Neruda Jan: Knihy veršů

– – -

My celý svět jsme bili v tvář
a celý svět tlouk’ v lebky nás,
my pohřbili jsme mnohého
a mnohý moh’ už pohřbit nás;
my sklesli choři – přišel čas
a zdrávi jsme a silni zas —
urá, šuhajci, my ještě žijem
a dlouho a dlouho se nevybijem!

V každém zvonu srdce
na dvě strany bije,
a na jednom keři
dvoji kvítek žije;

ve úzkém mém srdci
žiješ Ty a žiju já,
dvěma bohům srdce
zpívá své hallelujah.

– – -

Věř mně, děvo, že jsi churava!
Lež jen tiše, pobavme se spolu,
chci Ti vypravovat dlouhou báj
o Tvém divném, věkovitém bolu.

Usnout nesmíš, – spánku tvého dech
rozhoupal by umíráčka k znění,
Ty jsi, nebohá, snem dětským už
odbyla pro celý život snění!

– – -

Ty’s jako kytka z krajin tropických,
kde slunce pal si divy vytvoří —
ach jaký div, že se ta krása Tvá
až ku komůrce mojí pokoří!

Však zdá se mi, když rána milá zář
mé osamělé lože polívá,
že tíži cítím na své lebce mdlé
a že mne hlava tuze bolívá.

Ba věru, podivná Ty květino,
Ty mne svou silnou vůní otrávíš,
a o mé spaní, o můj mladý sen
a o můj rozum ještě připravíš!

– – -

Nehněvej se, že se Tobě směju,
že i o chybách Tvých písně pěju,
kdybych snad tě méně miloval,
vše bych chválil, v všem si liboval.

Slepá láska mizerná je páska,
uvědomělou je pravá láska,
směju chybám svým se nastokrát,
a mám sebe předce tuze rád.

– – -

Jen mne kopej, milko, jen mne trýzni,
však mé srdce sotva umučíš,
leda že mne nejspíš ještě více
milovati Tebe naučíš.

Kdybych obdržel byl na počátku
lásky plnou lásku od Tebe,
byl bych dávno odkop’ nebe blaha,
klid ten rajský hrdě od sebe.

– – -

Zdá se mně věru tancem být Tvá láska!
Jak bys teď starou quadrille zpívala,
při sole sběhla k protějšímu pánu
a na mé solo se teď dívala.

A nevím, mám-li nyní tančit solidně
a bez myšlénky oko k nohoum sklopit,
či z „kozáka“ snad skočit solo divoké
a vztekle k radosti Tvé blázna tropit.

Slovenko, Slovenko, matka naše pláče
a Tvůj zpěv po horách jak veselé ptáče!
matka pláče, volá: „Kde jsi, dcero moje?“
a Ty z chladné dálky: „Nejsem více Tvoje!“
Kdo, když matka pláče, vesele si zpívá,
kdo, když matka volá, chladně jen se dívá,
kdo se sříká vlastní staré matky svojí,
toho se i samo slunce dotknout bojí!

Matka vlast tak chuda, ztrmácena!
dlouhou prací ruka její třesoucí se,
dlouhým žalem hlava sněhem lesknoucí se —
což Tvým srdcem nehne ubohá ta žena?
Hanba nám, když sami matku nesživíme,
věru že my pomoc také neprosíme!
ale matka volá, ruku k srdci klade:
„Pojď již, dcero, nechť Tvé čelo slíbám mladé!“
Vždyť jsi v srdci dobra, nebuď v dálce chladné,
sic Ti vlastní srdce jednou hořem zvadne!

Chuda jsi, však mlada a máš oko jasné
a v Tvém srdci bují steré písně krásné —
nechceš s matky čela zahnat mračno tísní,
nechceš její staré srdce zahřát písní?
Či snad z chudoby Tvé, sestro naše tichá,
vzrostla Tvoje cizá a mrazivá pýcha?
Nejchudší jsi ovšem z chudinké rodiny,
ale sestrou naší slední do hodiny,
slední do hodiny, k vzdechu poslednímu
můžeš bratry vinout ku srdci svojímu —
či nemáme dosti ran po těle celém
z bojů, v nichž jsme Tebe chránili svým tělem?!

