Neruda Jan - Knihy veršů

Krev mladá bujně, přede však měrně bije,
a srdce z citů měrné písně vije.

I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,
co srdce cítilo, to vypět chtělo;
však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —
že v jiných službě písně svoje mělo.
Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,
juž peklu nesmíru jest zapsána,
a v srdci pěvce samovražedníka
juž dýka trčí, kletbou popsána.
Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,
či času svému zalíbit se touží.

Já zpíval malých lidí velké zlosti,
a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,
já zpíval mocně slabých lidí slávu
a věncem zdobili mou za to hlavu,
však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,
než donesli, juž nicotou svou sklesli! —
Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,
tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,
a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,
když místo jednoho má mnohé bohy. —
Když sám se zničíš, lidé nadávají,
jak bys je bůh ví čím byl urazil,
ba často lidé kmetu vytýkají,
že jinoch sama sebe pokazil.

O mnohá uplynula smutná léta,
a stojím zde ten známý slepec chudý,
a nově zase teď má píseň zkvétá,
a nově starý zpěv se v prsou budí! —
Teď místo dnu – stín věčné noci charý,
a hlava bílá jak ta hora sněžná,
a krok jen z lože na ty černé máry, —
a píseň mladá zas a dětsky něžná.
Však dost mne svět ten divný namučil,
než sama sebe znát mne naučil!
Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju,
a jen co lidského, to v písni svojí pěju,
a teprv nyní, to má píseň cítí,
jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti!
Je ovšem těžká cesta s hory dolů,
a v lehkých písních tíže vlastních bolů,
však když tak divné tóny strunou skáčou,
prý lidé často nad mou písní pláčou.“

Z tmavého nebe chladný vítr duje,
a s chladným větrem bledý měsíc pluje.

Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,
snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?
Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,
a chudoby je mnoho v krásném světě,
a každá noc si žebráky své zhněte,
zdaž chudým hromnici a lampu dají? —
Těm nebohým co lampa měsíc svítl
a svitem svým je svatým obnese,
a z čela nebohého nehne se,
dokud je v těle ještě jiskra žití.
Pak klidně dál zas světem širým chodí,
a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,
a připutuje-li kde ku hřbitovu,
pokropí tiché spáče květných rovů! —

Co as ten svit měsíce znamená,
že v okně nízkém mocně plamená,
až okno září jasně mrtvou nocí
jak okno kostelní posvátné o vánoci?
A co as měsíc ve komůrce vidí,
že neunaven oknem do vnitř slídí!

Komůrka malá, čtyry holé stěny,
zde stůl, tam lože —
můj milý bože!
komůrku popsat nevděčná je snaha,
vždyť chudoba je všude stejně naha!

Na lůžku slepý stařec odpočívá,
a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —
sen kouzlí starci milé podoby,
tak známé jemu krasší od doby.
A mladistvě zas srdce v prsou buší —
on vidí mládí své a žití dlouhé,
že nedozří ku konci oko pouhé; —
však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,
a bušení pták křídlem přehluší!

Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá
hned orlův smělý let, hned lilje tklivá,
a povždy stejným slovem počíná,
a obraz za obrazem mysl honí,
až vše se v známý, stejný konec skloní,
a zmdlena hlava sklesne do klína.
Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,
že člověk sotva zpět se poohlídne!
Však v sněhu věčném sopka plamená,
a v poušti oasa se zelená,
a v tmavé doby kvapícího žití
nám sen co večernice svatá svítí.
Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý
si z malé práce velké úroky,
a známé jsou ty divné úskoky,
kterými splítá v věnec život celý. —

Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,
jak podzim jara obraz přivolává,
jak ve večerního nám slunce jasu
též obraz ranního zas slunce plává.
On, slepý stařec sní, že je zas dítě,
a hlava lehká že a čílko jasné,
a modré očko pochopuje hbitě,
že svět je divný, v něm však mnoho krásné.
Nemluvně malé květ je na lučině,
jejž slunce zář a rosa pěstuje
a k přirovnání tenké k pavučině,
jež s prvním větrem dále odpluje.
A v pršcích teplého se slunce houpá,
a v zápachu se vonné růže koupá; —
tím zná, že slunce mocně plamená,
a z poupěte, jež se tu zelená,
že rozvine se růže červená.
To dítě nezná, den že s dnem se pojí,
vždyť každý den mu celým životem,
jenž z večera se spánkem poukojí; —
a co se děje, vše se děje dnes,
a spojen život pestrým zámotem
zdá být se rusálek mu hravý ples.
A třeba slabá nožka ještě klesá,
předc v reji rusálek juž milých plesá,
vždyť dlouho dost se dítě padat učí,
a stojí-li, juž krokem zas se mučí.

Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,
tu místo her zas nastupují snové,
budoucí den již žádá svoje plány,
v nichž to, co není, rozbijí své stany.
Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,
tu v mocné tužby přejdou plány prosté,
a jinoch tvoří sama ze sebe
si nových cest nového do nebe. —
Ty cesty vedou v nebe převysoko,
že nedozří tam starce slabé oko,
a jako nebe velké, nekonečné,
chce jinoch velkou slávu, jmeno věčné.
Však co se z tužeb takých vyvine?
Jak mnohý sen zas ránem rozplyne,
jak první sníh, jenž, nežli dopadne,
se v chladnou vodu, mlhu rozpadne?
A kolik těch, již darmo nežili
a dlouhou poutí došli ku cíli?
Ten první zapomene na štěstí
na prázdné sny při plném snídání,
ten druhý v poušť zabloudí na scestí,
a žízeň krví vlastní zahání,
pak třetí, čtvrtý – možná, že ti poví,
jak ukrutny jsou muky Sisyfovy.
Tu cestu vzhůru nalézt není snadné,
a kdo ji našel, často zase spadne.
Vždyť kdo chce chrámy lidstvu stavět směle
a proti lži být nejslavnějším rváčem,
aj toho často místo stavitele,
zlý osud učiní jen pomahačem.

Muž ovšem hledí pozděj střízlivě,
co z pěkných snů těch ještě na živě,
a třeba srdce v prsou až se třese, —
vždyť svět to dí, že muž vše mužně snese!
A proč by nesnes’? Dávno pochovali
ti dobří lidé dobu svatební,
kde ještě les, květ, láska těšívaly;
ty květy svili věnce v pohřební,
ze stromů rakví pěkných nadělali
a lásku do rakve pak uschovali. —

Čas dál se černou nocí k ránu valí
a s časem plyne sen ten lehký spolu,
a stařec vidí, jak se mládí vzdálí,
jak z jihu kráčí k lednatému polu.
Zde bílé hory k výši postupují,
že jich v své výši měsíc nepřehlídne,
a ledy věčné starce obstupují, —
on cítí, v žilách svraštělých jak krev mu stydne;
však srdce starce mírné předc a klidné,
ač přísná smrť zde kolem spočívá,
ač místo květův hory pokrývá
ta sněhu poušť vždy stějně zářivá.
A možná, že to srdce ještě plesá,
když hora starci sníh svůj na šíj hází,
když zmdlená hlava k prsoum chladným klesá,
a divný mráz se po všech údech plazí.
A větší klid se srdcem rozprostírá,
čím tužší mráz ty švadle údy svírá, —
a srdce po práci si odpočívá,
jak potok, v podzim když svůj zpěv dozpívá. —