Neruda Jan - Knihy veršů

Juž ráno zde, a vichr od hor věje
a vše se před tím dechem smutným chvěje,
tak chladným, krev jak v žilách mrtvoly;
tam pere v les, zde letí po poli,
pod krokem jeho ztuhlá země praští
a dechem jeho vlna v led se vraští.
To nebe vysoké se k zemi sneslo,
jak by svou mhlu co příkrov k zemi neslo,
a mhlou to krásné slunce rudě plane
jak oko do krve až uplakané.

Naposled už zvony při mši zazvonily,
naposled se lidé zbožně poklonili.
Jedni poklekali ještě po hřbitovu,
druzí pospíchali polem ku domovu —
a ten mysliveček v kamizolce šedé
černooké děvče polní cestou vede. —

„Lituju tě věru, milý můj Jeníčku,
poradím ti dobře, dej na velkou svíčku!“

„„Svěcená ta svíčka ovšem plamem hoří,
ale moje srdce větší plamen moří;
svěcená ta svíčka ovšem mnoho platí,
ale moje bolesť víc se nevytratí!
Černooké děvče se ‘mnou’ chodívalo,
se ‘mnou’ za ruce se polem vodívalo.
Cestičku jsem zoral, dělal jsem ji užší,
abych blíž se tisknul k milované duši;
drobné kamení jsem na cestičku házel,
abych pomaloučku děvče doprovázel:
ztratila se láska drobném ve kamení —
však mně nebohému pomoci víc není!“

Trouby hrajou, chasa výská,
myslivec si vesel zpívá —
dveřmi tvář se bledá dívá,
jak když k smrti se jí stýská.

„Hrejte, páni, lenit nechci,
dá se vám sic do trub plíseň,
zahrejte mi, vesele chci
černým očím zpívat píseň! —

Když jsi plela len,
měla’s krásný sen —

jedna láska z hlavy vyšla,
druhá do srdce zas přišla
byl to krásný sen!“

Trouby znějí—“Do kola!“
myslivec zas zavolá.
Bledá tvář se nedívá,
z venku ale zaznívá
píseň jako v umírání,
jak by srdce šlo tam spát.
„„Škoda toho milování,
že netrvá do skonání,
škoda nastokrát!””

Měsíc zašel, byl už k tomu čas,
zejtra se nám časně zase vrátí —
kdo as řekne, když se láska tratí,
že mu láska přijde zejtra zas ? —

Nestůj, hochu, při okénku,
nevolej už svou milenku,
popřej černým očím spánek:
tvoje doby veselé
ulítly tak jak skřivánek
z bílého by jetele! —

„Moje milá Bětuška,
s věnečkem ve hlavě,
byla jak ta beruška
při zelené trávě.

Roztomilé dívčiny
velké černé oči
jak ty černé maliny,
když je rosa smočí!

Černé oči, tvrdě spíte,
o mé lásce víc nevíte!
černé oči jako trny,
nejste více bez poskvrny —
proč jste lásce výhost daly,
když jste srdce ubodaly?

„V polním co dešti je krápějí,
po cestičce je mých šlápějí —
kolik je kostelů ve světě,
tolikkrát byl jsem u děvčete!
Kolik je ve světě klášterů,
tolikkrát šel jsem k ní k večeru —
kolik je po kraji kapliček,
tolik mně dávala hubiček!

Kdybych byl klíče měl od nebe,
nebyl bych z rána šel od tebe,
nebyl bych lásku si pochoval,
byl bych tě matičce dochoval!

Na hřbitov lásku svou ponesu,
na hřbitov, černých tam do lesů.
Vejdu tam malými dvířkami,
zavřeny dvěma jsou klikami —
jedna je pro panny bez věnce,
druhá pro sklamané mládence.
Zaleskne tolik se slziček,
kolik je po hrobích traviček.
Zlaté ty po nebi hvězdičky
napláčou studené rosičky:
zelenou kytku že nasázel,
žlutý že rozmarin vycházel!“

Letí deštík po poli
za ním stíny lehce —
„Ach, že šírý mne ten svět
více těšit nechce!

Nač bych sadem chodila,
když už stínu nemá,
nač bych cestu šlapala,
když už pro mne němá!

Růže moje vybledlá
s tváře opadává —
druhý mne už opustil,
první postonává!

Nepatřím víc matičce,
nepatřím víc sobě —
nevinnost má v kolíbce,
mladosť má už v hrobě!“

„Kdo to klepe v pozdní noci,
jde snad kněz nám ku pomoci?“

„„Vy mne po tak krátkém času
neznáte už podlé hlasu!
Milá vašeho jsem syna,
jeho smrtí jsem já vinna.
Život jsem mu otrávila,
o mladosť ho připravila.
Musel se až k smrti soužit,
jdu mu ku hodince sloužit.“„

„Mého syna vražednice,
nemám místa pro vinnice!“

„„„Pusť ji ke mně, matko milá,
snad už hříchy svoje smyla.
Pověz ty mně, moje milá,
čím jsi hříchy svoje myla?“‘„‘

„„Slzami jsem si je myla,
předc jsem žalu nepozbyla!“„

„„„Pověz, až mé srdce stane,
jaký tělo šat dostane!””

„„Bílý rubáš jsem ti šila,
slzami jej vybílila.””

„„„Pověz, jakou poctíš truhlou
pak tu hlavu moji ztuhlou?”””

„„Na barvu si myslím jasnou,
že jsi ztratil mladosť krásnou,
a na truhlu bílé věnce,
jak se sluší pro mládence;
hnědé trny, růže bílé,
že’s byl sklamán od své milé!
Až se budeš s zemí snoubit,
počnou pěkné písně troubit,
počnou troubit písně tvoje,
bude pukat srdce moje!””

Zlehka probudit ho zkusí —
„Zbuď se, těžký sen tě dusí!“
„„Těžký sen? Já spal tak lehce,
že se ani vstávat nechce!“„
„Vidíš-li mne, ty můj milý?
tvoje oči „jsou tak bíly!
„„Bílé oči? To je zdání,
jsou tak bíly po vyspání!
Dej mně vodu, žízeň trýzní,
rty se lepí krutou žízní.“„
„Nepij vody – divné znění,
jak když padá na kamení!“
„„Divné máš, má milá, zdání,
to tak vždycky po vyspání!“„
„Což se ti tvůj dech už tratí?“
„„To se chvilkami jen krátí,
někdy dlouhý, někdy krátký,
jako u písničky řádky!“„
„Mám ti polštář dát snad výše,
když se ti tak ztěžka dýše?“ —
Bílé oči hledí na ni
a z těch očí – věčné spaní;
půlnoc byla, půlnoc bila,
milá s mrtvým sama byla.

Mrtva, ale jak by živa,
jenom z očí smrť se dívá —
sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
zaplakaly, pokropili. —

První noc na márách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
přítelkyně přivolila,
která od dětství s ní žila,
přítelkyně, děvče svěží.

Do lampičky olej vlila
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala
strážná dívka už-už spala.