Neruda Jan - Knihy veršů

U studánky stojí děvče,
mladé jako strůmek mladý,
bledé, jako rubáš z kmentu.
A na nebi bílý měsíc,
kolem něho vodní kolo,
jak by ze studánky hleděl.

„Povídala matička má,
že se dítky z vody rodí,
ze studánek vylézají.
Dobře tedy vykonáno,
že jsem to své malé děcko
v studánku zas uschovala!“

Koho miluju? Aj jmeno toho
dosti čitelně mám v srdci psáno!
Hlásilo se čtenářů už mnoho,
nikomu však přečíst není dáno;
až však přijde ten můj drahý taky,
však já zbystřím pak už jeho zraky!

– – -

Vy nechcete, bych za ním chodila?
Jen kdyby nebyl krásný, ach tak krásný,
jen kdyby nebyl jako perla v zlatě,
jen kdyby nebyl jako slunce jasný,
jen kdyby neměl překrásnou zahrádku
v svých mladých prsou plně rozvitou,
a kdyby nedával mně každodenně
z ní krásnou kytku z růží uvitou!

– – -

Divíš se těm perlám v šátku mém ?
Ano – na paní jsem hrát si chtěla,
bych i perly měla do šátku,
setřela jsem si je s tvého čela.

– – -

Říkali, že’s srdcí zlodějem!
A když se mne soudce na to ptal,
řekla jsem, že’s ovšem srdce vzal,
že jsi mně však krasší za ně dal.
Říkali, že’s nocí zlodějem!
A když tázala se světská moc,
řekla jsem, že jsi mně v jasný den
proměnil vždy každou vzatou noc.

– – -

Jaktě živa jsem to neviděla,
jak ten krásný mladík mluvit umí,
každé slovo jest jak perla skvělá,
celá řeč jak mocné proudy šumí!
Jak ten krásný mladík mluvit umí,
jak živa jsem věru neviděla —
vymluvil mně moje srdce z těla
a já o tom ani nevěděla.

– – -

Dost dlouho jsem ten klíček nosila,
jenž moje srdce odevříti měl,
a dlouho, dlouho jsem tě prosila,
zdaž bys ten klíček k srdci převzít chtěl, —
teď vyslyšeľs a skončena jsou muka,
vždyť má jej nejmužnější v světě ruka!

– – -

Aj, každý člověk má prý srdce troje,
jež spoutána jsou v zlaté sponky tuhé, —
svým rodičům jsi dal to nejsvrchnější,
a bratrům, sestrám dal jsi srdce druhé,
a pro mne nechaťs srdce nejvnitřnější —
však za to už jsem celá, celá tvoje!

– – -

Co otce svého chci tě poslouchat,
co na bratra se vzdycky spolehat,
co matce se ti nikdy nerouhat,
co se sestrou si k písni zaskákat,
co s přítelkyní s tebou zaplakat
a co své blaho chci tě milovat!

– – -

Nevím, zdaž mne políbením zbudil —
vím však, že jsem při svém nejprvnějším hnutí
v jeho měkkých loktech spočívala
a že na spaní už ani vzpomenutí!

– – -

Dej mně své srdce, drahý, prosím – prosím,
ať na svém srdci po věky je nosím;
ať na srdci je nosím po vše věky,
jak skvostný klenot, jako drahé léky;
jak skvostný klenot, ze všech nejkrásnější,
svou krásou nad královské úžasnější;
jak drahé léky ze všech nejmocnější,
jež každou bolest mžikem ukonejší:
a umru-li, nuž vezmu srdce s sebou,
bych mrtvým též se mohla chlubit tebou!

Žlutá voda, žluté nebe,
vždyť scirocco krajem vlaje —
palný vítr, palnější však
ve prsou mých nyní plaje!
Srdce bolem utrhlo se,
jako lístek se teď třese —
a scirocco za moře je,
za vzdáleným milým nese.

– – -

Zdaž jsi slz mých nezatušil,
nezastesknul, když si v dálce
s vánkem mladá tvář tvá hrála,
s vánkem, jenž mé slzy sušil,
v něž jsem srdce vyplakala?

Moje láska, vdova mladá,
ruce svoje k prsoum skládá,
pláče nad sirotky svými,
nad truchlými dětmi tvými:
nad lesem, jenž nyní vzdychá —
kde jsme spolu šeptávali,
nad loukou, jež nyní tichá —
kde jsme bujně zpívávali,
nad domkem, jenž opuštěný
a v němž němé nyní stěny,
a v němž okno – vdoví oko,
jímž jsme se kdys vdívávali
v modré nebe přehluboko.

– – -

Umru touhou, není pochybnosti,
kdož by žíti mohl bez tebe —
dej mně smrt, o milosrdné nebe,
třeba prožila jen krátkou dobu!
V prsou svých mne milý pak uhostí,
v prsou svých – v překrásném, teplém hrobu.

– – -

Připoutány jsou mé ruce .
k prsoum mým a k jejich muce —
k divné muce, zdaž tě jiné
milé nepoutají ruce!

– – -

Na krajinu padla první letos mlha —
první slza letos moje oko zvlhla.
Ach kéž nepřijde hned
zima po té mlze —
kéž se neutopí
láska v první slze!

Můj první máj, můj první máj,
jak byl tak blahý, jasný,
on posud stkví se v duši mé
co démant nad vše krásný.

Ach tenkrát slunce vinulo
kraj zlatý k srdci úže
a zkvětl krásný, teplý máj
a májem zkvětla růže.

Já díval se a díval zas
až leskem zrak mně přešel
a zlatý kraj a teplý máj
i s růží v srdce vešel.

– – -

Evangelium své lásky
psal jsem v kníhy černé,
kníhy černé – noci tmavé,
písmo – hvězdy věrné.

Čtěte je a počne-li snad
zhasínat hvězd plamen,
vězte, že je s mojí láskou
dávno, dávno amen!

– – -

Máj tak krásný, jak jen první
láska býti může,
a v něm vypučela mladá
z poupěte mně růže.

Mlaďounká ta růže krásná,
krasší než vše kvítí,
že mne příliš milovala,
musela umříti.

– – -

Pláče matka nade hrobem:
„Vrať mně moji dceru.“ —
„„Nejsem její smrtí vinen—
nejsem! – na mou věru!

Co mne jen kdys milovalo,
má už zdrhlé zraky,
a že miluju sám sebe,
umru brzo taky.““

– – -

Na rozcestí jinoch bledý
šeptá tiché noci —
„Divno je mně, jako bývá
bezdětnému otci.

Nepřirozený to zákon,
že, když láska hnije,
ještě její otec třeba
dlouho, dlouho žije.“

Z hrobu volá mrtvá láska:
„Chladno je tak v hrobě,
vezmi mne, můj drahý otče,
vezmi mne zas k sobě.“

„„Nemohu, mé dítě, za to,
že už ležíš v hrobě,
jsi-li moje dobré dítě,
vezmi ty mne k sobě!“„