Neruda Jan - Knihy veršů

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají —
„Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese —
komu děláš z něho koryto?“
„„Dědovi; – již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito.“„

„Nauč mne to!“ – „ „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!“„
„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče —
„Táto, proč se kolo nehýbá?“

Pláče hošík otrhaný:
,Přec se jednou seberu,
tatínkovi, kde ho najdu,
notně holí vyperu.’

„Kdož tvůj otec?“ ,Nač se ptáte —
otec můj je velký pán,
odejel nám, dávno tomu,
když mi dával marcipán.’

„A kam odjel?“ ,Ach což já vím —
odejel mil na tisíc,
o maminku nedbá více,
má prý mam těch ještě víc.’

Po mém pohřbu křepčili,
hudba skočnou hrála,
matka jídlem, nápojem
hosti častovala.

Druhý den se dělili
o mých zámkův devět,
že jsem málo zůstavil,
nadělali klevet.

„Komu že mou bývalou
milenku dá máma?“ —
„O tu já se nestarám,
postará se sama.“

Z šedých mračen déšť se hustý lije,
po dláždění voda proudem teče,
ulicemi prázdnými tu města
vojenský se pohřeb truchle vleče.

Černý vůz s tím bílým křížem táhne
s hlavami svislými čtvero koní, —
mrtvý v suchu – vozka však promoklý
rozmrzele spřež svou k spěchu honí.

Na vozíku kříž a lesklá lebka,
v jejíž oční důlky had se vrývá,
a za lebkou lesklou, dutou, prázdnou,
prázdné čáko lidem „s bohem“ kývá.

Buben potažený černým suknem
trudně odměřeným taktem zvučí,
k tomu z bratrů, již ho sprovázejí,
každý mrzutě si kletbu bručí.

„Arci stejně se nám zvede, až nám
místo rakve dají otep slámy, —
však by bez nás také cíle dojel,
také chuďas bez nás došel jámy!“

Divadlem zašlehla
mocná, skvostná záře,
veselá v něm hudba,
veselé v něm tváře.

Lidé radujou se
hlučně jásajíce,
že tak krásně tančí
mladá tanečnice.

Rychle jako vichr
tančí tanečnice,
že už sotva stačí
mladé její plíce.

Směle jako kamzík
skáče tanečnice
věčný, věčný úsměch
vtištěn v její líce.

Takové usmání
v lících rozpučilo,
že by bolestí se
srdce rozskočilo.

Tak se zvykly tváře
zřejmé na radosti,
že by člověk rád v ně
veklel trochu zlosti.

Lidé radujou se
hlučně jásajíce —
náhlý vzkřek a v prachu
leží tanečnice.

Nemůž’ vstát a bolesť
slabé tělo svírá,
ale úsměch ještě
tváře obestírá.

Odnášejí lidé
mladou tanečnici,
ale za plat úsměch
ještě v její líci!

V krásném vodojemu vlnky
obraz hvězdný houpají,
po trávníčku lehké nožky
každé noci stoupají.

– Doňo Anno, doňo krásná,
což ty vlny šeptají?
Zdaž se po manželi starém,
krásná doňo, neptají? —

„Kmetovi již třeba spánku,
aby mnohý dožil den, —
mlada jsem a nepokojný
mám já ještě v noci sen.

Bych mu nerušila spánek,
pudí mne to z lože ven,
a don Fernan, krásný, mladý,
ten má se mnou stejný sen!“

Zaluskal si prstem,
zatočil si džbánem,
zavejsknul a myslí,
že je světa pánem.
Klobouk na stranu a ruku do boku,
je mu lehko, lehko – jako do skoku!

„Jdi už domů, nemámť
více piva, hochu!“
„„Však ho bude, nahni

jenom soudek trochu,
trochu na stranu a klínek do boku,
vždyť mi lehko, lehko – jako do skoku!“„

„A čím splatíš dluhy?“
„„Vždyť mám chatrč svoji;
chatrčka ta malá
jako já se strojí:
střechu na stranu a kládu do boku,
je nám lehko, lehko – jako do skoku!“„

Propil vše, co přines’,
propil chatrč k tomu,
vracel se co žebrák
kolem mlýna domů —
klobouk na stranu a ruku do boku,
bylo mu tak lehko – jako do skoku!

„Oj! to divně nade krovem hučí!
bouř se vzpírá v šedých skalinách?
pláč to snad? či vichr bolně skučí?
co to hýká v pustých roklinách?

Modlete se děti – poklekněte!
Jistě že se někdo oběsil.
Meluzína úpí, naslechněte —
tak by divý vichor neběsil.“

Dvé robátek útlé ruce zdvíhá,
plachá ústa píseň zachvějí.
Hu tu rána! – blesk se v blesku mihá
dvéře lítnou z vetchých veřejí —

A na prahu chlapec uděšený,
oči v sloup a ret má zsinalý;
„„Otec – na jabloni – oběšený!“„
Klesá – děs mu mysl pokalí.

Dále svítí blesky v hromův víru,
sotva že se křížem požehnáš;
neviňátka pějí v blahém míru
za hříšného otce „Otče náš!“

Za tabulí u plného
pytlák Joza vesel sedí,
na šenkýřku, hezkou vdovu,
jak by zamilován hledí.

„Ale ženo, vámť se daří!
rozkvítáte jako růže!“
„„Viďte? Vždyť jsem pochovala
třetího teprvé muže!“„

„Třetího! – Však povídají,
že jste jim vždy udělala!“ —
„„Nu jen potud, abych sama
dříve v hrob si neustlala!

První klekl před oltářem
dřív než já při svatbě naší —
mohu-liž já za to, že to
muži dříve smrt přináší?!

Druhý umyl po hostině
ruce sobě v vodě živé,
kdo dřív béře vody živé,
známo, že též umře dříve.

Třetí za svatební noci
usnul dřív než já jsem spala —
to přináší smrť dřívější! —
tak – no tak jsem udělala!“„

„Eh což! však bych se vás nebál!
Vdova tří a přede jak růže!“ —
„„A což myslíte, že bych já
čtvrtého se bála muže?“„