Neruda Jan - Knihy veršů

Půlnoc čerstvě dozněla,
dívčina se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, sestro milá?“
„„Jsem, ach jsem o družko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?”
„„Že jsem svatby nedožila,
že nemožno mezi vámi,
s mládenci a družičkami
do kola se zatočiti,
do syta se vytančiti!“„ —

Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.

Druhou noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
ženich sám si nyní zvolil,
jenž s ní od dětství už žil.

Oleje si v lampu dolil,
modlitby své rozložil. —
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
spánku moc ho upoutala.

Ještě zvon snad nedozněl,
strážce se už pozachvěl,
jeho tvář jak stěna zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, moje milá?“
„„Jsem, ach jsem, o nebe moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem svatby nepřežila,
že jsem dříve mřít musila,
než jsem lásky zakusila,
že nemožno aspoň k roku
ženou býti po tvém boku!“„

Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.

Třetí noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
matka sama přivolila,
která v lásce s ní vždy žila.

Do lampičky olej vlila,
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
matička už skorem spala.

Půlnoc čerstvě dozněla,
matička se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, dcero milá?“
„„Jsem, ach jsem, matičko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem zbůhdarma tak žila,
že zlá smrt mne dříve zmohla,
než jsem rovna býti s váma,
než jsem potěšit se sama,
sama matkou býti mohla!“„

Pod vodou měl ji sedm let
a měla s ním dvě děti,
pak řekl Vodník: „Můžeš teď
zas domov uviděti.

Déle se však tam nesdržuj
než tři dni a tři noci,
sic zde tvé děti zardousím
a umrou bez pomoci.

Déle se mně tam nesdržuj,
to žádám ještě jednou,
sic vlny ze dna děti tvé
jak mrtvý leknín zvednou!“ —

Plynula noc a plynul den,
co zas je navrácena,
co s ní se těší družka zas
i matka skormoucená.

V noci ji matka uspává
přemnohou průpovědí
a ve dne s družkou zpívají
kde kterou píseň vědí.

Plynula noc a plyne den
a plyne noc již třetí:
„Již musím od vás, volají
mne moje drobné děti.

Musím již od vás, ku kapli
jdu zbavit vší se tíže,
o matko, dejte ruku svou
a požehnání kříže!“

Rychle se matce vytrhla
a dveřmi rychle kráčí:
„Kam, družko drahá, v spěchu tak,
že sotva dech ti stačí?”

Ona však kolem okénka
Dál dále rychle kráčí,
A matka za ní z komůrky:
„Nenech mne, dcero, v pláči!”

Sklesla před Panny obrazem:
„Mou matku starou chrani! —“
a doma matka modlí se:
„Ach dceři cestu brani!“

Se zdi se Panna sklonila
zázračném u zjevení:
„Víc nepůjdeš již k muži zpět,
sic přijdeš o spasení.

Pro tebe více muže tam
ni dětí více není,
a půjdeš-li tam předce zpět
ty dojdeš zatracení!“

Oko se slzou zalívá
a srdce smutkem puká:
„Ach Panno, k dětem půjdu zas
přes všechna pekel muka!

Rci mně, o Panno, kdyby v tom
i věčná byla vina,
zda byla bys kdy mohla ty
snad opustiti syna?“

Jasno v horách, jasno v dole,
paní obchází si pole.

„Což na jednom živobytí!
ze lnu může rubáš býti;

košilička dlouhá, bílá,
ráda bych ji muži šila.“

Paní ví, čím srdce vadne,
ví, čím v těle krev vychladne.

– – -

Slunce jak by vyhořelo,
podzim přišel, leto mřelo.

V letě manžel postonává,
v podzim manžel dokonává.

„Nebudeš mne míti více,
pojď sem k loži, rozžži svíce.

Svět se kolem se mnou točí,
zatlač, paní, kalné oči.

Nemohu-li více žíti,
pokojně chci v hrobě shníti.

Z hedbáví mně rubáš uší,
jak se spravedlivým sluší.

Třeba dokonal já v pátek,
neválej jej do mše v svátek.

Neupřádej ve sobotu,
ať nepošleš na mne slotu,

nemohl bych shnít pak v hrobě,
smrt bys předla sama sobě.“

Zvoní zvony na vše strany,
zvoní, zvoní troje hrany.

Zvoní, zvoní na vše strany:
Hladem chudí – jedem páni.

– – -

Mračno v horách, mračno v dole —
„Obohacím svaté pole.“

Paní vraští bílé čelo:
„Nač by hedbáví být mělo?

Což s rubášem za novotu!
Upředeme ve sobotu, —

hotovi jsme do mše v svátek, —
aj – proč zemřel manžel v pátek!”

Dlouho, pane, nežli tobě
zroste kvítí na tvém hrobě;

dlouho, nežli tráva zroste —
a již k svatbě jedou hosté!

Jedou hosté, prach se zdvíhá —
„Strojte hody, čas ubíhá!

Ať se čistotou vše bělí,
jizba, dům i dvůr můj celý!

Aj, zde ještě lenost vaše
nechá zbytky od rubáše.

Což nám babské do povídky —
do plamenu s těmi zbytky!“

Než se paní k ohni sehne,
žhavý plamen ven vyšlehne.

Letí domem divá paní,
letí rudý plamen za ní.

A než v poplach zvony bijí,
plamen věnec svůj dovíjí;

a než k pomoci se brali,
černé kosti vyhrabali;

a než hosté se tu sjeli,
místo svatby – pohřeb měli.