Či se za cizího hodláš, sestro, vdáti,
za cizincem jíti a nám s bohem dáti?
My tu ovšem vzdechnem: „Dej Ti pánbůh štěstí!“
v oblacích však havran jinou píseň věstí!
Nevidíš, že vůkol země žízní prahne,
a že od západu černé mračno táhne?
Věru než se Tvoje nevinná šíj sehne,
slovo času v Tatrách již se v hrom rozlehne!
Má tatranský orel paní své se ptáti:
„či smím s bratry Tvými v jednom šiku státi?
či mám s bídným supem trvat u pokoji
a pak oči klubat mrtvolám po boji?“

Slovenko, Slovenko, bojím se o Tebe,
sestro moje drahá, chraň Tě dobré nebe!

Mimo města konec, kde víc dusu není,
stojí pahrb tichý, „hora utrpení“.

Jenž jsi v jaře, též však ještě ve pašiji,
bídný lide, sem pojď k hoře Kalvariji!

Stál jsem na hoře té v jarní chvíli drahné,
hleděl, jak sem Slovák v zpěvných houfech táhne:
jedním vroucím dechem pomodlit se spolu,
pozpívat si spolu, ulevit si bolu.

Muž jim předříkával, druzí zpěvně za ním,
písní začali a – ukončili lkaním.

Dlouho hora lkála, je již pozatměno,
muž zve naposledy trpitele jmeno:
„Pomodlem se ještě na dušičky také,
pomocí jež nemajú zde pranijaké!“

Ustaň! – slovo k srdci žhavým uhlem sáhlo,
hrdlo mně to stáhlo, dech se palně úží —
cos to prořek’, prostý, slovenský ty muži!?
Bože, věčný bože, ták jsme milovali,
kam jsme jen tu lásku, kam ji pochovali —
posud na Kalvariji Čech Slovák dlíme —
bratr za bratra se více nemodlíme!

O mocném reku nordická dí báje,
jenž svobody svých rodných bratří háje
poslední v boji setrval co skála,
když dávno již se bratří mysl kála.
On neustoupil, raděj zhynul v boji —
ach svobodo, jediný síly zdroji,
zdaž rekem, pro tě zhynout kdo se bojí! —
Však pádem svým povzbudil k nové síle,
a krásné, volné vzešly zase chvíle,
a národ snášel vrchy ku mohyle.

Ty’s větší rek, vždyť jsi Ty nešťastnější,
ač neštěstím-li, trpět pro svobodu,
a veleben být věčně od národů
a dobyt slávy věnce nejslastnější! —

Když rozhodnuta již ta strašná seč,
a bratrův část již v poutech úpěla,
a jiná v mrzké bázni ulpěla,
tu ještě šípy metal’s, vznášel’s meč.
Však padnout nebylo popřáno Tobě,
pochován být ve šírém hrdin hrobě!
Ach spoutána Ti musila být ruka,
bys Prometheova pak zažil muka:
že slunce svobody chtěl’s k lidu snést,
z stověkých skal spěchali řetěz splést,
a musili mít věru alpy celé,
by přikovali k nim Tvé čelo smělé!

Tě, muže činu, opěvovat spěji
ve jmenu všech, již volné písně pějí,
již jako skřivánci již přede dnem,
když lidstvo ještě sklíčeno zlým snem,
s červánky mladě ku nebi se nesem
a nový den vítáme zpěvným plesem.
V červánkách svobody my hodujeme
a světlo přede dnem již zvěstujeme,
však právě proto zdá se zpěv náš jen
přede býti ještě pouhý krásný sen.
Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,
Ty’s mužem dne, Ty’s pronesl to slovo,
Ty’s vykonal ten volný, velký čin.
A je-li básník jinochem pověčným,
jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,
ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.