – tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz – v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny – tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí —
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí
a druzí v témže jménu bez vin umírají!

Paprsky slunce po obrazech hrají —
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu?!

Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo.
Ej – cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíži bolu,
když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvizd‘ svoje sloky bědné,
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů!

Než – hlava brzy zas se hrdě zvedla:
toť bludná náhoda jen hru svou svedla!
Však neměl jsem již nadál žíti v míru —
zas náhle rozlehly se kolem bouře,
zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,
květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru —

A přece zase upomínka zbledla,
zas zazelenal strom se pomučený,
a také hlava má se znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den!
Blesk za bleskem a nebe otevřené,
hrom náhle udeřil v můj zmládlý kmen
a roztrh od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla —
a hlava olovem již k prsoum padla – —